Chvilka samoty
Nevím, jak vy, ale mnì v mých tøiatøiceti došlo, ¾e mù¾u být sama. Myslím sama, bez pøátel. Sama s dìtmi, na hájovnì, uprostøed lesù. Sama, tøi nedìle a bylo mi líto, ¾e to konèí.
Man¾el ráno odjel do práce, já uvaøila, dìti si venku hrály a kdy¾ odpoledne pøijel, tak jsem vybìhla. Myslím doslova. Uprostøed tìch lesù to na mì pøišlo. Prostì jsem cítila potøebu bìhat.
Zkoušeli jste to nìkdy? Nápad je to hezký, ale ta realizace. Já, ale øíkám, kdy¾ èlovìk chce, tak doká¾e všechno, a tak jsem zaèala.
Sloupy telefonního vedení, byly mými svìdky. Poprvé jsem dobìhla ke ètvrtému sloupu, druhý den k šestému, tøetí k osmému, …
A tak si plíce pra¾aèky, bývalé kuøaèky, postupnì zvykaly na pøídìl èerstvého, brdského vzduchu.
Ka¾dý den jsem si dobìhla pro svoji chvilku samoty, samoty, která netí¾í, ale která povznáší.
Do takové chvilky se musí pøibìhnout. Ve spáncích mi bušila krev, plíce ji¾ nemohly. „Ještì chvilku to musím vydr¾et,“ jsem si øíkala.
Z dálky bylo slyšet volání: „Maminko, maminko, …“ ale bì¾ela jsem dál. Tak to staèí. A stála jsem v øíši ticha.
„Klaním se vám krásné bøízy, dobrý den, borovice, prosím vás, pøijmìte mì na chvilku,“ øekla jsem nahlas.
Paprsky svìtla mì pohladily po tváøi a daly mi souhlas. Kdyby to tak šlo, chytit se jich a vyšplhat se po nich k vám, do korun. Co všechno byste mi povìdìly tam nahoøe, kdy¾ si rozumíme tady dole. To je pøeci krásné pøátelství, které vy doká¾ete dát. U vás je všechno jasné, staèí to nahlas vyslovit. A tak spolu øešíme problémy pracovní, rodinné i svìtové. Paprsek svìtla mi jemnì naznaèil, ¾e se mi ta chvilka ponìkud protáhla. S hlavou zabalenou do ticha jsem pøibìhla do hájovny. Man¾el právì vysvìtlil dìtem, ¾e mì nesnìdl vlk a tak mì mezi sebe pøijaly s tou fantastickou samozøejmostí dìtí.