Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Soukromá vzpoura

Ukázku z knihy Pavla Landovského „Soukromá vzpoura“ vybral Václav ®idek.

(Z rozhovoru Karla Hví¾ïaly s Pavlem Landovským)

Tento rozhovor zaèal od ¾en, tak bychom ho mohli zase na stejné téma ukonèit. Slíbil jsi mi historku, jak jsi ordinoval jako ¾enský lékaø...

To bylo v roce 1958, byl jsem druhým rokem na vojnì a na støelbách v Levoèi jsem dostal dvacet ostrejch, které mne pochopitelnì nenechali odsedìt v Levoèi, proto¾e tam se muselo zaøezávat. Šel jsem to odsedìt a¾ po návratu do kasáren ve Starý Boleslavi, proto¾e tam jsme patøili posádkou. Kdy¾ sedíš ve vìzení jako mazák, tak to je pohoda, to u¾ jseš se vším obeznámenej, víš, jak to chodí. Ráno si vezmeš koštì, vypadneš z kriminálu, jdeš do kuchynì, sedneš si mezi kotle, pojídáš kotlety, pak jdeš do biografu, samozøejmì stále s koštìtem a poøád simuluješ práci. Veèer si hezky lehneš, ve vìznici je vysazovací møí¾, kdy¾ máš rande, jdeš ven, vìzòové tì zatluèou. Byl to bohovskej ¾ivot. Já sedím, kroutím u¾ patnáctej den a je takový to nádherný nedìlní odpoledne, horko, vylézt ven je høích, u postele jsem mìl lavor øízkù, proto¾e jak známo na vojnì jsou v¾dycky v nedìli øízky, vìtšina vojákù uteèe, nejsou èili kdo musí ty øízky zlikvidovat: slu¾ba a vìzòové. Teï u¾ jsem mìl takovejch deset øízkù v sobì, válím se na kavalci, v chládku, basièku piva pod postelí, klíè od vìzení v kapse, zamknul jsem se zevnitø, aby mì nerušili, nic se nedìlo, vìtvièka se nepohnula, byl takovej hustej vzduch, v kterým u¾ ani mouchy nelítají, èetl jsem si rodokaps a najednou buch, buch na vìzení na nemo¾ný øvaní: „Jseš tam?“ Naštvanej odpovídám: „Jsem, ale nepøijímám, trávím, vykouøím si ještì cigárko a jdu spinkat. „Ale neblbni,“ škemral hlas za dveøma. „O co jde?“ ptám se. Po hlase jsem poznal, ¾e je to mladší lékaø pluku, kterej dál prosil: „Neblbni pøece, Lanïáku, já mám rande v Boleslavi ve tøi, vem si bílej pláš» a sedni si na marodku. Nic nebude, to ti zaruèuji. Je nedìle, jde spíš o to, aby nìkdo sedìl u telefonu. Na marodce jsou dva cikáni, hrajou tam ovèinec, jinak je stav nula.“
 

„Nepøemlouvej mne, já jsem pøe¾ranej, já nikam nejdu,“ hartusil jsem. Nakonec jsem se nechal pøemluvit, zvednul jsem se, pøes ten vìzeòský mundur jsem si vzal bílej pláš» a sednul jsem si do ordinace. U¾ to nebylo vono. Cikáni se hádali, otravovali, ale musel jsem to pro kamaráda udìlat. Sedím a neuplyne ani pùl hodiny a slyším, jak se blí¾í auto. Okolo vedla jen silnice, která konèila v kasárnách, bylo jasný, ¾e to auto nikam nemù¾e. Byla to skøíòovka, V3S, projela vrátnicí a zastavila asi sto metrù od štábní budovy, z toho auta vyskoèil mladej fešnej poruèík obleèenej do èernejch holínek a bílý košile, otevøel vzádu skøíòovku a z ní vylezlo asi dvacet vojand, dvacetiletejch. Seøadily se, to u¾ jsem zaèal být nervózní, øíkám si: co, odkaï, proè a zaèal rotovat po marodce. Holky pochodovaly, poruèík šel pøed nima s krabicí od bot a mašírovaly smìrem ke mnì. Zahnal jsem simulanty, upnul jsem si bílej pláš» ke krku a v tom vešel poruèík, hodil mnì to i s hlášením, podal mi krabici a øekl: „Soudruhu doktore, vypukla dysenterie, vy jste nejbli¾ší marodka, proveïte výtìr.“  Teï to ve mnì hrklo, vteøinu jsem váhal, ale pak jsem si vzpomnìl, a to je taky jediný, co jsem vìdìl, ¾e doktoøi si pøed ka¾dým výkonem dùkladnì mejou ruce. Šel jsem k vodovodu a zaèal jsem neuvìøitelnì dùkladnì ty ruce mejt, abych získal èas. Celou dobu jsem pøitom mytí myslel, jak se z toho vykroutit nebo jsem doufal, ¾e se nìco stane, ¾e pøijde válka a já toho budu ušetøen. Ale houbeles, ruce umytý na kost, tak jsem se obrátil na poruèíka, ten pochopil a odešel. Já v ordinaci zùstal sám s tajemnou krabicí. Uvnitø bylo dvacet zkumavek, v ka¾dé zkumavce špunt s dírou a na tom špuntu špejle s vatou a na tý zkumavce stálo jméno. Bylo tak jednoduchý, ¾e i já gynekolog amatét to pochopil. Poøi¾oval jsem se a zaøval jsem: Kuèerovááá! Všechno probíhalo jako na drátkách, jen jednou jsem se netrefil, tou špejlí jsem jednu vojandu nabodl vedle a ona jak byla v pøedkolonu, vyrazila vpøed jak klisna po startu. Prostì tìch dvacet holek jsem v deseti minut odbavil, podepsal protokol jménem toho lékaøe, poruèík mi zasalutoval, odjel a já si dodneška øíkám, kdyby tìch dvacet holek vìdìlo, kdo se jim tenkrát rejpal špejlami v zadnicích, tak z toho mají šok dodneška. Ten doktor se vrátil a¾ v noci, napaøennej a já mezitím vychladl, tak¾e jsem ho ani moc nezbil, jak jsem si sliboval.

Dìkuji za rozhovor.

Já tobì taky, za pohostinství, trpìlivost, silný nervy, a hlavnì mi odpus» všechny pøíkoøí, návaly vzteku a nactiutrhání.

A co myslíš, jaká reakce bude na tuhle knihu doma? Myslím ta oficiální...
U¾ vidím, jak se bude øíkat to, co se mnì øíkalo celej ¾ivot: Pane Landovský, my jsme si mysleli, ¾e by jste se mohl vrátit, ale tímhle jste si definitivnì zavøel dveøe, to musíte chápat. A já to chápu, jen¾e mì zajímá, kdy oni zaènou chápat mì, kdy pochopìj, ¾e já nìkterý vìci dìlat musím a ¾e bez nich bych to nebyl já. Pokud oni nebudou mít zájem o celý lidi a jen na míru pøitesaný panáky, kteøí na dùkaz své loajality si pøedem vypíchnou oèi, uøíznou ruce nebo pøestanou psát o tom, o èem psát chtìj a musej, tak tam stejnì nemám co dìlat! Ale abychom se nedivili. Vìci jsou v pohybu a partyzáni novýho myšlení podnikají rùzné akce. Tøeba nám ukradnou tenhle text, odtelefonují ho do Prahy a ta kniha vyjde døív v nakladatelství Albatros ne¾ tady.

A proè zrovna v Albatrosu?
Proto¾e jsi tam dìlal, a proto¾e to je dìtské nakladatelství. Aby si toho dospìlí nevšimli! Jo, ještì jsem chtìl øíct..., ale to a¾ pøíštì.

Pavel Landovský s Karlem Hví¾ïalou
Listopad 1987 – èervenec 1988
Bonn a Vídeò



 
* * *
Anotaèní foto: Jiøí Wagner
Fotografie httpswww.kinobox.cz


Komentáøe
Poslední komentáø: 12.01.2023  12:57
 Datum
Jméno
Téma
 12.01.  12:57 Václav Podìkování
 12.01.  11:28 Pøemek
 11.01.  12:03 von
 11.01.  09:42 Ludìk Horký Podìkování
 11.01.  08:20 Vladimír Køí¾
 11.01.  08:08 VS
 11.01.  07:13 Ivan