Jezdí jak Bre¾nìv
Dlouhá léta se nesmìlo psát o ¾ivotì bývalých prominentù. Teï i v Rusku vycházejí kní¾ky, které odkrývají roušku z nìkdejších tajemství. Jednu z nich napsal u¾ pøed lety známý historik a publicista R. Medvìdìv: L.I.Bre¾nìv, osobnost a doba.
Bre¾nìv si nepotrpìl na vysedávání v kanceláøi a vìtšinu své práce pøenášel na podøízené. Mìl tedy dost èasu na rùzné koníèky. Rád chodil na fotbal, hokej, lovil vysokou v rùzných èástech zemì. Nerad èetl, zato miloval americké filmy a Reagana – herce znal dávno, ne¾ se stal presidentem. Jeho nejoblíbenìjší zábavou však byla jízda autem.
Nikdo u¾ neví, kde se nauèil øídit, snad za války. U¾ za Chrušèova, kdy byl pøedsedou presidia Nejvyššího sovìtu, mìl v gará¾i nìkolik zahranièních aut. Jejich poèet se pronikavì zvýšil poté, co se stal v r. l964 hlavou strany a státu. Zprvu se øítil moskevskými ulicemi sám za volantem, pak mu to však ochranka zakázala. I tak se nejednou stalo, ¾e ráno cestou do Kremlu pøemístil øidièe a sám zasedl za volant pøepychového mercedesu nebo i rolls-royce. Ostatnì celá trasa byla v tu dobu vyklizená a za ním se stejnì rychle hnala vozidla ochranky. K neudr¾ení byl však v pustých oblastech mimo mìsto, kde jezdil nepøimìøenì rychle a tvrdil, ¾e je to pro nìj nejlepší odpoèinek.
Bre¾nìvova obliba rychlé jízdy dìsila západní èinitele, kteøí ho hostili ve svých zemích. Napø. v SRN dostal sovìtský diktátor darem dvoumístný mercedes. Sedl do kabiny, rozhlédl se, neoèekávanì zavøel dveøe, nechal pøekvapené agenty osobní ochrany i nìmecké zvláštní slu¾by na místì, a vyrazil nejvyšší rychlostí na dálnici. Zastavil se a¾ po 150 km od Bonnu. Kdy¾ dorazili ostatní, pochválil mercedes a oznámil, ¾e by dal pøednost jiné barvì. Samozøejmì, ¾e mu auto vymìnili.
Ve svých pamìtech popisuje jednu ze svých prvních cest do Moskvy H. Kissinger.
„Jednou po pøíletu posadili mne a mé kolegy do auta a vezli nás nikoli do ohromné budovy na Leninských horách, ale do Davidova, lovecké rezervace politbyra asi 90 mil od Moskvy. Jeli jsme v kolonì, rychlostí okolo 100 mil (asi 160 km/hod.), pøièem¾ auta jela tìsnì za sebou a èasto se vzájemnì pøedjí¾dìla. Takový riskantní zpùsob pøemís»ování svìdèil buï o naplánovaném psychologickém boji, nebo o sebevra¾edných sklonech, které popisují ruské romány z 19. století. Ani Amerièané, ani sovìtský doprovod nemìli v tu chvíli nejmenší šanci vyváznout, kdyby první vùz náhle musel zastavit.“
Daleko vìtší strach však H. Kissinger za¾il po nìkolika dnech, kdy se ho rozhodl povozit sám Bre¾nìv. H.Kissinger vzpomíná:
„Jednou mì zavedl k èernému cadillacu, který mu na Dobryninovu radu vìnoval Nixon. Bre¾nìv se usadil za volant, a ji¾ jsme se øítili po úzkých køivolakých vesnických cestách a nezbývalo ne¾ se modlit, aby se na nìkteré køi¾ovatce objevil nìjaký policista, který by ukonèil tuto riskantní hru. Ale to bylo zcela nepravdìpodobné, aby se tady, za mìstem nìkdo takový objevil, a i kdyby, asi by si nedovolil zastavit generálního tajemníka. Cesta skonèila v pøístavu. Bre¾nìv mì uvedl na létající èlun, který naštìstí sám neøídil. I tak jsem však mìl pocit, ¾e ten èlun má pøekroèit rychlostní rekord, jeho¾ generální tajemník dosáhl v autì.“
I kdy¾ Kissinger americkému presidentu o hostitelových praktikách urèitì referoval, Nixon pøi Bre¾nìvovì návštìvì neprojevil dostateènou bdìlost. Pozdìji o tom psal ve svých vzpomínkách:
„Vìnoval jsem mu oficiální dar na památku jeho návštìvy v USA, tmavì modrý lincoln continental… Bre¾nìv, sbìratel luxusních aut, neskrýval své potìšení, a trval na tom, ¾e musí dárek vyzkoušet. Sedl za volant a nadšenì mi nabídl místo vedle sebe. Šéf mé osobní ochrany zbledl, kdy¾ vidìl, ¾e sedám do auta. Vyøítili jsme se na jednu z úzkých cest v okolí Camp Davidu. Na jednom místì byl ostrý spád a výrazná znaèka s nápisem: Pomalu! Nebezpeèná zatáèka! Kdy¾ já tu jezdil se sportovním vozem, brzdil jsem, abych nevyjel ze silnice. Bre¾nìv jel více ne¾ 50mílovou rychlostí (asi 80 km), kdy¾ jsme se ke klesání pøiblí¾ili. Naklonil jsem se k nìmu a upozornil ho: nebezpeèné klesání, nebezpeèné klesání, ale on tomu nevìnoval pozornost. Dojeli jsme dolù, dupl na brzdu, pneumatiky zakvílely a – vrátil se. Po této projí¾ïce mi øekl.:“Je to dobré auto, dobøe se dr¾í na silnici.“
Jste velkolepý øidiè,“odpovìdìl jsem, „Já bych si tady nedovolil jet tak rychle jako vy.“ Diplomacie, - to není snadné umìní.“
I pozdìji, kdy¾ u¾ mu nemoc nedovolovala øídit, ba ani chodit bez cizí pomoci, nutil øidièe, aby jezdil do Kremlu a zpìt nejménì stodvacítkou.
To, co jsme popsali nemá samozøejmì vyzdvihnout Bre¾nìvovu odvahu a jeho øidièské schopnosti. Právì naopak, dokazuje to jeho nezodpovìdnost a bezohlednost. Sotva asi nevìdìl, ¾e pøi jeho výjezdech vpøedu jedoucí doprovodná vozidla srá¾í pøímými nájezdy na bok civilní vozidla jedoucí zrovna náhodou po „vládní“ trase. Jeho pøíkladu zaèali brzy následovat i další èlenové politbyra, republikoví a oblastní funkcionáøi a tento zlozvyk se dostal a¾ k nám. Panské výjezdy skonèily a¾ za Andropova, který cestou do Kremlu nepøekraèoval šedesátku, nesledoval cestu a èetl noviny.
Ètyøicet aut v soukromé Bre¾nìvovì gará¾i pøešlo po jeho smrti do rukou vlády. Jen milovaný Rolls Royce Silver Ghost pøipadl do ri¾ského musea automobilù a za nevyjasnìných okolností havaroval. Vrak koupil za 3300 rublù Republikánský klub historických automobilù a renovoval jej. V museální expozici trùní za volantem vosková figurína samotného Bre¾nìva…
Mnozí èeští zbohatlíci v luxusních autech by se asi divili, kdybychom jejich jízdu ocenili slovy: jezdíš jak Bre¾nìv.
Dle zahranièního tisku: Ivan Krýs