Jeden dobrý pøítel nám poslal na DVD nahrané nìkteré z programù Èeské televize nazvané „Útìky ¾eleznou oponou“. Myslíte, ¾e na tento námìt nemohu napsat nic pozitivního? Mýlíte se!
Ti, kteøí neprošli a zùstali nìkde tam v lese i ti, kteøí skonèili v komunistických lágrech byli tou tragickou èástí útìkù a je to jistì více ne¾ smutné.
Díky Bohu, vìtšina prošla a mìla mo¾nost zaèít ¾ivot bez bolševické diktatury. Mùj bratranec mìl štìstí a¾ na druhý pokus, ale jeho rodina ¾ije v Brazilii a nikdy nezapomnìli odkud jejich dìda pøišel. Jiný strýc na poslední chvíli nalo¾il rodinu do nákladního auta, pøerazil závoru a úspìšnì ujeli. Také jeho rodina ví, ¾e koøeny mají v Èeské republice.
Chci ale psát o dvou pøípadech z Austrálie. Bohu¾el, ti kteøí v roce 1949 odcházeli dnes ji¾ vìtšinou ne¾ijí, ale já jsem pøece ještì mìla to štìstí potkat mnohé z nich a poèítat se mezi jejich pøátele. Tak jak jejich ¾ivot pokraèoval v Austrálii a to co udìlali pro èeskou krajanskou komunitu je v ka¾dém pøípadì velmi pozitivní.
Zaènu s rodinou Vla¾ných.
Pan Vla¾ný po komunistickém pøevratu ukrýval ve sklepì spoøitelny v Kašperských horách uprchlíky a pomáhal jim k útìku. Jednoho dne dostal varování jak se øíká v hodinì dvanácté. Staèil dojít domù, paní Vlasta Vla¾ná ulo¾ila dvouletou dcerku do ruksaku, pobrali jen to nejnutnìjší a mìli štìstí, pøešli.
Celá léta v Austrálii pracovali pro èeskou komunitu, zejména paní Vla¾ná, která zalo¾ila èeské ochotnické divadlo, pracovala pro Sokol a s Páterem Ondráškem zalo¾ila v Sydney rozhlasové vysílání v èeské øeèi a vedla ho celých dvanáct let. Její práce byla nakonec ocenìna medailí Jana Masaryka za zásluhy od MZV ÈR. Kdy¾ zaèátkem devadesátých let pan Vla¾ný pøijel do Èeské republiky, podaøilo se mu najít mu¾e, který je tehdy vèas varoval a pomohl jim k útìku. Mohl mu tedy koneènì svobodnì podìkovat. Celá rodina Vla¾ných je velice hrdá na své rodièe a rozhodnì nezapomínají na své èeské koøeny. Dnes v Austrálii ¾ijí ji¾ i jejich pravnouèata.
Druhá èeská rodina odcházela v noci pøes zasnì¾ené lesy nedaleko Chebu dokonce s tøemi malými dìtmi. Dokázali to i kdy¾ pøišli prakticky o všechna zavazadla podvodnými pøevadìèi. Zaèínali tì¾ce, ale dokázali všechno pøekonat. Byli to man¾elé Šamánkovi. Jejich dìti jsou ji¾ babièkami a dìdeèky a stále mluví èesky. Paní Bo¾ena Šamánková napsala o jejich útìku knihu. Další její knihou je ¾ivotopisný román z jihoèeské vesnice, kde vyrùstala. Pokraèováním je kniha tøetí, která popisuje zaèátky ¾ivota v nové zemi. Ještì následuje kniha povídek a útlá kní¾ka básní. Je asi nemnoho èeských krajanù v Austrálii, kteøí knihy Bo¾eny Šamánkové nevlastní nebo je alespoò neèetli. Jsou také v knihovnì její rodné Lásenice, právì tak jako v knihovnì Jindøichova Hradce a v knihovnách v Praze. Snad jediné „nepozitivní“ je, ¾e nikdo v Èeské republice nemìl zájem ani jednu z jejích knih vydat.
Pan a paní Vla¾ných, právì tak jako man¾elé Šamánkovi ji¾ ne¾ijí. Ale jsem naprosto pøesvìdèená, ¾e jejich pøíbìhy jsou velice pozitivní, i kdy¾ zaèínaly útìky ¾eleznou oponou. Jsem také pøesvìdèená, ¾e takové ¾ivotní pøíbìhy by mìly najít místo k publikování.