Povídala jsem si s hrdinou seriálu První republika…

Jak hledám osobnosti, s nimiž vedu své rozhovory? Je to různé… Někdy jsou to zajímaví lidé z mého okolí, jindy je zahlédnu na nějakém plakátku, nebo mě někdo upozorní. A já žhavím telefon, abych se zeptala redakce, jestli můj nápad přijme, jestli čtenáře ten který člověk zaujme. Pak se k němu snažím nějak dostat- získat na něj kontakt. Někdy je to složité, téměř detektivní pátrání- zapojuji rodinu, známé, přátele mých známých, kamarády kamarádů manželových spolupracovníků. Jindy je to úplně jednoduché- najdu si spojení na internetu. Pak volám a říkám si: pošle mě do háje, nepošle mě do háje… Je to pro mě doteď velké překvapení, ale většinou mě do háje nepošlou. Občas i „přihrají“ svého kamaráda. Přiznám se- ohromně mě to baví. O mých přípravách na různá setkání bych mohla vyprávět v samostatném článku – možná někdy…

Dnes ale o Janu Vlasákovi. Narodil se skoro nadohled školy, ve které učím, všichni rodáci ho tu znají. Čas od času přijede na besedu s diváky, se čtenáři v knihovně… A právě té příležitosti jsem využila, a po předchozí dohodě na jednu z takových besed zamířila. Pan Vlasák přijel z Prahy o chvilku dříve, abych mu stihla položit své zvědavé otázky. Náš rozhovor vyšel v lednu letošního roku v časopise Doba seniorů.

Herec Jan Vlasák:
Inspiraci hledáme každý ve svém dětství… a to mé bylo velmi krásné.

Narodil se v městečku Vrdy-Dolní Bučice u Čáslavi, a dodnes říká, že se cítí být spíš venkovanem. Že si ten svůj kousek venkova vzal s sebou do Prahy. V únoru loňského roku oslavil 70. narozeniny, ale do důchodu se rozhodně nechystá. Naopak. Práce – hlavně té filmové a televizní – má v poslední době tolik, že musel z časových důvodů odejít ze svého divadelního angažmá a vystupuje tam už jen jako host v několika inscenacích.

Pane Vlasáku, ve kterém divadle vás můžeme vidět?
V současné době už jen v Divadle ABC, kde hraji krále Leara a také v inscenaci Dobře rozehraná partie. Za svůj profesní život jsem těch divadelních šaten prošel opravdu hodně. Někde se mi líbilo víc, někde méně, ale jsem vděčný za všechny zkušenosti, ať už kladné či záporné. Z každé jsem si něco odnesl. Hrál jsem v Uherském Hradišti, kde jsem začínal, poté v Ostravě, kde jsem se potkal s Janem Kačerem. Kdybych měl jmenovat „svého“ režiséra, byl by to právě on. Má divadelní cesta mě zavedla i do Brna a do Prahy, kde jsem postupně hrál v několika divadlech.

Jak jste se s Janem Kačerem sešli?
Já jsem do Ostravy přišel z Uherského Hradiště, on se tam vrátil zpátky z Prahy, odkud byl na počátku sedmdesátých let vyhozen z Činoherního klubu, jedné z našich nejúspěšnějších divadelních scén. Byl to opravdu dobrý režisér s hereckými zkušenostmi – laskavý, inteligentní člověk, vedl herce citlivě, nenásilně, jeho styl mi vyhovoval. Obsadil mě do výrazných rolí v mnoha dramatech. Pod jeho vedením jsem hrál Cyrana, hrál jsem v inscenaci Rváč, Sen noci svatojánské. Spolu jsme přišli do pražského Divadla E. F. Buriana, později do Realistického divadla. Tam nás zastihla sametová revoluce a hektické dny, které po ní následovaly. Vzal mě s sebou i do Národního divadla, kde jsem si zahrál v dramatizaci Vančurovy novely Pekař Jan Marhoul titulní roli, ale mnoho zajímavých příležitostí už mě tam nečekalo.

Když se řekne dětství, co se vám vybaví?
Můj nejlepší dětský kamarád Kája Krejza, naše dobrodružné toulky přírodou, koupání v řece Doubravě, která nám tenkrát připadala jako moře. Loutkové divadlo, které jsem dostal a s nímž jsme si s kamarády jedny prázdniny hráli od rána do večera na naší verandě. No a samozřejmě mé první herecké krůčky mezi místními ochotníky, kteří pravidelně připravovali své inscenace

To byl impuls vaší další herecké cesty?
Hltal jsem umění velkých českých herců – Štěpánka, Högera, Vydry a mnoha dalších, pravidelně jsem poslouchal nedělní rozhlasové hry. Když jsem poprvé viděl nádherné inscenace v pražských divadlech, otevíral se přede mnou svět, kterého jsem se chtěl zúčastnit. Táta byl mou volbou stát se hercem zklamán. Přál si, abych se stal strojním inženýrem, jako byl on. Matematické nadání jsem po něm ale nezdědil, musel se s tím smířit, ale hodně ho to mrzelo. Nedožil se ani mého hereckého vzestupu, a to zase moc mrzelo mě.

Se svou sestrou…

Byl někdo, komu děkujete za to, že vám pomohl nastartovat vaši divadelní cestu?
S vděčností vzpomínám na brněnského režiséra Aloise Hajdu, který mě hodně naučil. Je to výborný chlap. Už je mu kolem devadesátky, nedávno jsem ho navštívil, je úžasně vitální. Bydlí na stráni v domku na Valašsku, denně chodí s batohem na nákup a vynáší si ho nahoru.

 
Se spolužačkami z gymnázia

Které role z vaší dlouhé divadelní kariéry byly vašimi nejoblíbenějšími?
Snad Cyrano v Ostravě a nyní král Lear v Divadle ABC, ale každý rok přišla nějaká krásná role. Divadlo má obrovské kouzlo a půvab. Vyrostl jsem na něm, neopustí mě nikdy. Ale filmování mě baví také. Je to jiná práce, dříve jsem moc příležitostí nedostával, a pokud nabídky přišly, byly to spíše menší role. V poslední době se to dost změnilo. Natáčím víc.

I na televizní obrazovce?
Z větších televizních projektů jsem se objevil třeba v seriálu Cirkus Bukowski, účinkuji v Cestách domů. Teď právě se dokončuje natáčení nového seriálu První republika, v němž hraji jednu z hlavních rolí. Myslím, že se diváci mohou těšit, bude to nádherná podívaná. Pro svou roli statkáře jsem našel inspiraci ve vzpomínkách na svého dědečka.

Když přijímáte roli v některém filmu, myslíte na to, zda bude úspěšný?
Jsem herec, hraní je má práce, která mě musí uživit, to je prvořadé. Snad nikdy jsem žádnou roli neodmítl – vlastně jednou ano. To když mi režisér Sokolovský nabídl roli Gottwalda. Ani jsem nedočetl scénář. Jestli bude mít film úspěch, je vždycky do poslední chvíle nejisté. Záleží na spoustě okolností – zda se trefíte do správné doby, do vkusu diváků. Umění je zázrak – to si nemůžete nadiktovat ani poručit. Můžete se o něj pokusit, ale zda jste uspěli, prověří až čas.

Vy jste aktivní i v dalších činnostech – narážím na dabing a vaši pedagogickou práci…
Co se týká dabingu – dělám ho dodnes a rád. Nadaboval jsem řadu rolí, ale s žádným z dabovaných herců jsem se nikdy nepotkal. V průběhu let se technika dabingové práce hodně změnila, řekl bych, že se pro herce ulehčila. Ale bohužel se pracuje ve velkém spěchu, není moc prostoru na dlouhé zkoušení…

Pan Vlasák rozdával autogramy s úsměvem

A jak je to s tím učením?
To už je minulostí. Učil jsem několik let na soukromé herecké škole v Praze-Michli. Chtěl jsem si ověřit, jak mladí lidé s herectvím začínají, zda dělají podobné chyby, jako jsem dělával já, jak ke své budoucí profesi přistupují. Zjistil jsem, že je to dost podobné. Myslím si, že dnešní začínající herci to mají těžší v tom, že hereckých škol je více a produkují množství herců, kteří nenajdou uplatnění. Z mých bývalých žáků se podařilo prosadit se tak dvěma-třem mladým lidem.

Jak vzpomínáte na své spolužáky z JAMU vy?
Pro nás byla herecká místa připravena, ale shodou okolností ani v našem ročníku nebylo příliš studentů, kteří by se později prosadili na divadelních prknech. Nejlépe nakročeno měla moje spolužačka, bohužel dnes již zemřelá Věrka Vlčková. Po studiu nastoupila do divadla v Plzni, spolu jsme se potkali později v Realistickém divadle při hře Othello. Byla to nádherná, inteligentní holka. Vyprávěla mi, jak ji oslovil slavný italský producent Carlo Ponti. Chtěl, aby odjela do Říma, že z ní udělá světovou hvězdu. Odmítla, měla svou lásku v Plzni…

Jste mnoho let šťastně ženatý, jak jste se se svou ženou seznámil?
Naše seznámení bylo opravdu kuriózní. Poznali jsme se na stromě. To bylo tak- za studií v Brně jsme se s partou toulali městem a napadlo nás zkusit lézt na stromy. No a při tom lezení a padání jsme se seznámili. Na spokojeném manželství se musí pracovat – mluvit spolu, učit se toleranci. Je to i věc štěstí a my s Eliškou jsme ho měli. Moje paní je psycholožka a také spisovatelka – ve svých knížkách se vrací ke vzpomínkám na své dětství. Často se mě lidé ptají¸ jestli spolu probíráme psychologii postav, které mám hrát. Ne, většinou neprobíráme. Na to, jak zahrát své postavy, si rád přijdu sám. Ale když mě nic nenapadá a jsem v koncích, přilezu samozřejmě „ke křížku“.

Máte děti?
Máme syna a dvě dcery, dnes jsou samozřejmě dospělí. Ani jeden z nich nehraje divadlo, ale k umění mají blízko všichni tři. Syn Honza žije v Německu, píše povídky, některé už mu vyšly knižně. Nejmladší dcera Anička studovala na konzervatoři hru na klavír, a i když se koncertování nevěnuje, hudbu i divadlo miluje. Prostřední Barunka je psychicky nemocná, žije v ústavní péči, ale když se v rámci terapie věnovala výtvarným aktivitám, keramice, byla velmi šikovná.

Pane Vlasáku, máte nějaké koníčky – máte vůbec na nějaký čas?
Času mám opravdu velmi málo. Nestíhám číst ani chodit do kina. Nezbývá mi na zahradničení, kterému bych se rád věnoval, ani na hru na klavír, kterou jsem dříve rád provozoval. Kdybych měl času víc, určitě bych jezdil na koni – už ve starším věku jsem se ke koním dostal díky jedné z rolí a učarovali mi. Na klidné stáří prostě zatím čas nemám. Věku se snažím vzdorovat pravidelným cvičením, procházkami se psem. Máme třináctiletého zlatého retrívra, také on vzdoruje stáří. Navzájem se udržujeme v kondici.

Eva Procházková

* * *

Zobrazit všechny články autorky