Pohled z okna
Postupnì se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je tak na místì, kdo chce (není podmínkou), pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to pohled na problematiku tzv. bojových plemen.
Bojová plemena – bo¾e, co¾e?
Existují vìci, které mì zaruèenì rozèílí. Mezi jednu z nich patøí v médiích se èasto opakující zprávy o tzv. bojových plemenech, obrázky a reportá¾e toho, kterak zlý a agresivní pes napadl a pokousal tu bezbranné dítì, tu hned dvì, jindy zase matku chránící ratolest. Co mì na tom štve – tyto zprávy se v drtivé vìtšinì zamìøují pouze na vyvolání urèitých emocí u divákù/ètenáøù (lítost a smutek nad obì»mi, nenávist ke zvíøeti) místo sledování objektivních pøíèin. Ponechme nyní stranou úroveò, èi spíše neúroveò mnoha èeských sdìlovacích prostøedkù, a podívejme se na problematiku tzv. bojových plemen.
Za prvé, co to vùbec znamená „bojové plemeno“, „bojový pes“? Netuším, proto¾e nic takového neexistuje. Aspoò si to dovolím tvrdit vzhledem ke svým rozhovorùm s lidmi zabývajícími se problematikou psù, zkušenostem vlastním i známých-pejskaøù a v neposledku mno¾ství prostudovaných odborných èlánkù. Toto oznaèení je všude vyvraceno a sám ho pova¾uji za nesmysl a úèelnì vyrobený konstrukt bulvarizujících médií usilujících o senzaci a uzurpaci ètenáøù/divákù nehledì na objektivní fakta. Fuj! Ostatnì, polo¾me si otázku, mù¾e být vùbec ¾ivý tvor „bojový“? Dozajista mù¾eme mít bojové zbranì, bojové stroje, bojové taktiky… ale bojového psa èi pøímo èlovìka?
A co samotné útoky? Jistì, vyskytují se, stejnì jako psi, kteøí jsou povahovì „problémoví“, zlí a agresivní a zaútoèí bez zjevné pøíèiny a neèekanì. Jen¾e zrovna tak v øadì pøípadù nese vinu èlovìk. Jeho (ne)chování a hlavnì selhání. Na prvním místì bych vyzdvihnul to, ¾e ka¾dý, kdo se rozhodne „poøídit“ si psa, by mìl peèlivì zvá¾it své mo¾nosti a schopnosti. Rozhodnu-li se ¾ít se psem (protiví se mi pojem mít, vlastnit psa), musím ho fyzicky i psychicky zvládat! A musí to vìdìt on i já. To bych s dovolením zdùraznil jako úplný základ. Pokud psa dobøe vychovám, je si vìdom mé pøevahy, autority a respektuje mì, pak i snáze kontroluju jeho chování. Laicky øeèeno, prostì musím být v oèích psa „pán“ doopravdy, ne jen tím, ¾e se za nìj oznaèuju. A zrovna tak se podle toho musím nále¾itì chovat.
Zmíním krásný pøípad, se kterým jsem se setkal na internetu. Ani¾ bych se chtìl dotknout pøispìvatele, posuïte sami. Dotaz na jednom fóru znìl asi takto: „Poøídil jsem si s pøítelkyní domù fenku [tuším rotvajlera], ta mì ale teï nechce ráno pouštìt do práce. Sedne si pøede dveøe, štìká na mì a nechce mi dovolit odejít, èasto mnì to trvá i velmi dlouho, ne¾ se dostanu ven. Poraïte, co mám dìlat?“ Ani¾ bych tím sledoval zlý úmysl, tá¾u se pouze: To je špatný vtip? Sám bych se takto mohl ptát, zda mám chodit spát na gauè, kdy¾ si mi veèer Rex lehne doprostøed postele a pøedstírá, ¾e to je pøece v naprostém poøádku a stìhování se ho netýká…
Zrovna tak je nutné psa opravdu dobøe znát. A toho nedocílíme jinak, ne¾ ¾e s ním trávíme spoustu èasu ka¾dý den, vìnujeme mu pozornost a nasloucháme mu. Kupøíkladu já vím, ¾e Rexovi vadí malé dìti a ne zrovna málo. Èert ví, jakou s nimi kdysi poøídil zkušenost, ka¾dopádnì potkáme-li nìjakého prcka, sna¾í se mu vyhnout. Kdy¾ tu mo¾nost nemá, øídí se heslem: „Nejlepší obrana je útok!“ Proto ho nenechávám samotného pøed obchodem, jeliko¾ vím, co by se mohlo souhrou neš»astných náhod pøihodit.
Stejnì tak je zará¾ející, kterak jedna má kamarádka pøišla k pokousání a fobií ze psù. Bìhem horkého letního dne si to namíøila k psovi (známých) odpoèívajícímu ve stínu s míèkem pøed sebou. Jen tak mu ho sebrala, a ¾e mu ho hodí na aport a – A nehodila. Kdy¾ jsem ten pøíbìh slyšel poprvé, nepøišlo mi to rozuzlení pøíliš šokující. Nebo snad je? Takovéhle vìci si musí pøece hlídat „pán“ a zejména dotyèný sám. V¾dy je dobré pøemýšlet trochu dopøedu, jakou reakci asi vyvolá naše akce.
A jistì, pes mù¾e být agresivní, zlý a špatný, jen¾e kolikrát se s tím u¾ narodil, má to takøíkajíc „v krvi“ a kolikrát to zapøíèinila špatná výchova, ¾ivotní podmínky, osoba „majitele“? Kdy je pes „prostì takový“ a kdy zka¾ený a pokøivený èlovìkem? Domnívat se, ¾e za psími útoky lze hledat pouze jejich agresivitu èi zlou (bojovou) povahu, mi pøijde jako hrubì zkreslující obrázek. Neuškodí zauva¾ovat i o selhání „pána“, lidské nezodpovìdnosti, lehková¾nosti èi pøímo hlouposti. Proto ještì jednou apeluji na ka¾dého: Nepoøizujte si psa, na kterého nestaèíte a nedoká¾ete ho vychovat! Z toho pramení vìtšina problémù…
Tomáš Záøecký
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora