Jak jsem si povídala…. s Věrou Martinovou

Těšívám se na všechny rozhovory. Potkávám lidi, které bych jinak nepotkala, povídám si s těmi, ke kterým jsem dříve třeba jen vzhlížela. Patřila mezi ně i Věra Martinová. Zpěvačka, jejíž písničky jsem si tak ráda pobrukovala, jejíž hlas mám dodnes velmi ráda.

S Věrou Martinovou je spjato hned několik veřejnosti známých událostí, i na ně jsem se zpěvačky zeptala a ona mi ochotně odpověděla.

Rozhovor s ní vyšel v měsíčníku Doba seniorů v dubnu tohoto roku a je posledním předprázdninovým, který zde zveřejňuji. Přeji vám všem krásné léto.

Mé písničky bývaly slavnější než já

Zpěvačka Věra Martinová (54) oslavila vloni 25. výročí své sólové dráhy, a jak bývá u zpěváků zvykem, součástí oslav byla i řada koncertů, kterou zahájila v pražské Lucerně a která pokračuje i v letošním roce koncerty po celé republice. Vrátily jsme se spolu k jejím začátkům.

Jaký to byl pocit, když jste poprvé zaslechla, že jste „první dámou naší country“?
Označil mě tak textař Michal Bukovič – autor textů několika mých nejznámějších písní, v rozhovoru pro Mladý svět. Ten pojem se zvolna dostal do povědomí veřejnosti, a jestli mě těší? Zpočátku mi to udělalo radost, později jsem měla pocit, že mě omezuje, že mě zařazuje do jedné škatulky, z níž se mi nepodaří vymanit. Ale musím poctivě přiznat, že čím jsem starší, tím více si toho označení vážím.

Předpokládám, že večery u táboráků k vašemu mládí nerozlučně patřily…
V dětství jsem začala chodit do Skauta. Naučila jsem se mít ráda přírodu, poznala jsem opravdové kamarádství. Kluci u táboráku hrávali na kytary, a to mě okouzlilo. Doma jsem odmalinka s maminkou zpívávala, ale umět se doprovodit na kytaru, to bylo něco úplně jiného, nádherného. Uprosila jsem tatínka, a ten pro mě kytaru vypůjčil u svého známého. Nebyl si jistý, zda to není jen chvilkový rozmar a nechtěl zbytečně utrácet. Byla nádherná – pomalovaná palmou a indiány, byla jsem šťastná. Kamarád mě na ni začal učit hrát. Postupně jsem přešla do Lidušky, potom na konzervatoř, kde jsem vystudovala hru na kytaru.

Kterou písničku jste spustila, když vás tehdy někdo poprosil, abyste zahrála?
Mě nikdo prosit nemusel. Hrála jsem, kudy jsem chodila, přímo jsem se „vnucovala“. Tenkrát byly v módě písničky skupiny Rangers, Greenhorns, znala jsem téměř všechny zpaměti.

Kdy jste se definitivně rozhodla, že se chcete stát zpěvačkou?
Měla jsem jasno hned, jak jsem vzala kytaru do ruky. Chvilinku jsem sice koketovala s přáním stát se lékařkou, ale záhy jsem si to naštěstí rozmyslela. Pochopila jsem, že to není povolání pro lidi s hlavou v oblacích, jako jsem já. Jsem přesvědčená o tom, že pokud má člověk jasný směr a cíl a jde si vytrvale za ním, dosáhne ho. Nejdřív jsem hrávala v kavárnách, hospodách, pak v klubech, tak se dříve začínalo. Pak přišla konzervatoř a časem už jsem vystupovala s orchestrem Gustava Broma… Dnešní mladí zpěváci mají možnost prezentovat se na internetu, zúčastňovat se různých soutěží, které je v případě vítězství ihned katapultují vzhůru. Jsou hned slavní, mají spoustu peněz – potom velmi těžko snášejí nejrůznější nezdary, které zákonitě přicházejí. My jsme se daleko hůře dostávali do povědomí lidí, museli jsme si to tzv. odpracovat. Postupovali jsme pomalu, měli jsme čas vyzrát. To těm mladým chybí, v tom to mají těžší. Každá doba má své.

Jak vzpomínáte na své působení u Schovanek, tam jste se asi poprvé dostala trochu více do povědomí diváků…
To bylo moje mládí, lumpárny, „vyšší dívčí“… Kam jsme přijely, tam jsme byly obletovány. Samozřejmě se tu a tam objevila nějaká rivalita, půtky, ale nemyslete, podobné je to i u mužských kapel, jen se třeba nehádají o rtěnky. Člověk to má naštěstí zařízené tak, že to méně hezké rychle zapomene. Když se ohlédnu, zůstaly mi jen ty krásné vzpomínky. S kapelnicí Schovanek Mílou Plochovou se dodnes stýkáme, dokonce jsem jim u příležitosti 40. výročí vzniku Schovanek produkovala album, na kterém jsem i zazpívala pár písniček a vystoupily jsme na několika koncertech.

Proč jste tedy v roce 1988 odešla?
Měla jsem přání vydat se na sólovou dráhu, dělat to, co chci, vybírat si a zpívat jen ty písničky, které mě opravdu baví. Ale nemyslete si, svého působení ve Schovankách rozhodně nelituju. A navíc- v průběhu života jsem dospěla k tomu, že říkat… kdybych tenkrát byla bývala… je nesmysl. Člověk věkem zmoudří a pochopí, že chtít vrátit čas se už stejně nedá.

Bylo obtížné začínat sama?
Bylo to hodně složité, začátky jsou těžké vždycky. Uspořádat samostatný koncert není nikdy legrace. Udržet po celou dobu zájem a pozornost publika, zpívat, moderovat, přesvědčit pořadatele. Než člověk získá jistotu a vědomí, že to zvládne, pár let to trvá. Měla jsem už v té době několik hitů, ty písničky byly známější než já – na plakátech byly dokonce jejich názvy psány větším písmem, než mé jméno. Zpívala jsem se skupinou Gram, měli jsme manažera, který nám pomáhal svými známostmi se prosadit. A pak, na konci roku 1989, přišla autohavárie.

Dost se o tom tenkrát psalo…
Měla jsem hodně rozbitý obličej a velký strach, že mě lidé nepřijmou. Přece jen, vizuální stránka je u ženy – zpěvačky velmi důležitá. Ale diváci mě podrželi. Dostala jsem desítky povzbudivých dopisů, měla jsem z nich radost. Chirurgové myslím odvedli skvělou práci, i když lehké to se mnou neměli. To nečekané zastavení mě přimělo i k profesionálnímu ohlédnutí. Rozešla jsem se s manažerem a pokračovala úplně sama. Teď se mi už třináct let stará o koncerty moje sestra.

Takže „rodinný podnik“?
Tak trochu. Má sestra Lenka je o 7 let mladší než já, vždycky jsme spolu krásně vycházely a naprosto si důvěřujeme. V dětství jsme byly pořád spolu, já jsem si ji na rodičích vlastně „vyprosila“. Teď mi nejen dělá manažerku, ale na koncertech mi zpívá i vokály. Klape nám to bezvadně.

Patří do vašeho hudebního seskupení i váš manžel?
Patří. My jsme se v mé kapele i seznámili. Donedávna hrál s Nedvědy, ale ti se teď rozešli, tak hraje zase se mnou. Můj muž je vynikající bubeník a skvělý hudebník. Má ohromný přehled. Točí se mnou všechny desky, dělá mi zvukového mistra, na mých projektech pracujeme společně. Samozřejmě se u toho občas pohádáme, tvůrčí práce- to je vždycky pot, krev a slzy – ale v technických věcech má konečné slovo vždy on, na tom ostatním se snažíme dohodnout. Do mé kapely patří ještě kytarista Radek Hlávka a sedm let již se mnou hraje i anglický hudebník Jamie Marshall, který žije střídavě tady a v Anglii. Máme i jednu společnou česko-anglickou píseň Věřím svým snům, což je zároveň i název mého předposledního alba.

Které své písničky máte nejraději?
Na to je těžké odpovědět, to je, jako byste se zeptala mámy, které dítě má nejraději. Jsou písničky, prověřené léty – např. Na vrcholky hor…nádherný text, krásná melodie, to se neoposlouchá nikdy, ale i mnohé další. A když mám pocit, že mám lidem co říci, vznikají písničky nové. Mám ale i netradiční projekty, např. několik společných koncertů s písničkářkou Pavlínou Jíšovou a její dcerou, diváky jsou velmi hezky přijímány. A letos o Vánocích budu hlavním hostem vánočních koncertů Václava Hybše. To pozvání je pro mne velkou ctí a ráda jsem ho přijala. Těším se, přestože to bude hodně náročné. Od konce listopadu až do 23. prosince odehrajeme na různých místech republiky kolem třiceti koncertů, takže letos určitě vánoční cukroví péci nebudu. Ale to už nepeču několik let, zastane mě manžel s dcerou.

Jak jste zvládala péči o dceru, když jste se velmi brzy vracela zpět na koncertní pódia?
Bylo to náročné, ale nikdy jsem nelitovala. Děťátko jsem si moc přála, a když jsme tenkrát byli na dovolené na Rozkoši a padala hvězda, nemyslela jsem na nic jiného. Když se Anežka narodila, dlouho v noci plakávala, moc jsme se nevyspali. Nakonec jsme se s manželem dohodli, že zůstane doma a pomůže mi. Když holčička trochu vyrostla, našli jsme jí chůvičku – mladou dívku, která u nás dokonce 4 roky bydlela. Byla tak trochu jaké mé druhé dítě a dodnes se stýkáme. Z Anežky už je slečna, je jí 21 let, a přestože hezky zpívá, vydala se jinou cestou, studuje psychologii. Nikdy jsme jí do toho nemluvili, dobře víme, že když se chce člověk věnovat hudbě, musí tomu podřídit úplně všechno.

Dostala jste někdy nabídku účinkovat v muzikálu?
Takové nabídky odmítám, nejsem ani herečka, ani tanečnice. Jsem zpěvačka a chci být sama za sebe. Své koncerty si opravdu užívám, nikdy bych nezpívala na playback. Trému mívám pokaždé, ale jakmile vyjdu na jeviště, je pryč. Pro zpěváka není nic krásnějšího, než když zažívá ovace ve stoje, a když je to třeba v Lucerně, jak se mi podařilo na koncertě k 25. výročí mé sólové dráhy, je to úžasné.

Vy jste se musela poprat i s velmi závažnou chorobou…
Ano, byla mi diagnostikována rakovina prsu a já jsem si zoufale nepřála, aby se to prozradilo dříve, než budu mít léčbu za sebou. Nechtěla jsem, aby mě lidé litovali, abych si tak dělala falešnou reklamu. Zveřejnila jsem tu informaci, až když jsem „bitvu vyhrála“, a to hlavně proto, abych apelovala na ženy, které podceňují preventivní prohlídky. Mnohé mi přicházejí děkovat po koncertech, vím o několika, které jsem „nakopla“ k prohlídce a ony si tím zachránily život. A mám k tomu i takovou zajímavost z prostředí seniorů…

Povídejte…
Pan docent Kawaciuk, dlouholetý přednosta urologické kliniky v Motole, když odešel v 65 letech do důchodu, aby se nenudil, začal studovat na filmové fakultě v Písku. Jako téma svého závěrečného filmu si zvolil právě téma rakoviny prsu a požádal mě o spolupráci, kterou jsem samozřejmě přislíbila. Říká, že prožitky lidí, kteří jsou „na očích“ jsou přijímány vždy s větším zájmem, než sebelepší rady lékařů. Musím v této souvislosti zcela výjimečně pochválit i bulvár. K mé nemoci tehdy přistoupili vcelku vkusně, se snahou o osvětu pro ostatní ženy.

Spolupracujete i s nějakou charitativní organizací?
Podporuji nadaci Lucie, která je pojmenována po holčičce, která se narodila bez močového měchýře a díky náročné lékařské péči vede dnes zcela plnohodnotný život. Nadace je určena dětem s vrozenými vadami močového ústrojí. Pomáhám s dražbami obrazů mých kamarádů-výtvarníků, pořádám spolu se známými zpěváky nadační koncert, nedávno jsem pro ně v zábavné televizní soutěži vyhrála slušný peněžní obnos, z toho jsem měla velkou radost.

Na co se v nejbližší době těšíte?
17. května budu v ZOO ve Dvoře Králové křtít žirafí miminko „Lentilku“, srdečně zvu vaše čtenáře. Víte, já mám žirafy odjakživa moc ráda. Byla to v dětství i má přezdívka, byla jsem v celé škole tenkrát nejvyšší. Jsem ráda, že si ji mohu z ochozu pohladit a pod dohledem ošetřovatelů jí podstrčit i jablko. Myslím, že za drobný finanční příspěvek je to umožněno i ostatním návštěvníkům. A jinak se vždycky těším na chaloupku, kterou mají rodiče v Orlických horách. Není tam elektřina, vodu nosíme ze studánky, je tam absolutní samota. Víte, jak se tam nádherně čte, přemýšlí, hraje na kytaru…

Bývají mezi vašimi posluchači i senioři?
Vážím si všech diváků, nikdy neodmítnu se podepsat a úsměv- ten udělá radost vždycky. Na mé koncerty chodí i senioři, mnozí z nich patří mezi mé „skalní diváky“. Přeju všem vašim čtenářům, aby zůstali pokud možno aktivní, aby se na svět dívali optimisticky a pozitivně, i když vím, že to není vždycky lehké.

Foto z archivu Věry Martinové
Pokud byste chtěli vědět o místech, kde má Věra Martinová v nejbližší době své koncerty, informace najdete na jejích webových stránkách

Eva Procházková

* * *

Zobrazit všechny články autorky