SRPNOVÁ MILEŠOVKA

V pohoří rozvlněném
oparu nafialovělém
tyčí se jedna
co rozmlouvá
s blesky.

Vichr je tu doma
tvar dal i stromům
stříbřité buky
kořeny obnažené
křečovitě
drží se kamene

Průhledy do údolí
s homolemi kudrnatými
cesta stoupá výš
a znělcová romance
hraje pod nohama
v durových tónech

Barevné obrazy
malují křídla motýlů
a kdesi pod tebou
krouží káně
výš a výš k vrcholu
poklonit se krajině
kde Země otevírala
své žhavé nitro

Teď už jen štětec
s barvami tančí
své fandango
vzpomínek

LOUNSKÝM KOPCŮM

Vyhasla výheň
podzemních krbů
vítr, voda, mráz
vracejí se zas a zas.

Miliony let
mění svět
a vulkánům
vyhladily tvář.

V kamení zůstává
jiskra ohně
proměněna
do barev života.

Promlouvá step
pestrými květy
vysoké kavyly
se ve větru vlní
a něžná motýlí křídla
tančí menuet.

JITRO

Ostrůvek v mlhách. Růže se rozvíjejí,
jitro zvedá plachty nad spánkem vonícím.
První křik ptáků; jak perly padá zpěv jejich
na závoj svítání, průsvitněji vlající.

Ty plavé šedě, perleťová mlha,
s úsměvem v slzách se slunce zvedá z par.
Jdeš cestou okouzlení; duše ještě váhá,
ozářena láskou, jež přichází jako dar.

Jitro je pohlazení. Žhavé polibky dne
sežehnou křehkost slz a rosné svěžesti.
Ten slastný slib alespoň vdechněme
a na oblačném prahu sněme o štěstí.

/úryvek/

Tanec pod kvetoucími stromy

K tem úkonům jsem neměl vloh.
Když jiní tančili, tu těch pár chvil
byl jsem jak v chrámě neznaboh,
jenž v kropence si prsty nesmočil.

Když tančili, já kreslil horoskop,
jejž prozradila hvězda nesmělá,
ukrytá v domě, který značí hrob,
a můry vrážely mi do čela.

Když tanec ustal, klesly do trávy.
Kdo? Tanečnice nebo křídla můr?
To nevím. Vločky jak sníh bělavý
polehoučku se snesly do trávy.

BŘEZEN

Na naší studně ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.

Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.

Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.

Karel Toman - Sbírka Měsíce

JITRO

Ostrůvek v mlhách. Růže se rozvíjejí,
jitro zvedá plachty nad spánkem vonícím.
První křik ptáků; jak perly padák zpěv jejich
na závoj svítání, průsvitněji vlající.

Ty plavé šedě, perleťová mlha,
s úsměvem v slokách se slunce zvedá z par.
Jdeš cestou okouzlení; duše ještě váha,
ozářena láskou, jež přichází jako dar.

Jitro je pohlazení. Žhavé polibky dne
sežehnou křehkost slz a rosné svěžesti.
Ten slastný slib alespoň vdechněme
a na oblačném prahu sněme o štěstí.

Před jarem teplý den snivý,
svátek je v březnu slunný,
přes obzor do dálky sivý
slunce své napíná struny.

Prorvou jdem v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.

Květin však viděti není,
mechy jen žluté, tak žluté,
žluté jen buky kol v snění,
v bezvětří, nepohnuté.

Nevzhlíží jaro se v řece, -
ač je den teplý a slunný,
neslyšet hudbu a přece, -
slunce své napíná struny.

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

LEDEN

O křehké holi, kuté z ledu,
jde leden, přítel neposedů;
ti, uši skryté do beranic,
se smíchem běží větrem vánic.

To není hůl a rampouch ani,
jejž najdeš v oknech po svítání,
to starodávná píšťala je
a ze všech nejsmutněji hraje,
když do horkých ji vezmeš dlaní.

O smutku zpívá v bílé kráse
a ihned v slzách rozplývá se.

Advent. Čtvrtá neděle.
Procitají andělé.

Vstaňte s námi, volají.
Z polí, z lesů, ze stájí.

Jdeme, nic jsme nepřinesli.
Holá dlaň se chytá jeslí.

Nestudí to, nehřeje
prázdné prsty naděje.

Nestudí to, nepálí.
Nedali jsme, nevzali.

Ale někdo někde volá.
Z mraků hvězda, kámen zdola?

Dlaň je prázdná. Hlava vratká,
trne v rukou Jezulátka.

Vánoční píseň

Jak ptáci zimomřiví
v tom teskném příběhu,
ti, které neuživí
třpyt hvězdic na sněhu,

jsme sešli se zas snící
nad lžičkou olova,
kéž by nám mohlo říci
náš osud doslova,
když už se řítí v spěchu
ten žaluplný děj.
Svíčičko na ořechu,
hoř pro nás pomalej.

Ať zvučí trouby hlásné
a zpěvy andělů,
než přijde smrt a zhasne
náš dech v svém pocelu.

A těm u sukní matek
dej úsměv do oček,
klín plný cukrlátek
a hodně vánoček.

První sníh

Na střechu se touhy snesly,
jež jsi vpustil do oblak,
po pěšinách květy kreslí
šlépějemi černý pták.

Chumelí se. Zahrada má
bělostí se zajiká.
Hrdá je a sladká, sama,
zamlklá a veliká.

V štěpu veverka se choulí,
nehýbá se, patří plaše.
Podobá se zlaté kouli
v rukou starce Mikuláše.

PROSINEC

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají...

Večer v listopadu

Červánky, zahrad noci nach
na dušičkových pastvinách.

V zčernalých růžích jetele
nad rohy stád žhnou andělé.

Naděje mraku schoulená
si na krvavá kolena

stahuje zlaté závoje
dosaženého pokoje.

Průčelí bílé s jabloní:
hle, svatý Martin na koni,
když k žebráku se nakloní.

Kmen, rámě svatého Martina
halenu teplou roztíná:

kouř z komína.

Bohuslav Reynek LISTOPAD

Bříz bílý klášter ztrácí zlaté báně,
přísvitem hasnoucím se opřádá.
V pavučí rosném loví snění laně
lovkyně zahalená, záhada.

Stádečko světel popásají kříže
na rovech v keřích, plných bobulí.
V oblacích šedých pluje země tíže,
bolesti v oblacích nám usnuly.

V oblacích šedých dřímou žaly rudé
a po západu s hvězdou zbělejí.
Bříz a snů klášter báně stříbrné mít bude,
zašumí Sion slibem závějí.