Sumec v trenýrkách Chytil jsem sumce. Dobrý metr sedmdesát, osmdesát kilo ¾ivé váhy. Jak? No, docela jednoduše, za límec. Abyste tomu rozumìli. Pùvodnì jsme se s dìdeèkem vypravili k Olšavì nachytat drobné rybky, abychom mohli políèit na štiku. Jednou kdosi dìdovi øekl, ¾e èas strávený u vody se nepoèítá, snad proto tak rád chodil na ryby. Nìco na tom urèitì musí být, kdy¾ je do dnešních dnù poøád tak plný energie a chuti do ¾ivota, jako by se skuteènì tam u vody pro nìho zastavil èas. Brzy se k nìmu zaèal pøipojovat jeho malý vnouèek. Šel jsem s ním i toho dne.
Vzali jsme velkou zlatì se lesknoucí pikslu od okurek s pøidrátovaným uchem, gumáky, èeøen a šlo se. Nesl jsem slo¾enou sí»ku a do kroku si pohupoval plechovkou, dìdovi se na rameni kolébalo dlouhé bidlo násady. Pod splavem, který svého èasu pomáhal stavìt dìdùv tatínek a který od té doby huèí tak, ¾e si vyslou¾il pøízvisko „Huèák“, jsme slo¾ili èeøen dohromady. Noøili jsme sí» do vody a zase jsme ji vytahovali ven a plechovka se plnila bìlièkami a hrúzky. Obèas se nám podaøilo nabrat okouna nebo tlouštì, divoce kolem sebe tloukl ocasem, dokud se mu nepodaøilo ze sítì vyskoèit a opìt vklouznout do vody.
Zbývalo ulovit nìkolik posledních rybièek. Dìda vhodil sí» do vody, chvíli poèkal a potom ji zaèal zvolna vytahovat. Jako v¾dy to šlo ztuha, bidlo bylo tì¾ké a také voda prosévaná sítí nìco vá¾ila. Najednou ztratil dìdeèek na hladkém kameni rovnováhu, zavrávoral a u¾ sedìl ve vodì. Ještì ¾e jsem ho v poslední chvíli zachytil, jinak se mohl v naší milé Olšavì vykoupat celý.
Pro ten den bylo dorybaøeno. Dìdeèek vylil vodu z gumákù, svlékl si promáèené tepláky, jenom trenýrky mu zùstaly, a šlo se domù. Byla to veselá cesta plná úsmìvù na všechny strany a také babièka se krásnì smála, kdy¾ jsme líèili, jakého sumce jsem ten den ulovil.