Píseò písní - 2 (Nejkrásnìjší z písní Šalamounových)
Bible je souborem nìkolika knih. Jednou z nich je Píseò písní, která sama má osm kapitol. Je sbírkou svatebních písní z rùzných dob. Nìkteré pocházejí patrnì z 5 a¾ 3 stol. pø. Kr., kde¾to jiné snad a¾ z doby Šalamounovy. Ještì po její kanonizaci r. 90 po Kr. byly o ni vedeny spory a bývala oblíbenou písní pøi rùzných nevázaných zábavách. Od 5. stol. po Kr. je èetba Písnì dolo¾ena jako sváteèní èetba o ¾idovských Velikonocích.
ALEGORIZACE PÍSNÌ: O výklad Písnì se ve všech dobách vedly spory, které nejsou rozhodnuty dodnes. Do kánonu se dostala u¾ jako alegorie. O pùvodním zamìøení jejích jednotlivých èástí není nic známo.
Alegorický výklad, který je dolo¾en pøinejmenším od 1. stol. po Kr. a který umo¾nil pøijetí Písnì mezi kanonické spisy pøi jednání v Jabnì (Jamnii) r. 90 po Kr., chápe vztah Milého a Milé obraznì jako vztah Hospodina k Izraeli. Køes»ané jej pøenesli na vztah Krista k církvi. Jsou tu ovšem mo¾né i jiné závìry. Chápáno mysticky šlo by o vztah Šalamouna k Moudrosti nebo Krista k lidské duši apod. Jen pro svou výluènì nábo¾enskou motivaci se jednotlivé starozákonní knihy zachovaly, zatímco spisy teologicky pochybné byly nièeny nebo aspoò odmítány.
LÁSKA BO®Í I LIDSKÁ: Patrnì neporozumíme Písni správnì, budeme-li jednostrannì zdùrazòovat jen alegorický výklad. Co je v Bibli psáno, je psáno pro èlovìka a pro jeho ka¾dodenní ¾ivot. Èlovìk potøebuje jako vzor vìrnou Bo¾í lásku, ale pochopí ji jen z vlastní vìrné lásky k bytosti blízké, která se pøímo stane souèástí jeho vlastní bytosti. Mù¾eme proto v Písni vidìt jak chvalozpìv na lásku èlovìka k èlovìku, tak ji chápat i jako obraz lásky Hospodina k jeho lidu èi Krista k církvi.
4,5 SPOLEÈENSTVÍ LÁSKY
Krása milé
Jak jsi krásná, pøítelkynì moje, jak jsi krásná, oèi tvé jsou holubice pod závojem,
vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu.
Zuby tvé jsou jako stádo ovcí pøed støíháním, je¾ z brodištì vystupují
a ka¾dá z nich vrhne po dvou, ¾ádná z nich neplodná nezùstane.
Jako karmínová šòùrka jsou tvé rty, ústa tvá pùvabu plná.
Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skránì pod závojem.
Tvé hrdlo jak Davidova vì¾ z vrstev kamene zbudovaná,
tisíc na ní zavìšeno štítù, samých pavéz bohatýrù.
Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojèátka gazelí, která se v liliích pasou.
Ne¾ zavane den a stíny dají se v bìh, vydám se k myrhové hoøe, k pahorku kadidlovému.
Celá jsi krásná, pøítelkynì moje, poskvrny na tobì není.
Pùvaby nevìsty
Se mnou z Libanonu, nevìsto má, se mnou z Libanonu pùjdeš.
Rozhlédneš se z vrcholu Amány, z vrcholu Seniru a Chermónu, ze lvích doupat, z hor leopardù.
Uèarovala jsi mi, sestro má, nevìsto,
uèarovala jsi mi jediným pohledem svých oèí, jediným èlánkem svého náhrdelníku.
Oè krásnìjší je tvé laskání, sestro má, nevìsto, oè lepší je tvé laskání ne¾ víno.
Vùnì tvých olejù nad všechny balzámy. Ze rtù ti kane strdí, má nevìsto,
pod tvým jazykem je med a mléko, a vùnì tvých šatù je jak vùnì Libanonu.
Vùnì lásky
Zahrada uzavøená jsi, sestro má, nevìsto, uzavøený val, zapeèetìný pramen.
Vydáváš vùni jako sad s jablky granátovými, s výteèným ovocem, hennou i nardem,
s nardem a šafránem, puškvorcem, skoøicí,
se vším kadidlovým stromovím, myrhou a aloe, se všemi balzámy nejlepšími.
Jsi pramen zahradní, studna vody ¾ivé, bystøina z Libanonu.
Probuï se, vánku severní, pøijï, vánku ji¾ní, a» voní moje zahrádka,
a» její balzámy proudí jak bystøiny, a» pøijde do své zahrady mùj milý a jí výteèné ovoce její.
Opojení láskou
Do zahrady své jsem pøišel, sestro má, nevìsto,
sbíral jsem svou myrhu a svùj balzám, z plástve jsem jedl svùj med, pil víno své a mléko.
Jezte, pøátelé, a pijte, opájejte se laskáním.
Spím, ale srdce mé bdí. Slyš, milý mùj klepe:
“Otevøi mi, sestro má, pøítelkynì má, holubice má, má bezúhonná,
v¾dy» mám hlavu plnou rosy, v kadeøích krùpìje noèní.”
“Svlékla jsem šaty, mám je zas oblékat? Umyla jsem si nohy, mám si je zašpinit?”
Mùj milý prostrèil otvorem ruku a celé mé nitro se zachvìlo pøed ním.
Vstala jsem otevøít milému svému.
Z rukou mi kanula myrha, myrha stékala z mých prstù na rukoje» zástrèky.
Ne¾ jsem však milému otevøela, mùj milý odboèil jinam. ®ivot ze mne prchal, kdy¾ ke mnì mluvil.
Hledala jsem ho a nenalezla, volala jsem ho, a neodpovìdìl mi.
Našli mì strá¾ci obcházející mìsto, zbili mì, zranili mì, pøehoz mi strhli strá¾ci hradeb.
Zapøísahám vás, jeruzalémské dcery, jestli¾e najdete mého milého, co mu sdìlíte ?
®e jsem nemocna láskou.
Krása milého
Jaký je tvùj milý, ¾e je nad Miláèka, ty nejkrásnìjší z ¾en?
Jaký je tvùj milý, ¾e je nad Miláèka, ¾e nás tak zapøísaháš?
Mùj milý je bìloskvoucí i èervený, významnìjší nad tisíce jiných.
Jeho hlava je tøpytivé zlato ryzí, jeho kadeøe jsou trsy palmových plodù, èerné jak havran.
Jeho oèi jsou jako holubi nad potùèky vod, v mléce se koupou, podobné vsazeným drahokamùm.
Jeho líce jsou jak balzámový záhon, schránky koøenných vùní,
jeho rty jsou lilie, z nich¾ kane tekutá myrha.
Jeho ruce jsou válce zlaté taršíšem posázené,
jeho bøicho je mistrné dílo ze slonoviny safíry vykládané.
Jeho stehna jsou sloupy z bílého mramoru, spoèívající na patkách z ryzího zlata.
Vzhled má jak Libanon, je ztepilý jak cedr.
Patro jeho úst je pøesladké, on sám je pøe¾ádoucí skvost.
Takový je milý mùj, takový je mùj pøítel, jeruzalémské dcery.
6,7 TAJEMSTVÍ LÁSKY
Zahrada lásky
Kam odešel tvùj milý, ty nejkrásnìjší z ¾en? Kam se obrátil tvùj milý?
Budeme ho s tebou hledat.
Mùj milý sestoupil do své zahrady k záhonùm balzámovým, aby v zahradách pásl a trhal lilie.
Já jsem svého milého a mùj milý je mùj, on pase v liliích.
Hrozivá tváø lásky
Krásná jsi, pøítelkynì má, jak Tirsa, pùvabná jak Jeruzalém, strašná jako vojsko pod praporci.
Odvra» ode mne své oèi, v¾dy» mì uhranuly!
Vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z Gileádu.
Zuby tvé jsou jako stádo bøezích ovcí je¾ z brodištì vystupují
a ka¾dá z nich vrhne po dvou, ¾ádná z nich neplodná nezùstane.
Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skránì pod závojem.
Jedineènost lásky
By» tu bylo šedesát královen a osmdesát ¾enin a dívek bezpoètu,
ona jediná je holubice moje, moje bezúhonná, jedineèná ze své matky,
pøeèistá z té, je¾ ji porodila.
Spatøily ji dcery, blahoslavily ji, královny i ¾eniny jí vzdaly chválu.
Kdo je ta, je¾ jak Jitøenka shlí¾í, krásná jako Luna,
èistá jako ¾houcí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci?
Sestoupil jsem do zahrady oøechové, podívat se na poupátka do údolí,
podívat se, zda u¾ puèí vinná réva, zda rozkvetly granátové stromy.
Sám nevím, jak jsem se dostal do Aminádibových vozù.
Vznešenost lásky
„Obra» se, obra» se Šulamitko, obra» se, obra» se, chceme tì vidìt.“
Co na Šulamitce uvidíte? ®e tanèí táborový tanec!
Jak krásné jsou tvé nohy v opánkách, kní¾ecí dcero!
Køivky tvých bokù jsou jak náhrdelníky, dílo umìlcových rukou.
Tvùj pupek je pìknì vykrou¾ená mísa, ké¾ nechybí v ní vonné víno!
Tvé bøicho je stoh pšenièný, obrostlý liliemi.
Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojèátka gazelí.
Tvé hrdlo je jak vì¾ ze slonoviny, tvé oèi – rybníky v Chešbónu u brány Batrabimské.
Tvùj nos je jak libanónská vì¾, zkoumavì hledící k Damašku.
Tvá hlava se tyèí jako Karmelù, vrkoèe tvé hlavy jsou jak purpur.
Král je tìmi vrkoèemi spoután.
Útoènost lásky
Jak krásná, jak líbezná jsi, lásko, pøi hrách milostných!
Postavou se podobáš palmì a svými prsy hroznùm datlí.
Øekl jsem: „Vystoupím na palmu, abych se zmocnil plodù.“
Tvé prsy a» jsou hrozny révovými, dech tvého chøípí a» jablky voní,
patro tvých úst a» je jako nejlepší víno.
Jedinì pro mého milého stéká, plyne i ve spánku ze rtù.
Já jsem svého milého, on dychtí jen po mnì.
Soulad lásky
Pojï, mùj milý, vyjdìme na pole, pøenocujeme v keøích henny.
Èasnì zrána pùjdeme do vinic, pohledíme, zda puèí vinná réva, zda její kvìt se rozvil,
zda rozkvetly granátové stromy. Tam tì zahrnu laskáním.
Voní jablíèka lásky a všechny výteèné plody nad našimi dveømi, nové i staré.
Schovala jsem je pro tebe, mùj milý.
8 LÁSKA SILNÌJŠÍ NE® SMRT
Oddanost
Ké¾ bys byl jako mùj bratr, který sál z prsù mé matky!
A¾ bych tì nalezla nìkde venku, políbila bych tì, a nikdo by mnou pohrdat nesmìl.
Odvedla bych si tì, uvedla do domu své matky a tam bys mì pouèoval.
Dala bych ti pít koøenné víno, š»ávu ze svých granátových jablek.
Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mì objímá.
Zapøísahám vás, jeruzalémské dcery, nebuïte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.
Peèe» lásky
Kdo je ta, je¾ vystupuje z pouštì, opøena o svého milého?
Zburcovala jsem tì pod jabloní, kde tì poèala tvá matka, kde tì poèala ta, je¾ tì porodila.
Polo¾ si mì na srdce jako peèe», jako peèe» na své rámì.
V¾dy» silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob ¾árlivost lásky.
®ár její – ¾ár ohnì, plamen Hospodinùv.
Lásku neuhasí ani velké vody a øeky ji nezaplaví.
Kdyby za lásku chtìl nìkdo dávat všechno jmìní svého domu, sklidil by jen pohrdání.
Neprodejnost lásky
Malièkou máme sestru, prsy ještì nemá.
Co s tou sestrou udìláme v den, kdy o ni pøijdou smlouvat?
Jestli¾e je hradbou, støíbrné cimbuøí na ni postavíme,
jestli¾e je dveømi, zahradíme je cedrovou deskou.
„Já jsem hradba, mé prsy jsou jak vì¾e.“
Tehdy stala jsem se v jeho oèích tou, která nalézá pokoj.
Vinici mìl Šalomoun v Baal-hamónu; svìøil tu vinici hlídaèùm,
za její ovoce ka¾dý mu pøinést musí tisíc šekelù støíbra.
„Má vinice patøí mì, jen mnì samotnému.
Mìj si ten tisíc, Šalomoune, a dvì stì pro ty, kdo hlídají ovoce její.
Ty, která prodléváš v zahradách, kde druhové sledují hlas tvùj, ozvi se mi!“
„Uprchni, milý mùj, podoben gazele nebo kolouškovi na balzámových horách.“
Pøevzato z Bible podle ekumenického vydání z roku 1985
(Nejkrásnìjší z písní Šalamounových)
