Cestièku pro múzu mám obrostlou notami Netradièní rozhovor se spisovatelkou Renatou Šindeláøovou. O èem? O jejích rukách. Mám ráda ruce. ®enské. Tu èást od zápìstí ke koneèkùm prstù. Nìkdy cítím, ¾e bych je chtìla pohladit a pøeèíst tak z nich, èeho všeho se za svùj ¾ivot dotkly. Èím jsou starší, tím jsou pro mì pøita¾livìjší.
Jaké jsou tvoje ruce? Jsou typ kostlivec, co chrastí na klávesnici. Sušenky, co se musí promazávat krémíèkama? Nosíš je do nehtového salónu? Hlídáš si je jako klavírista?
Mám pravou a levou ruku. Kdy¾ je chci pou¾ít, èasto jsou levé obì. Nehtíky pìstuju, ale lámou se. Proto jsem je nìkolik let nosila do nehtového salónu, ale u¾ mì to pøestalo bavit. Teï u¾ se zase lámou. A ano, jsou to sušenky, které vydatnì promazávám. Jinak ovšem musí leccos vydr¾et. Tøeba u¾ proto, ¾e èasto zapomínám na rukavice, jak v zimì, tak pøi práci na zahradì.
Máš na rukách nìco, s èím ses nenarodila?
Tøi zlaté prsteny. Na ten snubní jsem obzvláš» pyšná. Letos pìtadvacet let, fíha!
Jsou tvoje ruce šikulky?
Moje ruce jsou jako samostatné bytosti, jejich¾ svobodu je nutno respektovat. Kdy¾ se jim nechce, tak prostì neposlouchají. Odmítají pøevést nádherný obraz pøed mýma oèima do kreslené podoby na papíøe. Neumí vyšít dva stejnì velké stehy vedle sebe. A kdy¾ mají svùj palièatý den, neotevøou dokonce ani lahev s minerálkou.
Dr¾ela jsi v ruce nìkdy vrtaèku?
Ano, kdy¾ jsem ji podávala svému mu¾i. Jsem ten nepraktický typ ¾eny, která dovolí mu¾i být skuteèným mu¾em. Do chlapských prací nefušuju. Mohlo by se stát, ¾e bych pak u¾ nemìla pravou a levou ruku.
Potøebuješ ruce k tomu, abys vyjádøila emoce?
Nìkdy dokonce celé tìlo. V cizinì je to navíc mùj jediný zpùsob mo¾né komunikace, tak holt je tøeba to celý rok prùbì¾nì trénovat.
Jaký pøedmìt svíráš v ruce nejèastìji?
Myš. Od poèítaèe. Dokonce se mrška ani nestihne zaprášit. Spíš si musím dávat pozor, abych do ní nezapustila koøeny. Další v poøadí by byly turistické hùlky, vaøeèka, konev a volant. A dostalo by se i na èinky, fo»ák nebo tøeba skálu.
Nic naplat, rukám velí mozek. Píšou ti ruce samy, nebo musíš mozek hodnì trápit?
Nejen ¾e ho musím hodnì trápit, doslova ho pøetì¾uju. Tak¾e jsou pak okam¾iky, kdy musím zatí¾it i zbytek tìla, aby tu velkou hlavu uneslo.
Napoèítáš své napsané knihy na prstech svých rukou, nebo musíš pøidat i prsty na nohou?
Kdy¾ poèítám jen své vlastní knihy, tedy ¾ádné pøíspìvky do sborníkù, tak mi v tuhle chvíli staèí právì akorát moje ruce. Kdybych schovala paleèek, u¾ by to bylo málo.
Praštíš nìkdy pìstí do stolu?
To ani moc ne, radìji si zajeèím. A obèas s nìèím prásknu. Beze slov to ale nejde. Musím to pìknì doprovodit peprným výrazem.
Má nìkdy tvoje dlaò chu» nìkomu nafackovat?
Takové choutky nemám a nikdy jsem nemìla. Naopak jsem si jako dospívající øíkala, jestli bych to dokázala, kdybych to nìkdy potøebovala. Trénovala jsem to tenkrát na svém asi metrovém plyšovém medvìdovi. On byl nakonec jediný, chudáèek, kdo to ode mì slízl.
Doká¾eš zahladit stopy, kdy¾ udìláš chybu?
V tomto oboru bych potøebovala vzdìlání doplnit, moc mi to nejde. Vìtšinou stejnì kdy¾ nìco provedu, nakonec se prozradím. Nejde tu o ruce, spíš o pusu. Prostì na sebe všechno døíve èi pozdìji vykecám.
Jsi ráda, kdy¾ vidíš svoje ruce mávat domovu?
Moc ráda nìkam vypadnu. I kdy¾ ve chvíli odjezdu bývám spíš nervózní - nejradìji bych cestovala teleportem. Jakmile ale u¾ nìkam dojedu èi doletím, moc si to u¾ívám. A zpátky domù se mi vìtšinou moc nechce.
Kdy tvùj prst zapíná tlaèítko ´´Nerušit´´?
Kdy¾ píšu. Potøebuji k tomu klid. Pøítomnost druhých mì ruší, svádí mì to pøíliš ke komunikaci. Na druhou stranu mi vadí i ticho, prorùstá mi do hlavy a dìlá tam díru, která je sice fajn pro relax, ale pøi psaní ne. Cestièku pro múzu mám obrostlou notami, potøebuji k tvoøení hudbu.
Umí tvoje ruce vytvoøit tón na hudebním nástroji?
Tady mám obrovské rezervy. V rámci studia pedagogiky jsem se nauèila zapískat pár jednoduchých písnièek na flétnu. Kdysi jsem se pokoušela hrát na kytaru, ale nemìla jsem dost trpìlivosti, vydr¾elo mi to asi týden. Celo¾ivotnì si ráda rukama bubnuji do rytmu. Moje ruce a hudba, to je ale spíš spojení v tanci ne¾ ve vytváøení tónù.
Víš, ¾e má ka¾dý èlovìk na dlani tøi základní èáry? ®ivota, hlavy a srdce?
A víš, ¾e výklad z ruky se nejpøesnìji provádí tak, ¾e si na dlaò natøeš barvu a všechny èáry, i ty nejdrobnìjší, pìknì obtiskneš na papír? A víš, ¾e kdy¾ je èára hlavy rozdvojená, øíká se tomu spisovatelská vidlice? Schválnì hádej, proè jsem mìla právì z tohohle zjištìní radost.
S kým ses naposledy vedla za ruku?
U¾ se mnou za ruku chodí jen mùj mu¾. Dcera pøede mnou utíká a obrací oèi v sloup. Asi jí to ještì poøád – od puberty - pøipadá „trapný“. Je ale u¾ dospìlá, tak tuším, ¾e ji to brzy pøejde a vrátíme se ke starým zvykùm.
Koho nejèastìji pohladíš?
Naše domácí zvíøátka. Momentálnì máme dva osmáky degu. Nemají hlazení moc rádi, ale kdy¾ je èlovìk uplatí nìjakým pamlskem, tak jsou ochotní dìlat tøeba kotrmelce. Myslím, ¾e za oøíšek je za chvíli nauèím i mluvit.
Hladíš také sama sebe?
Duševnì ano. Musela jsem se to nauèit, abych mohla sama se sebou ¾ít.
Za co by sis dala palec nahoru?
Za dceru. Ale ¾e je taková, jaká je, není tak docela moje zásluha. Tak¾e dávám palec nahoru pøírodì a štìstí. A kdyby byla ještì zdravá, dr¾ela bych ty palce nahoru všechny ètyøi.
Kdybys chtìla poslat ruce do lázní, jakou terapii bys jim dopøála?
Rozmyslela bych si objednávku. Poslala bych tam uši. A dopøála bych jim vesmírné ticho.
Otáèíš èasto ruce dlanìmi nahoru, abys nìco dostala?
Jsem moderní. Posílám na všechny strany èíslo mého konta, aby mi tam nìco poslali.
Èeho by ses nikdy v ¾ivotì nechtìla dotknout?
Pøedmìtu, který nìkomu èi èemukoliv ¾ivému zpùsobí bolest.
Kdyby sis mohla vybrat ze všech lidí na svìtì, komu bys chtìla stisknout ruku?
Všem, kteøí v sobì dokázali pøeprat zlobu, závist a nenávist a obrátili ji v radost, lásku a pochopení.
Kdy¾ tleskáš, komu to obvykle bývá?
Obecnì hercùm. Nejèastìji, proto¾e opakovanì, pak divadelní spoleènosti Klas, amatérskému divadelnímu spolku v našem mìstì, oni jsou prostì ú¾asní.
Co bys dìlala jako bezruká?
V první øadì bych si musela vykloubit nohy, abych se mohla najíst. Pak bych musela podìkovat nahoru, ¾e ty nohy mám.
A¾ budou mít tvoje ruce artrózu, budeš protivná bába nebo milá staøenka?
To bude zále¾et na situaci. Kdy¾ mi kvùli tìm rukám nìco nepùjde, tak budu protivná. Kdy¾ mi ale nìkdo pomù¾e, tak budu milá.