Leden trhnul oponou
Mezi únorem 1948 a listopadem 1989 se uskuteènily stovky schùzí pøedsednictva èi zasedání ústøedního výboru Komunistické strany Èeskoslovenska. Odpolitizovaná spoleènost se o jednotlivá rozhodnutí špièek "vedoucí síly spoleènosti" vìtšinou nezajímala a o sporech mezi "tìmi nahoøe" témìø nic nevìdìla. Podobné to zpoèátku bylo i v pøípadì pléna na zaèátku roku 1968, pøerušeného v prosinci mimo jiné iproto, ¾e "soudru¾ky musely péct cukroví a vánoèky". Mezi svátky však mìl být "upeèen" i nový první tajemník, a zanedlouho se pak skuteènì zaèaly dít ve spoleènosti vìci, které právì ono lednové zasedání dodateènì a nesmazatelnì zapsaly do dìjin Èeskoslovenska. Nepøekvapuje, ¾e na význam Ledna 1968 nepanuje (a to tøeba ani mezi historiky nebo i protagonisty tehdejších dìjù) dodnes jednotný názor. Pro jedny pøedstavovalo toto zasedání komunistického vedení pouhý støet dvou mocenských skupin uvnitø vládnoucí strany a znamenalo tedy z hlediska dìjin jen epizodickou zále¾itost. Pro nìkteré i pøímo zále¾itost matoucí a zavádìjící, proto¾e proklamovanou vírou v reformovatelnost tehdejší podoby komunistického re¾imu smìøovala do slepých ulièek planých iluzí. Vedle tìchto, øeknìme odmítavých postojù, existují ovšem také hodnocení, která v Lednu 1968 spatøují historický obrat pøivádìjící na scénu Pra¾ské jaro. Autoøi badatelského kolektivu Komise vlády ÈSFR pro analýzu událostí let 1967-70 dospìli pøed nìkolika lety k mínìní, ¾e "první názor znamená nedocenìní a nedomyšlení lednových rozhodnutí ve špièce KSÈ, zatímco druhý naopak ony zmìny pøeceòuje, nebo» na lednovém plénu ÚV KSÈ šlo v zásadì ještì jen o boj dvou frakcí uvnitø totalitního systému: jedna usilovala o reformu, druhá o jeho konzervaci a zpevnìní". Podle závìrù tìchto historikù Leden "ke vzniku daleko širšího pohybu, demokratického procesu, který se posléze dotýkal celé spoleènosti, zalo¾il pouze mo¾nost, trhnul oponou pouze ve vedoucích grémiích ‚vedoucí síly`, a i tam však zdaleka ne naplno". Co se tedy vlastnì pøed 30 lety stalo, kdy¾ se 6. ledna 1968 objevil na èelních stránkách novin portrét nového prvního mu¾e - Alexandera Dubèeka? Byl to obvyklý palácový spor nejmocnìjších, do nìho¾ obyèejnému smrtelníkovi nebylo radno se plést? Co si asi tak mohl obèan Èeskoslovenska domýšlet, kdy¾ se z obsahu diskuse na bouølivém zasedání, ale ani z nástupního Dubèekova projevu neobjevila v tisku (kromì oficiálního komuniké) ani jediná øádka? Ostatnì, v jednom z prvních prùzkumù veøejného mínìní, uskuteènìných koncem prvního mìsíce roku 1968, odpovídalo devìt z deseti dotázaných na otázku, co soudí o lednovém zasedání ústøedního výboru KSÈ, slovy, ¾e se nic nezmìní, ¾e to všechno u¾ tady bylo.
"Kruci, kdo má pravdu?"
Stále vìtší poèet obyvatel Èeskoslovenska se v prùbìhu šedesátých let pøesvìdèoval, ¾e vize komunistických politikù o tom, jak socialistické státy dostihnou a pøedstihnou kapitalistický systém, se rozcházejí se skuteèností. Prohlubovaly se rozdíly mezi slovy a èiny, mezi proklamovanými ideály a holou skuteèností. Tehdejší Novotného vedení komunistické strany a pota¾mo celého státu reagovalo novými èistkami ve svých øadách, ale také cenzurou a další centralizací moci. V duchu falešného optimismu probìhl na jaøe 1966 v poøadí tøináctý sjezd KSÈ, který zopakoval, ¾e o vedoucí úloze této politické strany a diktatuøe proletariátu není mo¾né diskutovat. Pøesto se nadále mno¾ily nesouhlasné projevy vùèi vládnoucí garnituøe. Nejzøetelnìji zaznìly koncem èervna 1967 na spisovatelském sjezdu. Nìkteøí jeho úèastníci se pøímo ptali: Má ještì vùbec KSÈ morální právo vést tuto spoleènost? Rozezlený Novotný chtìl sjezd dokonce rozehnat, ale nakonec zùstalo u administrativních postihù. V èervenci dostal pøi své dovolené na Krymu od Bre¾nìva po¾ehnání k ostrému kursu. Mìl tak být uèinìn konec období politického tání, konec liberalizace. Však také 5. záøí 1967 pøi projednávání tezí (O postavení a úloze KSÈ) pro blí¾ící se zasedání ÚV po¾adoval Novotný opìt pøímé stranické øízení hospodáøství, a také to, aby orgány KSÈ dùslednì rozhodovaly o kultuøe, o èinnosti soudù a v neposlední øadì se mìl obnovit nomenklaturní strop v kádrové politice. Se zalíbením pøitom mluvil o "pøevodových pákách" a o èistce v polské komunistické stranì jako o jakémsi vhodném pøíkladu. První mu¾ strany i státu tehdy na jednání pøedsednictva strany hovoøil pùldruhé hodiny a za všechny další komentáøe kvality jeho vystoupení mù¾e poslou¾it tato doslovná pasá¾, vyøèená po kritice rozlièných "bur¾oazních a protistranických" názorù: "Nìkdy èlovìk, kdy¾ ète ty projevy, tak doopravdy, to vám øeknu, jsem pøekvapen mnohými vìcmi, jak se na situaci pohlí¾í. Já mluvím tak, a druhý tak. Já kritizuji to, a druhý to chválí. Kruci, kdo má pravdu? Má on pravdu, nebo já mám pravdu? Znovu se na to podívám a vidím, v¾dy» pøece já mám pravdu a jak mù¾e nìkdo vystoupit a pochválit?" Na samotném záøijovém zasedání, vìnovaném hlavnì otázkám ideologické vìrouky, ještì s Novotným souhlasili témìø všichni èlenové ústøedního výboru, odvahu vzepøít se našla pouze ètveøice F. Vodsloò, V. Slavík, Z. Fierlinger a V. Kadlec. Zato pøíští mìsíc, na øíjnovém plénu, ji¾ tomu bylo jinak.
Slovenská rozbuška
Po úvodním projevu Antonína Novotného bylo další jednání jako obvykle prohlášeno za uzavøené - to znamenalo, ¾e nesmìli být pøítomni ¾ádní hosté ani novináøi - a zaèala diskuse. Mezi prvními vystoupil Alexander Dubèek, tehdejší první tajemník ÚV Komunistické strany Slovenska. Ve svých pamìtech z roku 1993 napsal: "Na rozdíl od mnohých výkladù mého projevu, jaké se objevily zejména na Západì, nespustil jsem ¾ádný senzaèní útok na A. Novotného. Po¾adoval jsem podstatné zmìny zpùsobù, jakými strana øídila zále¾itosti spoleènosti, a poukázal jsem na potøebu sebekritického postoje jejího vedení. Dotkl jsem se špatného zacházení se Slovenskem, ale nebyl to hlavní smysl mé øeèi. Pøesto si však Novotný a jeho spojenci vybrali k protiútoku právì toto téma a zdiskreditovaným zpùsobem mne obvinili z "bur¾oazního nacionalismu". (...) Naštìstí mnozí èlenové ústøedního výboru pochopili, ¾e skuteèný problém je jinde, a potom, co jsem otevøel Pandoøinu skøíòku, pustili se pøímo do bitky. Toho i následujícího dne jeden øeèník za druhým pøikládali váhu mé kritice i argumentùm a poprvé se vyskytl výraz kumulace funkcí." Dubèek skuteènì píchnul do vosího hnízda, a i kdy¾ nikoho nejmenoval, bylo všem jasné, ¾e smìr jeho útoku je nepochybný - nejvíce funkcí kumuloval právì Novotný. Byl prvním tajemníkem ÚV KSÈ, prezidentem republiky, vrchním velitelem armády a lidových milicí (a k tomu øídil tøi dùle¾itá oddìlení ÚV KSÈ). Nejvíce však "prvního" podrá¾dila Dubèekova kritika necitlivých zásahù ÚV KSÈ na Slovensku a té¾ jeho výzva o nutnosti zvýšit pravomoci slovenských stranických i státních orgánù. Nevydr¾el to a po¾ádal, aby ze sálu odešli neèlenové ÚV a konalo se tajné zasedání. Hovoøil na nìm pouze on a Dubèekovi vytkl, ¾e podléhá nesprávným názorùm, zvláštì "úzkým národním zájmùm". Jeho slova vystupòovala napìtí ve vedení KSÈ natolik, ¾e druhý den skonèilo zasedání bez závìrù. Vùbec poprvé nebylo pøijato usnesení, vycházející z tezí Novotného úvodního projevu. Slovenská otázka tak ve skuteènosti zapùsobila jako rozbuška dalších událostí. (Jistì nebyla rozbuškou jedinou. Zápalný efekt mìla tøeba i studentská demonstrace 31. øíjna, pøi ní¾ studenti se svíèkami v rukou volali "chceme svìtlo", proto¾e jim byl poslední dobou èasto veèer vypínán proud a nemohli se uèit. Alexander Dubèek nebo i tøeba Jiøí Hájek ve svých pamìtech vzpomínají, jak i tato událost, nemající sama o sobì velký politický význam, pomohla "zahustit" atmosféru v ústøedním výboru.)
Vypuštìná koèka
Svým vystoupením, ale i svým pøedchozím chováním vùèi Slovensku si Novotný popudil témìø všechny slovenské politiky. Èeští straniètí intelektuálové vidìli ve Slovácích své spojence a zaèali s nimi navazovat u¾ší kontakty, nejednou na konspirativní bázi, aby se to "první" nedovìdìl. Vcelku se shodli na tom, ¾e Novotný musí z nejvyšší stranické funkce odejít, otázkou zùstávalo, koho vybrat za jeho nástupce. Jak se shodují protagonisté tìchto vesmìs kuloárních jednání, uva¾ovalo se pøedevším o dvou kandidátech - o Jiøím Hendrychovi (ve vedení KSÈ ji¾ nìkolik let mu¾em èíslo dva) a Oldøichu Èerníkovi. Mezitím dlel Novotný prvních deset listopadových dnù v Sovìtském svazu na oslavách Øíjnové revoluce a na konferenci komunistických stran. Pøi návratu domù mu kdesi ve vlaku nastydly ploténky a musel potom v Praze tøi týdny le¾et. Ale jak u¾ to obèas v dìjinách bývá, náhoda nìkdy sehraje záva¾nou roli. Jako právì tato. Ne¾ se toti¾ "první" zbavil housera, vyu¾ili nespokojení èlenové pøedsednictva i tajemníci a èlenové ÚV jeho jistou nehybnost k dalšímu seskupování svých øad, a kdy¾ potom chtìl Novotný 5. prosince provést svùj zámìr a exemplárnì potrestat Dubèeka za jeho øíjnové vystoupení, bylo u¾ pozdì. Novotný pøed zvláštní "vyšetøující" komisí své názory o údajných Dubèekových nacionalistických postojích neprotlaèil. Naopak, èlenové vedení KSÈ v pøíštích dnech po¾adovali, aby na zasedání ÚV v prosinci byla projednána "odpovìdnost za plnìní, resp. neplnìní generální linie XIII. sjezdu, vèetnì problému rozdìlení dvou nejvyšších funkcí". To Novotného pøimìlo k další aktivitì. Neustále lavíroval a hledal spojence mezi kolísavými. Nìkterým nabízel vysoké funkce, jiné zastrašoval. Nakonec si pøizval na pomoc i samotného Leonida Bre¾nìva. Ten pøiletìl do Prahy tajnì v noci 8. prosince a zdr¾el se jen nìkolik hodin. Chtìl individuálnì mluvit s urèenou pìticí nejvyšších funkcionáøù ve snaze zjistit, co se v jeho gubernii vlastnì dìje. Jedním z nich byl i Dubèek. Z jeho pamìtí se však nic konkrétnìjšího o hodinovém rozhovoru bez tlumoèníka nedovídáme, ale podle Dubèekova vyjádøení Bre¾nìv podstatu èeskoslovenské krize nepochopil. "Myslím, ¾e se na to díval jako na zamotané osobní pøe mezi vysokými stranickými funkcionáøi," uvádí a pøipomíná, ¾e se Bre¾nìv vyhnul oèekávanému setkání s celým pøedsednictvem. "Èistým výsledkem jeho návštìvy bylo, ¾e prokázal zøejmou neschopnost Novotného podpoøit." Z jiného pramene (János Kádár) je ovšem známo, ¾e ve skuteènosti se Bre¾nìv sna¾il Novotného nenápadnì podr¾et. Krátce po Bre¾nìvovì odjezdu zaèalo rekordní, nejdelší zasedání pøedsednictva ÚV v celých dìjinách KSÈ. O jeho dramatiènosti vypovídá nìkolik set stran protokolu a prùbìh onìch tøí dnù nepøetr¾itých jednání pøedstavuje prùkazný dokument o mechanismu vládnutí úzké totalitní špièky KSÈ. Nerozhodná situace v pøedsednictvu (5:5) nakonec vedla ke kompromisu: pøi prosincovém zasedání ÚV nebudeme hovoøit o rozporech ve vedení, nebude se øešit rozdìlení nejvyšších dvou funkcí a Novotný upustí od obvinìní z frakcionáøství. Projednáme jenom hospodáøskou situaci a èinnost vlády. Pøesto, jak napsal v pamìtech Dubèek, "koèka byla definitivnì vypuštìna z pytle ven a rozhodnutí muselo padnout na zasedání ústøedního výboru KSÈ". Mo¾ná právì tehdy se také narodila jedna z dobových anekdot o dvojjedinosti funkcí Antonína Novotného: první tajemník ÚV KSÈ se prý chce vzdát své funkce, ale prezident republiky s tím nesouhlasí.
Nedalo se odmítnout
Ji¾ za nìkolik dnù se prokázalo, jak pøesnì tento vtípek vystihoval skuteènost. Pøedvánoèní zasedání zaèalo 19. prosince a nejdøíve to vypadalo, ¾e bude plnìna dohodnutá re¾ie. Zaznìl Lenártùv dlouhý projev o ekonomické situaci a Novotného vystoupení o novém uspoøádání vlády. První tajemník a prezident v jedné osobì si v nìm i nasypal popel na hlavu a omluvil se Slovákùm za své øíjnové vystoupení. Ovšem u¾ první diskutér z pléna nasadil jiný tón. Vy¾ádal si informaci o šuškaných rozporech v pøedsednictvu a chtìl znát i dùvody a obsah Bre¾nìvovy návštìvy. Další v dotazech pokraèovali a høebík na hlavièku udeøilo hlavnì vystoupení ekonoma Oty Šika. Situaci oznaèil jako krizovou a konstatoval, ¾e v existujícím politickém re¾imu nevládne vláda, ale úzká skupina lidí ve vedení KSÈ v èele s prvním tajemníkem - za pomoci stranického aparátu. Mìli bychom pøipravit rozbor souèasného stavu a program do budoucnosti. S reformou ekonomickou musí soubì¾nì probíhat i reforma politická. Novotný se má vzdát funkce prvního mu¾e ve stranické hierarchii nebo být neprodlenì odvolán. Pro odchod Novotného se po Šikovi vyslovovali další a další. V noci z 20. na 21. prosince zasedalo pøedsednictvo a v jeho prùbìhu Novotný pod tlakem prohlásil, ¾e dává svou funkci k dispozici. Pøed rozednìním tuto zvìst oznamoval Štefan Sádovský svým sousedùm na pokojích. Ráno však Novotný na radu svých vìrných, kteøí se domnívali, ¾e atmosféra zasedání se mìní v jejich prospìch, svou abdikaci odvolal a všechno zaèalo znova. Dokonce natolik pookøál, ¾e pøi pokraèujícím jednání vyhro¾oval, ¾e na èleny pøedsednictva vyzradí všechno, co ví o jejich korumpování i osobních pletkách. V nepøehledné situaci padl odpoledne návrh zasedání na zhruba 14 dní pøerušit a povìøit pøedsednictvo, aby spoleènì s dvanáctièlennou konzultativní skupinou pøipravilo pro lednové pokraèování jméno kandidáta na nejvyšší funkci. A právì tehdy - na podporu tohoto návrhu - zaznìl ve Španìlském sále onen proslulý a pozdìji tolik ironizovaný výrok Ladislavy Kleòhové-Besserové o peèení vánoèního cukroví. Taková ¾ádost se nedala odmítnout.
Všemi hlasy
Vánoèky a jiné laskominy se nepochybnì nakonec všude napekly, klidným však èas vánoèní pro mnohé tentokrát nebyl. Oba tábory se sna¾ily získat na svou stranu "mlèící" èleny ústøedního výboru. Nìkdy se v literatuøe dokonce uvádí, ¾e na podporu Novotného se v kruzích armády pøipravoval puè, ale dosud se tato hypotéza nepodaøila v archívech armády èi Ministerstva vnitra nièím konkrétním dolo¾it. A pamìtníci se i dnes vyjadøují mlhavì èi vyhýbavì. Skuteèností zato bylo, ¾e 3. ledna 1968 na obnoveném zasedání Novotný oznámil, ¾e ¾ádného vhodného nástupce místo nìho se najít nepodaøilo. Stoupenci obou frakcí byli v nastálé diskusi neústupní. Jedni chtìli rozdìlení prezidentské a tajemnické funkce odlo¾it, druzí trvali, aby se rozhodlo u¾ na tomto zasedání. Nakonac se opìt ujal kompromis: rozdìlit funkce hned, ale tak, aby byla zachována presti¾ Antonína Novotného. Nech» odstoupí dobrovolnì a ÚV poté kladnì ohodnotí jeho èinnost. On sám a» potom navrhne svého nástupce. Znovu se tedy 4. ledna veèer sešlo pøedsednictvo (z pamìtí Dubèeka víme, ¾e Laštovièka dostal 4 hlasy, Èerník také tolik, Lenárt 6 a Dubèek 7) a výsledek pøedalo konzultativní skupinì. Ta prý o tom jednala celou noc. Spoleènì pak ráno navrhly dva kandidáty - Lenárta a Dubèeka. Po další diskusi se na Lenártùv návrh pøítomní shodli na Alexandrovi Dubèekovi, aèkoli právì o nìm se pùvodnì vùbec neuva¾ovalo. V komplikované situaci se ukázal pøijatelný pro všechny a všech 166 èlenù ÚV KSÈ pro nìj také hlasovalo. O šestaètyøicetiletém rodákovi ze slovenského Uhrovce nevìdìla širší veøejnost prakticky nic. Ale u¾ za nìkolik týdnù se stávalo jméno Dubèek symbolem opatrné nadìje a rostoucího oèekávání zmìn. Jistì, navenek a zvenèí, pro lidi nezasvìcené do vnitøních pomìrù KSÈ a do jejího politického a ideologického jazyka, to stále ještì vypadalo jako boj dvou skupin o moc. Tìm vnímavým u¾ ale brzy nìkteré projevy dokazovaly, ¾e tentokrát pùjde o víc.
Miroslav Šiška
Zdroj:Právo