Mistr Hlinomaz byl svým zpùsobem mistrem nad mistry. Kdybychom ho zaøadili mezi vylo¾ené naivisty, nejspíše by se urazil. V¾dy» absolvoval dva roky Umìleckoprùmyslové školy. Rozešel se ovšem se školou i pány profesory pro totální neshody - a k tìm docházelo prakticky v¾dycky, kdy¾ narazil na nedostatek smyslu pro humor. Vìtšinou ovšem, kdy¾ se støetl s blbcem. Nikdy se ovšem nerozlouèil se svým nástrojem - s malíøskou paletou. Své pøíbuzenství s naivitou ovšem nepopíral.
Proto snad namaloval Školu naivity, na ní¾ vedle velmistra oboru celníka Henri Rousseaua stojí u malíøského stojanu - kdo jiný ne¾ Josef Hlinomaz. "Tady vidíte mì, co by ¾áka a mého uèitele Henri Rousseaua", pøidával legendu k vytvoøenému dílu. "Krajina je napùl moje, nebo» jsem svému uèiteli ukradl jen lodièku s vlajeèkama. A snad balón, ale pardon, ten balón je taky vlastnì moje typické pojetí." Stejná a velmi pùvabná vyprávìní provázela i jiná, èasto docela støízlivá díla. Napøíklad krajinu bez všech opic, kouzelníkù a jiných souèástí malíøova komparsu. "To je, prosím, krajina malovaná a la nìkdo. Kdo a la - to si u¾ bohu¾el nepamatuji. Ale je to v ka¾dém pøípadì dùkaz, ¾e ne v¾dycky jsem maloval mumraje, arcivévody a talíøany - staèívala mi kdysi i jen obyèejná, trochu melancholická krajina."
A nálada, prosím, proto¾e kdo Hlinomaze opravdu poznal, ten vìdìl, ¾e je to èlovìk napùl "srandézní" ale zároveò melancholicky ladìný. Byl také vìtšinu èasu sám. Pokud netoèil na Barrandovì, nenatáèel v rozhlase, býval doma a maloval.
A proto¾e si sám nepotrpìl na tituly, v nich¾ byl v Èechách v¾dycky znaèný zmatek, tak¾e se absolventi policejních akademií stávali doktory práv, znalci marxismu a tìlocviku získávali tituly doktorù filozofie, Josef Hlinomaz si nedovedl pøedstavit, ¾e by se Leonardo ozdobil titulem akademického malíøe a zaslou¾ilého umìlce.
To je skryté pozadí obrázku, na nìm¾ akademik Dr.Faust CSc. byl jmenován zaslou¾ilým. Slavnosti se ovšem úèastní i opice, smrtka, démoni... ®e by byl naivní? Ovšem¾e ne - byl mazaný, a dovedl si tropit šprýmy v èasech, kdy se tohle všechno nesmìlo.
A kdy¾ se dnes vracím zpìt ke svým návštìvám Hlinomazova bytu a ateliéru, sám kádrovì znaènì pochroumán, skoro se divím, ¾e jsme za tato vystoupení nedostali oba pár pøes ústa. I kdy¾ nakonec i k tomu došlo.
Co je to vlastnì naivní malování?
To vysvìtluje sám Josef Hlinomaz.
Chcete-li to vìdìt doopravdy, nakupujte u odborníkù. Jsou to teoretici, vìdci, znalci, kunsthistorici, ti všichni stále studují, dìlají logické závìry a co øeknou, mohou také dokázat, nebo s výhradami, anebo taky vùbec ne. Moje domnìnky jsou nepodlo¾ené a není vylouèeno, ¾e plácám do lebedy. Zkrátka to vzdìlání mi chybí. nic tedy z toho, co øíkám, není podlo¾ené a je to naopak nepodlo¾ené. Odpovídám ale pøedevším sobì na otázku, která mì zajímá. Tak¾e?
®ádné naivní umìní není. Je jenom umìní a neumìní. Krátkodobì rozhoduje o tom móda, dlouhodobì všeobecná schopnost a vlastnost lidská, vnímavost. Napøed lidi malovali a tesali v jeskyních. Ne všichni. Jenom rùzným zpùsobem øachnutý jednotlivci, z nich¾ ka¾dý je ale úplnì jiný ne¾ všichni ostatní a pøece mají nìco spoleèného. A ostatní - lovci a pastevci a potom i zemìdìlci pøihlí¾ejí a za pár generací si øeknou: "Blázen, ale nìco na tom je." A ten øachnutej neloví a oni ho ¾ivìj, a nepase, a kdy¾ pase, hraje na fujaru.
A tu pastevci zjistí, ¾e s fujarou se pase daleko lépe a veseleji.
A tak nìjak vzniklo umìní. Ten prozpìvoval, tloukl do bubnu a øval a hulákal tak, ¾e strhl ostatní a ti taky hulákali a tanèili a køepèili a ten mìl hezèí jeskyni ne¾ tamten. A támhleten zase mluvil ve verších a ejhle ¾enský na nìj letìly a vùbec, co by to napøíklad bylo za balet bez masek a výpravy. A merendy se neobešly bez šaškù, srandistù a kouzelníkù. A knì¾í v chrámech potøebovali atmosféru a k tomu potøebovali i herce, i básníky, i sochaøe, i malíøe a hudbu, ale ne u¾ øachandu a mejdárnu, ale nìco opravdickýho, dùstojnýho a povznášejícího. A takový zvuky vyrábìt, paneèku, na to u¾ musí být nìjaký kanón. A to všechno èasem dostalo fazónu a vznikly styly. A holt pøestalo to bejt primitivní a naivní.
Jen¾e ti nejlepší z tìch bláznivých nebyli nikdy a nikde spokojeni se souèasným stavem a zaèínali radìji znova a od prapoèátku. Kdy¾ nìkde ten styl furt zdokonalovali a zdokonalovali a¾ byl dokonalej, ¾e to bylo ka¾dýmu jasný, a ka¾dej to pova¾oval za šílenì krásný. ti praví blázni byli najednou zhnusený a šli na to zgruntu jinak, zahodili šikovnost a manýru a byli souèasníky nepochopeni. Pochopily je a¾ další generace a udìlaly z nich styl a tak to jde furt dokola, a ti co zaèínají to nový, tak to tedy je, jak jistì raète tušiti, naivní umìní.
Vìnujme se teï u¾ jen umìní výtvarnému, proto¾e tak zní otázka. Já to mám rozdìleno na dvì vzájemnì se ovlivòující, prolínající, potírající se, a tedy vším mo¾ným zpùsobem promíchané kategorie. První - dokonalost sama, lidská sice, ale ne tak dokonalá, a¾ je to nelidský. Antické sochy, italská renesance, impresionisté. Nìkteøí Èíòané a Japonci ... Zkrátka epochy. A teï to naivní. Moderní naivní vychází ze surneonaivity (èesky nadnovìnaivní). Novì naivní byl Rousseau a já holt jsem nadnovì. To je, co? I skupinu surneonaivního umìní jsem zalo¾il já a této skupiny jsem také jediným èlenem.
Pøedcházející epochy: jeskynní malby, tesby (od tesati), umìní èerné Afriky, všechno co bylo pøed antikou vèetnì Egypta, Indiáni a Inkové, Asie a ještì i Austrálie. Románskost, gotika, ikony. A potom malby pou»ové a malby na štítech, malby vùbec, panoptika a atrakce, odtud i jisté to pøíbuzenství se surrealismem a pak u¾ ten ze všech naivistù nejnaivnìjší náš starej zlatej primitiv, celník Rousseau, ze všech najrafinovanìjší, kù¾e podšitá. Co je to tedy naivní malíø? Nechodí do školy, netrénuje, neskicuje, nehoní ruce po papíøe a nekreslí za úèelem zíáskávání rutiny a šikovnosti. Neumí nic, ale do všeho skoèí po hlavì. Ustaviènì se pøizpùsobuje. Komu? Sám sobì. Nemá vzory, a kdy¾, tak namátkovì.
Má tolik nápadù, ¾e se nikam nevejde a vybírá výbìry z výbìrù. S perspektivou a zákonitostmi zachází jako by mu patøily, mìní fazóny podle ¾ádných pravidel, vymýšlí rostliny a krajiny a prostory a dìjiny a zemì a lidi a ¾enský, ty hlavnì. Všechno shazuje a je nad vším a má smysl pro humor, to nejhlavnìji, ale ne ten z humoristických èasopisù. To je právì ta naivní rafinerie. A k tomu ïáblíky a pidi¾víky, vévody, arcivévody, kní¾ata, erteplata, ¾ongléry, šašky, kouzelníky, šelmy, vopice, zebry, lvy, tygry, ¾irafy a proutníky, a jak vidíte, stává se se z nìho básník. Všude mù¾e být všechno. Není rozervanej a nemá rozervance rád... To jsem ale naivní, co? A pøitom, pøedstavte si, ještì si myslím, ¾e jsem na nìco pøišel. Cha cha cha chacha !