Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kní¾e Václav
 
se narodil pravdìpodobnì v roce 907 èi 908 jako prvorozený syn v té dobì ještì nevládnoucího èlena Pøemyslovské dynastie Vratislava a jeho man¾elky knì¾ny Drahomíry. Vláda èeského státu le¾ela tehdy na bedrech Václavova strýce, Vratislavova staršího bratra, kní¾ete Spytihnìva. Dá se tedy pøedpokládat, ¾e Vratislav, další pøípadný nástupce trùnu nesídlil tehdy ještì v Praze, ale v nìjakém jiném odlehlém pøemyslovském hradišti. Mezi stále významné hradištì se øadily i nadále Levý Hradec, pùvodní sídlo prvního pøemyslovského panovníka Boøivoje, a Budeè, kde kní¾e Spytihnìv zalo¾il kostel svatého Petra. Lze se tedy oprávnìnì domnívat, ¾e své rané dìtství strávil Václav zde. Nìkdy mezi lety 915 - 921 se mu narodil mladší bratr Boleslav. Text ze slovanské legendy o pøenesení ostatkù svatého Václava, který uvádí opaèné poøadí stáøí Vratislavových synù, se dnes uvádí jako mylný a málo pøesvìdèivý.
 
Zájem historikù vyvolala v pozdìjší dobì polemika o jménech obou bratøí. Václav vychází ze slov více slávy a Boleslav ze slov bole(e) slavy, co¾ má ve slovanských slovech shodný význam. Je však vskutku nemo¾né, aby Václav a Boleslav byli jedna a tatá¾ osoba. Pozdìjší vývoj událostí to také jednoznaènì vyluèuje.
 
Znaèný vliv na budoucího následníka trùnu a zøejmì i jeho bratra mìla v poèáteèním dìtství jejich babièka Ludmila, která je dala uèit slovanskému jazyku, Písmu a liturgii. Výchovu svého prvorozeného syna nezanedbával ani Vratislav, který ho poslal na Budeè ke knìzi Uèeni, aby se zdokonalil v jazyce a liturgii latinské. Legendy se shodují na tom, ¾e Václav byl dítì neobyèejnì bystré, vnímavé, a ve zralém vìku se tedy dal pokládat za vzdìlaného panovníka. Pozornost ve výchovì byla vìnována i tomu, ¾e v pozdìjších letech je Václav pøedurèen stát se panovníkem, a kdy¾ v roce 915 zemøel jeho strýc kní¾e Spytihnìv doba pøijat bøímì moci se pøiblí¾ila.
Legenda vypráví, ¾e Václav dorostl do postøi¾in, to znamená vìku, v nìm¾ byly chlapcùm slavnostnì støíhány vlasy. Prameny uvádìjí dobu sedmi let. Jeho první ostøíhání symbolizuje odevzdání se bohùm, proto¾e lidé vìøili, ¾e vlasy jsou symbolem ¾ivota. Tento obøad se konal v kostele Panny Marie na Pra¾ském hradì na pøání otce Vratislava, který o jeho uskuteènìní po¾ádal biskupa Notaria z Verony.
 
I. staroslovìnská legenda a legenda Vavøincova vypravuje jak Václav pøijímá køest z rukou biskupa: Pøijav tedy po katolickém zpùsobu køest svatý, kdy¾ se chtìl vrátiti domù, biskup, který mu uštìdøil tak veliký dar, potají vìštbu Bohem vnuknutou mu sdìlil: "Korunou ovìnèen svatou, muèedník do nebe vstoupíš." Takovým oslovením pouèen a takovými sliby nabyv odvahy, mu¾ Bo¾í vesele se domù ubíral.
 
Jako vìtšina legend, tak i tato je zkreslena svými pisateli ve prospìch Václava, proto¾e je málo pravdìpodobné, ¾e sedmiletého chlapce zaujaly øeèi cizího knìze a ještì mu dodaly odvahy a rozveselily mysl. Historické zdroje však uvádìjí, ¾e opravdu byla vyslovena slova, která se pronášela u postøi¾in èeských panovníkù a Václav nebyl výjimkou: Pane Je¾íši Kriste, po¾ehnej tohoto hocha, jakos po¾ehnal všechny spravedlivé své.
 
Takto lze struènì shrnout ¾ivot mladého následovníka trùnu ne¾ se stal skuteèným kní¾etem po svém otci Vratislavovi.  
 
Jak mohl Václav skuteènì vypadat? Jeho pozùstatky byly nalezeny celkem na pìti místech v katedrále svatého Víta. Jeho první zkoumání spadá do roku 1911 a druhé do let 1971 - 1973. Do jeho ostatkù se øadí pozùstatky kostí, chované od dob Karla IV. ve schránce uvnitø oltáøe svatováclavské kaple, a jeho lebka skrytá ve støíbrné bustì na hlavním oltáøi. Podle nejnovìjší bádání byl Václav štíhlý, vysoký mu¾ s polodlouhým oblièejem, svìtlými vlasy a modrýma oèima. Podle svalových úponù na kostech mìl patrnì také svalnatou postavu a byl fyzicky zdatný. Mìl dokonalý chrup - zuby byly podle nalezené èelisti bez jediného kazu a¾ na jednu stolièku, která mu chybìla.
 
Zkoumáním Václavovy lebky vyvstala záva¾ná otázka, kterou nebylo po nìjakou dobu mo¾no dešifrovat. Lebka svìdèila o tom, ¾e její majitel se do¾il pomìrnì vysokého vìku. Soudilo se tak podle lebeèních švù, které byly zcela srostlé, co¾ antropologové ètou jako znamení vysokého stáøí. Mohl však Václav zemøít kolem šedesáti let? To by znamenalo zmìnu dìjin, proto¾e by v tuto chvíli bratrovra¾da byla naprosto nemo¾ná. Dodateènì se problém vyøešil zkoumáním lebky jeho otce Vratislava, jeho¾ ostatky jsou pohøbeny ve svatojiøském kostele. I on, pøesto¾e zemøel okolo ètyøiceti let, jevil stejné známky srostlých švù na lebce jako jeho syn. Odborníci tedy usoudili, ¾e šlo o pøedèasné spojení švù, které bylo charakteristickým dìdièným znakem prvních Pøemyslovcù.
 
Pøemyslovci se od bì¾ného typu tehdejších èeských lidí moc nelišili. Mu¾i dosahovali 170 - 176 cm, ¾eny zhruba o 10 cm ménì. Mu¾i mìli charakteristicky dlouhou lebku s vysokými oènicemi a vysokým úzkým nosem. Mìli hustý chrup, èasto s mírným pøedkusem. Pozdìjší generace (5. a 6.) Pøemyslovcù vyrostla a zmohutnìla. Mu¾i mìøili okolo 180 cm, co¾ bylo na tehdejší dobu nadprùmìrné a jejich lebky se zkrátily.
 
Popis období jeho pozemské vlády je v legendách a pozdìjších kronikách potlaèeno. To, co zaznamenali historici je naklonìno spíše skutkùm milosrdenství a dobrého køes»ana.
 
Jak tedy vypadala situace v èase jeho vlády: Na trùn nastoupil nìkde mezi lety 922 a 925, se souhlasem významných velmo¾ù Èech. Byl uznaným dìdicem trùnu, který mu zajistil jeho pøemyslovský pùvod.
 
I tak se jeho nástup neobešel bez nesouhlasu nìkterých jiných dynastií, které se sna¾ily uzurpovat vládu pro vlastní rod. Jeho nejt쾚í vladaøské povinnosti se týkaly rozdrobenosti zemì, která byla plná soupeøících rodù a církevních pùtek. Do zemì povolal zpátky všechny køes»any, které jeho matka vyhnala. Mìl pøed sebou tì¾kou úlohu. Na jedné stranì stáli nadšení køes»ané plní nových idejí a na druhé zastánci starých tradic a zvykù. 
 
Dalším jeho krokem se stalo vypuzení Drahomíry ze zemì, která byla povolána zpìt a¾ po uklidnìní vyhrocené situace a upevnìní Václavovy pozice na èeském trùnu.
Roku 922 se uskuteènilo ta¾ení Arnulfa Bavorského do Èech. Byl to vnitøní protivník Jindøicha I. Ptáèníka, který byl novì zvolen na nìmecký trùn. Nejsou dochovány ¾ádné zmínky o výsledku tohoto ta¾ení. Rovnì¾ není jisto, zda-li ji¾ v tomto roce byl na trùnì Václav nebo ještì jeho matka Drahomíra.
Jeho velkým kní¾ecím poèinem bylo pøevezení ostatkù jeho babièky Ludmily v roce 925. Toto rozhodnutí mìlo køes»anský charakter. Ulo¾ení rakve do vysvìcené baziliky svatého Jiøí provázely ji¾ první zázraky, a tak mo¾ná právì tento akt dopomohl k jejímu pozdìjšímu svatoøeèení.
 
Charakter vlády Václava byl odlišný od pøedchozích vladaøù, a je tedy snazší pochopit jeho politické odpùrce, kteøí nepøijímali Václavovu zbo¾nost, jeho skutky a samotnou osobnost panovníka s ocenìním ani dùvìrou. Zakládal kostely, bohatì podporoval duchovní, boøil pohanské modly, kácel šibenice a rušil ¾aláøe. V mnoha oèích vzbuzoval dojem panovníka, který se sna¾í centralizovat moc do rukou jediného kní¾ete.
 
Další obavy vyvolával svým asketickým vystupováním a smýšlením. Nesouhlasil s myšlenkou trestu smrti, proto¾e vìøil, ¾e by se mìlo provinilcùm odpouštìt. Údajnì chodil v mnišském odìvu a drsné ¾ínìnce, byl støídmý v jídle i pití a procházel se bos v noèních hodinách po hradbách nedbaje chladu ani drsné zemì. V podhradí pìstoval vinnou révu a obilí. Jestli¾e pøece jen zhøešil opilstvím, sám pøipravil a upekl chléb, který pak jako svatou obì» daroval.  Jeho vztah ke Kristovi popisuje Kristiánova legenda - popisuje jak rád by Václav podstoupil vládu svému mladšímu bratrovi a sám se vydal do Øíma, kde by se stal øeholníkem, kterému je dovoleno zemøít jako panic.

Je ale zøejmé, ¾e to mu jako panovníkovi nebylo dovoleno a byl nucen sdílet lo¾e s ¾enou, s ní¾ mìl syna Zbraslava, který zemøel  mlád a prot se prameny o nìm pøíliš nezmiòují.
 
Jako panovník umìl být ve slo¾itých situacích nekompromisní a rázný, umìl svést bitvu i vyøešit spor. Svùj údìl panovníka a povinnosti nikdy nezanedbával. Jeho první politický spor se soustøedil v Kouøimi, kde tamìjší kní¾e odmítl uznat Václavovu nadvládu. Ten si však svou autoritu udr¾el.
V roce 929 vpadl do Èech Jindøich I. Ptáèník a s vojskem a¾ do Prahy. Václav buï zcela bez boje nebo zpoèátku defenzívou se nakonec nechal porobit a v míru se s nimi dohodl na poplatku za mír. Tento èin byl jedním z dùvodù, proè ho jeho bratr pova¾oval za špatného vladaøe, který si nezaslou¾í trùn.
 
 
Co pøedcházelo 28. záøí, kdy Václav le¾í mrtev pøed branami kostela svatého Kosmy a Damiána? Vývoj událostí za vlády Václava nebyl vítaný pro jeho bratra Boleslava. Nemohl pochopit, proè je panovník èeské zemì ochoten platit Sasùm 500 høiven støíbra a 120 volù roènì (poplatek za mír) a toto zrnko nespokojenosti pomalu vyklíèilo ve velké rozhodnutí vzít vìci do vlastních rukou.
Boleslav pozval staršího bratra na hostinu v jeho hradci na Staré Boleslavi. Pøesto¾e se dané napìtí dalo vytušit, nabídku pøijal a veèer 27. záøí se zúèastnil velké hostiny. Boleslav èekal na pøíle¾itost. Ty pøišly celkem tøi, ale on nenalezl odvahu ze strachu z Václavovy dru¾iny, která byla stále støízlivá. Mnozí ji¾ patrnì vytušili hrozící nebezpeèí, a tak nabádali kní¾ete k rychlému odjezdu. Ten však nedbal tìchto rad a pøipil slavnostnì na archandìla Michaela. Je mo¾né se domnívat, ¾e spojitost archandìla jako prùvodce zemøelých do ráje, je skuteènì jen náhodná nebo samotný pøípitek vlo¾ili do úst kní¾ete a¾ pozdìjší kronikáøi, kteøí byli pevnì pøesvìdèeni o jeho vidinách budoucnosti a vykonaných skutcích.

Je po hostinì, všichni jdou spát a ráno se Václav podle zvyku odebírá do kostela na ranní mši. Vše je domluveno, knìz má za úkol nikoho nevpouštìt do kostela a Václavova dru¾ina po dlouhé noci stále spí. Boleslav se vydává se svou dru¾inou za ním.
 
Verze o tom co se událo dále se rozcházejí. Kristián ve své kronice píše, ¾e nejprve udeøil Boleslav Václava meèem do hlavy a kdy¾ spatøil krev, zalekl se. Václav stihl v tento okam¾ik meè zachytit a povalil bratra na zem. O zbraò si pøitom poranil ruku. Meè vrátil bratrovi, proto¾e si údajnì nechtìl pošpinit ruce bratrskou krví a nesa zkrvavenou ruku utíkal do kostela, aby tam našel záchranu. Boleslav se vzpamatoval, zavolal na své lidi, kteøí Václava dobìhli a zabili ho.
 
Podle I. staroslovìnské legendy vše probíhalo jinak. Boleslav udeøil Václava meèem po hlavì, ten ho však srazil na zem a dr¾el ho tak. Na pomoc svému pánovi pøibìhl Tu¾a, který »al Václava do ruky. Ten se rozbìhl do kostela.
  
Skuteènost odlišnì zapsal kronikáø Vavøinec. Ten tvrdil, ¾e kdy¾ vrátil Václav meè bratrovi, nesna¾il se dále utéci a zachránit si ¾ivot, ale byl smíøen se smrtí a tou¾il po ní. Vìtšina historikù se domnívá, ¾e dìj pozmìnil zámìrnì ku prospìchu jeho svatoøeèení.
 
Podle Kristiana u¾ jeho vra¾da skýtala zázrak. Jeho vrazi mu prý usekli ucho a on se zjevil své sestøe Pøibyslavì, ukázal jí, kde le¾í a ona jej pak vlo¾ila do hrobu k Václavovì hlavì, kde zázraènì srostlo. Vavøinec zase mluví o u»atých èláncích prstù, které pøirostly bez známek pùvodního úrazu.
 
Jeho ¾ivot vyprchal pøed branami kostela. Zatímco se dokonèilo tohle strašlivé drama, Boleslav musel zaèít jednat. Okam¾itì zaèal pronásledovat Václavovy dru¾iníky, pøátele a nejbli¾ší poddané. Zaèal boj o pøe¾ití, mnoho z nich proto uprchlo za hranice. Nastoupil nový vládce, kní¾e Boleslav.
 
Kdy se tak stalo o tom se vede spor. Jsou známa dvì data, z nich¾ je pravdìpodobnì jedno správné. 
Celá staletí se vìøilo v rok 929, který je uveden ve dvou kronikách. A tak se toto èíslo stalo posvátné, stalo se symbolem èeského národa a vlastenectví. Za první republiky probìhly v roce 1929 velkolepé slavnosti pøipomínající tisícileté milénium od jeho skonu. Avšak kronika mantovského biskupa Gumpolda se pøiklání k letopoètu 935.
 
Druhá varianta se zdá vìrohodnìjší kvùli nìkolika faktùm. Bylo potvrzeno, ¾e ta¾ení Jindøicha Ptáèníka do Prahy se uskuteènilo v roce 929, a to je také rok, ve kterém Václav pøislíbil platit roèní poplatek za mír. Bylo by podivné, kdyby údajnì tento poplatek za mír zapøíèinil bratrovra¾du ji¾ ve stejném roce, kdy tato dohoda se Sasy vznikla. To by poukazovalo na to, ¾e Václav nestihl zaplatit poplatek ani jednou, co¾ zøejmì neodpovídá skuteènosti. Další fakt hovoøící pro rok 935 je ten, ¾e 28. záøí pøipadl na pondìlí, co¾ je podle kronik skuteènì den, kdy došlo k tragédii. Ale to by se dalo oznaèit za málo dùvìryhodný zdroj domnìnky, ¾e jde právì o rok 935, nebo» 28. záøí roku 929 pøipadá také na pondìlí. Je potøeba se ovšem zamìøit na situaci v Èechách. Boleslavùv nesouhlas s vládou svého bratra byl spíše politického rázu ne¾ nábo¾enského. Vadila mu Václavova smíøenost s nadvládou Saska, a tak èekal na nejvhodnìjší pøíle¾itost, kdy by sám sebe mohl dosadit na trùn a vymanit se z nìmeckého vlivu. Vhodná pøíle¾itost nastala v brzkém podzimu 935, kdy Jindøich Ptáèník prodìlal záchvat mrtvice a podlomené zdraví mu nedovolovalo úèinnì vládnout. Mohl se tedy po odstranìní vlastního kní¾ete pustit do urputného boje se Sasy. Situace se jevila pro Boleslava pøíznivá v tom, ¾e Jindøich své nemoci 1. nebo 2. èervence podlehl. Pøesto trvalo dlouhých 14 let ne¾ dal Boleslav svým sousedùm v èele s Ottou I. jasnì najevo, ¾e jsme schopni se ubránit i silnìjšímu nepøíteli. Jako panovník se projevil stateènì s velkou silou, rozumem i vùlí. I jeho zásluhou vznikl v Praze první benediktinský klášter v Èechách a po tøech letech zajistil pøevoz Václavových ostatkù do ji¾ní apsidy Svatovítské svatynì. Nebyl tedy mu¾em bez citu a køes»anského ducha, jak si ho mnozí pøedstavovali.
 
Pøenesení Václavových ostatkù je nìkterými odborníky pova¾ováno za akt jeho kanonizace nebo-li svatoøeèení. Ještì stále šlo ale spíše o probouzející se úctu k panovníku muèedníkovi. U¾ kronikáø Vikand v 60. letech 10. století hovoøí o zázracích zavra¾dìného kní¾ete. Samotné svatoøeèení v tehdejší dobì nezále¾elo na pape¾ovi, ale na biskupech, a tak existuje velká pravdìpodobnost, ¾e Václav byl svatoøeèen prvním pra¾ským biskupem Dìtmarem nebo jeho následovníkem Vojtìchem Slavníkovcem. Ten se také stal zakladatelem svatováclavského kultu. Vznikaly legendy, šíøila se vyprávìní o novém svìtci a Václav se zaèal dostávat do povìdomí vìtšiny køes»anù. Je podivuhodné, ¾e legendy se dostaly i za hranice a byly pøijaty za své. V Rusku byli Ludmila i Václav skuteènými svìtci a kní¾e Jaroslav Moudrý dal dokonce roku 1034 svému synovi jméno Václav, by» pro Rusa nezvyklé. Jméno našeho kní¾ete se pak v ruské dynastii objevilo ještì nìkolikrát. Šlo o jev ojedinìlý, ale rozumnì vylo¾ený tvrzením, ¾e staré legendy byly chápány jako køes»anské bohatství.
 
Jindra Válková


Komentáøe
Poslední komentáø: 01.10.2009  02:07
 Datum
Jméno
Téma
 01.10.  02:07 venca