Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Tentokrát je to pohled na záludnosti přírody...

Má příroda i nějaké chyby?

Dost bylo článků, obdivujících a chválících přírodu! Odhoďme zkostnatělá klišé a podívejme se na ni objektivně, nezaujatě a téměř pravdivě! Má příroda i nějaké chyby, nedostatky, negativní stránky? Skrývá i nějaká nebezpečí?

Samozřejmě, že ano! Přikročme k jejich systematické analýze.

Už jsem si v jednom příspěvku stěžovala, že příroda je výhradně do kopce a trvám na tom. Na rovině žádnou obstojnou přírodu nenajdete. Dospěla jsem ke strašlivému poznání, že není rozdíl mezi chůzí do kopce a s kopce: obě jsou pro určitý věk a stav kloubů nepřijatelné. Hádáme se o tom s kamarádkami už pár let: Judita chodí nerada do kopce, Naďa s kopce, já se nemohu rozhodnout, co je horší a někdy sotva přejdu i po rovině. Mnohým osmdesátníkům totiž z kloubní chrupavky zůstanou jen nostalgické vzpomínky (... a nám třem kamarádkám je dohromady 242 let...).

Součástí přírody je i počasí a nebojme se hned z kraje přiznat, že počasí dokáže být zákeřný bídák. Vysílá neviditelné dráždivé impulzy, které se dostanou až ke starým kloubům, držících pohromadě víceméně jenom ze zvyku. Kloubům se to nelíbí a začnou bolet. Kdysi tyto obtíže mívali jenom vojnoví vysloužilci od Piavy, dnes je má každý druhý od padesátky nahoru.

Člověk se ráno probudí a hned toho začne litovat, bolí ho páteř, kyčle, levé koleno, všechno... Já v takové situaci často uvažuji, jestli by mi nepůjčili z protější stavby jeřáb: Je čas vstát! No, po trošce tělocviku a moři kávy se začínám hýbat, ale plynulá, půvabná chůze vypadá jinak. Za okny je hezké počasí, ale tomu já nevěřím: až co řekne internet. Internet říká, že bude hezky, ale i to přijímám skepticky. Moje klouby tvrdí, že se k nám blíží rozsáhlá tlaková níž od Azorských ostrovů, která se přehoupne do mžení, přepršek, deště, lijáku a průtrže mračen. Mají vždycky pravdu. Ony vědí všechno, co bude a taky mi to důrazně hlásí. Tak důrazně, že bych počasí někdy zakázala...

Nevím, jestli je příroda na lidi alergická, ale miliony nešťastníků na ni alergické jsou. Letos to vypuklo už začátkem dubna. Šly jsme s kamarádkami na mírumilovnou procházku za město, všude byla travička, pampelišky, chudobky, taková ta drobná fialová kvítka, kterých jméno si nepamatuji, forsythie, zlatý déšť, kvetoucí stromy i keříky - a Judita celou cestu plakala, jako kdyby jí nevalorizovali důchod! Mysleli jsme, že ji opustil její milovaný kocour, ale nebylo tomu tak. Judita neplakala ze žalu, nýbrž z alergie. Naďa má taky alergii, ale nepláče, jenom na všechno odpovídá "hepčííí!", což je poněkud jednostranný názor. Já se držím, nepláču, ani nekýchám. To začnu dělat až příští měsíc... Každý máme svoje oblíbené alergény!

Jaro přechází do léta plynule a nenápadně a příroda tasí další svoji zbraň: komáry, klíšťata, vosy a jiné dravce... Jejich řádění vědecky popsal známý entomolog Ivan Mládek slovy: "..kouše, ssaje, rdousí..." Hmyz je důkazem, že je to příroda, která si začíná, ne člověk. Kdo z nás kdy odebral komáří samičce krev? Kdo se zakousnul do klíštěte? A kdo píchnul vosu do paty? No, ochránci přírody, teď mluvte! Příroda je těchto bestií plná (mluvím o hmyzu, nikoliv o ochráncích přírody) a než vykročím z domu, natírám se různými mastěmi, olejíčky a záhadnými tekutinami se zaručeným repelentním účinkem. Všechny pomůcky odpuzují spolehlivě lidi: v trolejbuse si ode mne dvě dámy provokativně odsedly a pohrdavě frkaly nosy. Judita při setkání řekla: "Co to máš, proboha, za parfém? Ať je to, co je to, vyhoď to!" A Naďa podotkla, že žena se nemá opouštět, ani když se dívá na osmdesátku z té horší strany. Mohu jen sdělit, že masti a krémy chutnají spíš komárům, zatím co klíšťata dávají přednost ochranným sprejům. O vosách nemohu podat čerstvé vědecké informace, žádnou jsme nepotkaly.

V přírodě rostou jehličnany, listnáče, keříky, traviny, "kytičky a fialky" (jak říkal nezapomenutelný Miloslav Šimek), ale neroste tam v dostatečné míře to nejdůležitější pro člověka, totiž zahradní restaurace. Jenom tu a onde vypučí ze země nějaký kiosk, pár židlí a stolečků, zavoní grilovaná klobáska, čepuje se pivo,duše milovníka přírody pookřeje. Ale tento druh přírodních krás je velmi křehký a nestálý. Nedávno jsme se doplazily k "Lesnímu ráji", který nám byl od nepaměti milým kusem divoké, téměř nedotčené přírody, poskytujícím občerstvení poutníkům dalekých cest - od zastávky autobusu je to skoro kilometr! Budova byla tichá, tmavá, okna zavřená, lavice i stoly složené, po jižní stěně budovy se už začínal šplhat břečtan. Naďa se pokusila naznačit, že tuto zkázu zavinili lidé, totiž bývalí majitelé, kteří se zřejmě přestěhovali na přitažlivější místo, například ke vchodu do některého obchodního centra. Tam je teď prý móda trávit volné chvíle, ve zdravě vydýchaném a přiměřeně zakouřeném vzduchu, za poslechu moderní hudby o síle 120 decibelů, v obklopení obchodů s kabelkami, kosmetikou, bižuterií, konfekcí... My s Juditou si však myslíme, že jde o přírodní úkaz, podobný vyhynutí obřích ještěrů: ti také jednoho dne zmizeli, nikdo neví kam a proč, dodnes se na to vymýšlejí a zase zavrhují teorie... A příroda mlčí...

Takových podobných kontroverzních příběhů o přírodě by se našlo ještě mnohem víc. Příroda, příkladně, ráda straší. Poslechněte si tajuplné skřeky, letící lesem! Prý jsou to ptáci... ale může to být i hejkal, permoníci, loupežníci, hajný anebo Červená Karkulka... Já jsem se v lese nesmírně ráda bála, když jsem tam chodívala randit se svým mužem (tenkrát ovšem ještě nebyl mým mužem, to dá rozum, kdyby byl, ležel by na gauči před televizí a já bych v kuchyni nakládala okurky!), abych racionálně odůvodnila, proč se k němu tulím. A taky bývá příroda nevhodně umístněná. To bylo zvlášť dobře vidět, když jsme do lesů jezdívali vlakem. Do Humpolce anebo do Ostravy odjížděly vlaky v různou dobu, ale když jste chtěli do lesů, vod a strání, jediný vlak odcházel v půl třetí ráno...

Podle mne to byla od přírody čirá zlomyslnost, že vyrostla tam, kde vyrostla... Taky nesouhlasím s nadměrnou různorodostí přírody. Chodívala jsem do ní léta s dvěma vnučkami, které chtěly vědět, jaký je to ptáček, který sedí támhle na větvi, čiřiká a má žlutá peříčka pod krčkem? A jak se jmenuje toto fialové kvítečko? Vidí krtek pod zemí? Jak ví veverka, kam si schovala na zimu oříšky a bukvice, když na to nemá mapu? Bojí se malá srnečka v noci v lese? Uznejte, že tohle všechno by dokázala vysvětlit jenom encyklopedie, provdaná za Googla!

  Myslím, že jsem negativní stránky tolik opěvované přírody popsala přesvědčivě.

Ovšem to nejhorší jsem si nechala na konec. Příroda je jako heroin: je to droga, na kterou vzniká závislost! Kdo si zvykne na potulky po lesích, loukách, stinných pěšinkách kolem rybníků a řek, ten už si to neodvykne. Kolik našich vrstevnic a vrstevníků už téměř nevychází z bytu, pečou mandlové věnečky, zírají na telenovely, nadávají na politiku a prakticky nevycházejí z bytu, leda nakoupit do nejbližšího supermarketu. A někteří/některé chodí daleko lépe, než my tři staré kamarádky, které máme všechny známé a některé neznámé nemoci kloubů (i většinu jiných nemocí) a přesto se každou chvilku belháme … do nádherné, námi milované přírody!

Text: Blanka Burjanová

Ilustrace:Václava Arnoštová, Eva Machová, Alena Pakostová

* * *

Zobrazit všechny články autorky