Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Dva basisté v base
®ivot obèas pøináší zcela nepochopitelné zvraty, které neoèekávanì zasáhnou do vašeho ¾ivota, nìkdy na trvalo, jindy jen doèasnì, nìkdy neš»astnì, jindy tak podivuhodnì, ¾e smùla se po èase obrací ve výhru. Vìnujme jednomu malému pøíbìhu (mému, i mého pøítele Ilji) „pohled z okna“, pøedevším ten symbolický; v této malé události však sehrává velmi podstatnou roli i pohled z okna skuteèný, reálný, který podstatnì ovlivnil prùbìh popisované události.
Ve svých studentských letech (1946 - 1950) jsem v Bratislavì navštìvoval prùmyslovou školu a kromì školy mì pøedevším upoutala hudba. Díky pùsobení v amatérských taneèních orchestrech jsem byl jednoho krásného dne anga¾ován do pozoruhodného hudebního tìlesa - Orchestru slovanské hudby. Jak název napovídá, hráli jsme pøedevším písnì slovanských národù, lidové i komponované a po rùzných koutech republiky jsme absolvovali desítky koncertù. Úroveò orchestru byla pomìrnì slušná, to napovídá i pøipojený obrázek z koncertní sínì Ès. rozhlasu v Bratislavì, který jedno z našich vystoupení pøenášel.
Koncert v síni Ès. rozhlasu
Pochlubím se ještì detailem, na nìm¾ mì najdete ve skupinì tøí kontrabasistù (vlevo) a v zájmu dalšího vyprávìní dodávám, ¾e uprostøed té¾e skupinky je u stejného nástroje mùj kamarád Ilja a zcela vpravo u bicích další kamarád a spolubydlící Petr - významní aktéøi mého pøíbìhu.
Aktéøi pøíbìhu
Ten den (roku 1950) probíhal jako ka¾dý jiný, veèer nás oèekával další koncert, ale bylo krásné májové poèasí a tak jsme se s Iljou vypravili na malý výlet na kolech. Tentokrát jsme projeli starou Petr¾alkou, tehdy ještì bezvýznamnou osadou, jen tak, kamsi do neznáma. Po hodinové projí¾ïce jsme se zastavili, abychom si chvíli odpoèinuli a pak jsme se letmo orientovali, ukazovali, kde se asi nacházíme: asi tam tím smìrem je Vídeò, tam Vídeòské Nové Mìsto…
Najednou vedle nás zastavil policajt na motorce. Zbì¾ný dotaz na dùvod našeho výletu, potom obèanky. Ani¾ se do nich podíval strèil je do kapsy a vyzval: Nasledujte ma. Odvedl nás na policejní stanici a pøedal dalšímu mu¾i zákona se slovy: Boli 100 metrov od rakúskych hraníc a tam si èosi ukazovali. Dodejme, netušili jsme ani, ¾e jsme u rakouských hranic, ani ¾e zaèala kuriózní éra, v ní¾ pouhé pøiblí¾ení k západnímu sousedovi bylo pøinejmenším podezøelé.
Mu¾ zákona chvíli datloval na klávesnici Underwoodky a zaznamenal: Boli 100 metrov od rakúskych hraníc a tam si èosi ukazovali. Následoval pochod Bratislavou s ozbrojeným policejním doprovodem s koly vedle sebe na další policejní stanici. Tentokráte u¾ dùkladnìjší výslech, co jsme, odkud jsme, proè jsme,… další datlování do Underwoodky: Boli 100 metrov od rakúskych hraníc a tam si èosi ukazovali, tvrdia, ¾e boli iba na výlete, popierajú, ¾e by mali v úmyslu ilegálne opustit republiku. Dùkladná osobní prohlídka, zcela bez výsledku, v penì¾ence takøka prázdno, pouze kondom prokazující naše dospívání v mu¾e, pøipravený pro všechny pøípady. Vysvìtlujeme, do¾adujeme se mo¾nosti zatelefonovat nìkomu, kdo by potvrdil naše dobré úmysly – zbyteènì, ruka zákona je neoblomná. Následuje asi hodinový „odpoèinek“ na samotce o ploše 1x2 metry, potom další ji¾ dùraznìjší výslech, napøed jednotlivì, potom v konfrontaci. Vysvìtlujeme, ¾e nás veèer oèekává dùle¾itý koncert, naše úèast je tam nezbytná, zbyteènì, mašinérie nás pevnì dr¾í v hrsti, šance na rozumný dohovor jsou nulové.
Veèer jsme mìli skuteènì vystoupit na dalším koncertu, ten u¾ se odehrál bez dvou osvìdèených èlenù orchestru. Pro nás znamenal další pochod do jakési vazební vìznice uprostøed Bratislavy. Dva basisté skonèili svùj krásnì zahájený den nepochopitelnì, leè neodvolatelnì v base ve velké spoleèné cele.
Místnost asi 5x5 metrù, kolem tøí stìn døevìné palandy s nánosem vrstvy mastné špíny. Poèáteèní stav osazenstva, asi 15 osob, se po celou noc zvyšoval, pøibývali zlodìjíèkové, hospodští rváèi, ale i pøedseda jednoho závodního výboru (schylovalo se k divokým padesátým létùm), který právì tak, jako my, nechápal, proè byl uvìznìn. Stì¾í popíšu roje myšlenek, které se nám celou bezesnou noc honily hlavou, nejasné oèekávání pokraèování našeho pøíbìhu a zdrcující vìdomí, ¾e hranice našeho svìta konèí u uzamèených dveøí zasmrádlé špinavé cely bez jakéhokoliv vybavení. S Iljou bádáme, zda u dalšího výslechu dostaneme po hubì…?
Ráno bylo pøece jen trochu jasnìji, pøišel jakýsi samosoudce a s ostatními novými pøíchozími jsme si vystáli docela dlouhou frontu, èekající na jeho verdikt. Nás dva pojal jako „balík“ a jeho první návrh znìl: Dva mesiace pracovného tábora, Nováky. Sna¾ili jsme se ho pøesvìdèit, ¾e jde o kardinální omyl, mìl jsem tìsnì pøed maturitou, Ilja první rok na technice uprostøed zkušebního období. Trvalo to, ale nakonec se pøece nechal obmìkèit: Maximum, èo pre vás mô¾em urobi» je, ¾e váš pøípad postúpim vyššej inštancii!
Druhý den se dává do pohybu úøední šiml „vyššej inštancie“ pøípadu „Podezøení z pokusu o ilegální pøekroèení západních hranic“. Výslechy, fotografování „zloèincù“, èíslo xyz na rukávu na snímku z profilu, èíslo xyz na prsou na snímku en face, otisky prstù. Návrat do cely. Èas se nekoneènì vleèe, nejhorší je, ¾e stále nejsme schopni, nesmíme komukoliv podat zprávu o našem zmizení ze svìta (ani Iljovým rodièùm, ani mému kamarádovi Petrovi, tím ménì mému otci ve vzdálené vesnièce – a jak se pozdìji dovídáme jakýkoliv pokus o spojení z druhé strany je rovnì¾ neúspìšný. Ze svìta jsme jednoduše zmizeli beze stopy.
Dny ubíhají a jsou pouze obèas zpestøeny dalším výslechem, dalšími pøesuny. V mastné špínì vyrýváme šachovnici, ze støídky chleba vyrábíme bílé figurky, z kùrky èerné a do nekoneèna hrajeme dámu, hra nestojí za nic, ani jeden se nedovede na hru soustøedit. Nekoneèný èas si zkracujeme tím, ¾e chodíme dobrovolnì „na rajony“, úklid chodeb a záchodù, je to docela zábavné, o práci a ¾ivotní zkušenosti se dìlíme se zatèenými prostitutkami (toto nedùstojné øemeslo u¾ bylo zakázané!).
A potom pøece jen soubor š»astných náhod, neoèekávaný pohled z okna. Naštìstí dennì chodíme na vìzeòský dvùr na dvì krátké procházky, pøesnì jako ve filmech z tohoto prostøedí, pìknì do koleèka, jeden za druhým, vzájemná komunikace zapovìzena. Naštìstí (kupodivu) vazební vìznice sousedí s bratislavskou konzervatoøí (!), naštìstí okna jedné z chodeb konzervatoøe ve druhém patøe smìrují k vìzeòskému dvoru, naštìstí Petrova pøítelkynì Inge chodí právì na tuto školu, naštìstí o pøestávce za oknem z druhého patra mezi pochodujícími vìzni po nìkolika dnech našeho zmizení rozpoznává dvì špinavé zarostlé postavy matnì pøipomínající zmizelé.
Díky té nepochopitelné (a matematicky vzato zcela nepravdìpodobné) shodì milosrdných náhod se kolotoè akcí roztáèí i z druhé strany. Iljovy rodièe mobilizují své známé, Petr pro nás získává podporu svého otce, vysoce postaveného úøedníka jednoho „Povereníctva“. „Pøípad“ se dostává k dalším a dalším instancím, zelený anton nás dennì vozí na Policejní øeditelství, nové výslechy, nové fotografování, mezi nimi¾ se èas nekoneènì vleèe; dobrovolnì chodíme umývat chodby, asistujeme èerstvì zabásnutým lehkým dìvám. Koneènì asi po ètrnácti dnech úspìch: „pøípad“ se pøece jen odkládá a jsme propuštìni.
Kamarád Petr naštìstí ve škole ohlásil moji „nemoc“ (jinak bych asi neodmaturoval), zbývá opatøit lékaøské vysvìdèení. Jedu domù a abych vìc nále¾itì uvedl, pøed svým otcem si demonstrativnì zapaluji cigaretu. Na jeho udivenou otázku: Ty kouøíš ?, mu dávám šokující odpovìï: Nauèil jsem se to v base! Jeho známý lékaø má naštìstí pochopení, do školy se vracím s lékaøským osvìdèením mého záva¾ného ètrnáctidenního onemocnìní. Diagnóza: úporný hnisavý zánìt mandlí (pan doktor nemohl vìdìt, ¾e mi je u¾ pøed deseti lety odoperovali!)
Smùla se obèas obrací ve výhru a to se konec koncù stalo i v mém pøípadì. Za prvé jsem u¾ v mladém vìku ochutnal zrùdnou moc „Moci“. Dùle¾itìjší pro mne se však ukázala další skuteènost. Vojenští pánové, kteøí mì povolali ke slu¾bì k obranì vlasti usoudili, ¾e tu mají co èinit s osobou ne zcela dùvìryhodnou. Na rozdíl od mých spolu¾ákù maturantù mì neposlali do ŠDZ – školy dùstojníkù v záloze (v naší zbrani v Novém Mìstì nad Váhom), seznali, ¾e nejsem hoden stát se oficírem ès. lidové armády a ponechali v Brnì v obyèejné škole poddùstojnické. Díky tomu jsem se tu seznámil se svoji ¾enou a vlastnì bych mìl kádrové oddìlení mého útvaru celý ¾ivot chválit, ¾ijeme spolu v pohodì padesátý šestý rok.
U¾ jen dodatek, ale po mém soudu dùle¾itý. Zrùdná moc „Moci“ není charakteristická jen pro minulý re¾im, pøíle¾itost k jejímu uplatnìní poskytuje jakýkoliv… – ismus. V našem dnešku došlo k její úspìšné dislokaci. Jsou známy desítky dobøe známých pøípadù, staèí povedený exekutor, majitel nájemního domu, hrabivý novodobý zbohatlík, lichváø, insolvenèní správce nebo dokonce soudce. Jednotlivec, drobný obèan, právo – neprávo je dehonestován, nemilosrdnì zbaven majetku, práce, pøíjmù, ¾ivotních jistot, perspektiv, stává se z nìho štvanec, ocitá se na okraji spoleènosti. Ani¾ bych chtìl generalizovat, budu parafrázovat Françoise Villona: Moc (peníze) z lidí lotry èiní…
Imrich Lenz
Další èlánky autora: