Jak jsem se stala redaktorkou – 14.èást
Sklo je noblesní materiál
Nejsem znalkyní výtvarného umìní. Mám jen dvì kategorie: líbí- nelíbí. Kdy¾ jsem se dozvìdìla, ¾e v Dobré Vodì na Šumavì ¾ije skláøská výtvarnice Vladimíra Tesaøová, zpoèátku mì to nijak nezaujalo.
Pak jsem se ale podívala na internet a hned jsem si to rozmyslela. Vydala jsem se za ní- snìhem a mrazem- a to doslovnì, a nelitovala jsem. Poznala jsem osobnost, která má lidem co øíci. Svými názory, svým dílem. A jako vìtšina tìch, kdo umí a doká¾e, je to milá, skromná a velmi pøíjemná dáma.
I tentokrát jsem se „pøedvedla“- já u¾ bych si na ty své trapasy mohla zalo¾it notýsek… Mé technické znalosti jsou opravdu nic moc. Kdy¾ jsem jí posílala rozhovor k autorizaci, odepsala mi tentý¾ den.. „Milá paní Procházková, text se mi velmi líbí, jen tam, kde píšete, ¾e mám v ruce vrtaèku, tak to pøepište na brusku….“
Náš rozhovor probìhl takto:
„Sklo je noblesní materiál,“
øíká skláøská výtvarnice paní Vladimíra Tesaøová (53), charismatická dáma-umìlkynì, její¾ jméno je u¾ témìø 20 let spjato s osadou Dobrá Voda u Hartmanic, s místem, kde se potkává èeská a nìmecká èást Šumavy. Tam jsem se také za ní vydala, abychom si popovídaly.
Øíkáte noblesní?
Není ¾ádný jiný materiál, kterým by tak nádhernì prosvítaly sluneèní paprsky. Ve skle se snoubí modernost s klasikou, jsem vdìèná, ¾e jsem se k nìmu -vlastnì oklikou - dostala.
Nebyla to tedy Vaše „celo¾ivotní posedlost“?
Nebyla. Pøála jsem si stát se sochaøkou. Pøes velmi úspìšnì slo¾ené pøijímací zkoušky jsem se do školy nedostala, nechci se k tomu u¾ vracet, mìlo to tak asi být. A tak jsem se zaèala uèit brusièkou skla no a odtud, díky pochopení svých uèitelù, vedla moje cesta do Støední umìleckoprùmyslové školy skláøské v ®elezném Brodì.
Byla jste tam spokojená?
Našla jsem tam bájeèné profesory, bájeèné spolu¾áky, mám na tu školu ty nejkrásnìjší vzpomínky. Byli jsme mladí, hráli jsme si na bohémy, mysleli jsme, ¾e nám patøí svìt. Je to zvláštní, ale dnes, kdy¾ se sejdeme, ka¾dý jsme u¾ nìkde jinde, spoleèných témat máme velmi málo. Nic se prostì nedá vrátit.
Jako byste tak trochu utíkala od spoleènosti. Nemáte ji ráda?
Dnes u¾ spíš vyhledávám samotu. Proto jsme si s man¾elem pøed lety našli tuhle chalupu daleko od lidí. Pùvodnì na rekreaci, dnes tu ¾ijeme témìø trvale a jsme tu š»astni. Vezmu psy, touláme se nìkolik hodin lesem. Na nic nemyslím, jen vnímám tu nádhernou dokonalost pøírody, ze které všichni èerpáme energii.
Jste úspìšná umìlkynì, urèitì Vás to tìší…
Co je to úspìšná? A co je to umìlkynì? Já se cítím být øemeslníkem, prostøedníkem. Zajímají mì duchovní témata a já se je sna¾ím pøiblí¾it lidem, jak nejlépe dovedu. Svìtská sláva mì nezajímá, naopak, myslím, ¾e škodí duši.
A pak- lidé nedoká¾í být upøímní. Kolikrát vás chválí a vy cítíte, ¾e to nemyslí opravdovì, to nemù¾e nikoho tìšit. Málokdo vám doká¾e øíct i nepøíjemnou pravdu do oèí. A já ani pochvalu pøijímat neumím. Kdy¾ mì nìkdo chválí, cítím velké rozpaky. Vidím chyby, v¾dycky mám pocit, ¾e to mohlo být lepší.
Jaký je Váš vztah k souèasnému umìní?
Øeknu Vám, jak to cítím, i kdy¾ to mo¾ná vyzní trochu povýšenì. Nerada navštìvuji výstavy moderního umìní, a i kdy¾ se to nedá zevšeobecnit, nacházím tam i obrazy, pod které bych se- být autorem- stydìla podepsat.
Fascinují mì staré obrazy a rytiny – nádherná díla, ze kterých vyzaøuje pokora, duchovní rozmìr, soulad èlovìka s pøírodou. Cítím z nich moudrost našich pøedkù, ráda si je prohlí¾ím.
Zaujalo mì, ¾e Vaše tvorba je jak pøísnì funkcionalistická, tak duchovní s nábo¾enským obsahem.
Døíve jsem se více vìnovala sklenìným plastikám v moderních budovách- vytváøela jsem napø. plastiky pro bankovní domy v Praze. Tam byly jasnì urèeny po¾adavky na výzdobu.
Tady na Šumavì jako bych se dostala blí¾ k Bohu. Odedávna tu ¾ili lidé v souladu s pøírodou i duchovními hodnotami, a» u¾ to byli národností Èeši, Nìmci èi ®idé. Po válce pøišel odsun Nìmcù, potom zaèalo vadit nábo¾enství. Sakrální stavby- kostely, kaplièky- pustly, nìkteré byly dokonce úmyslnì nièeny. Pøála bych si vrátit jim pùvodní, duchovní rozmìr.
Váš sklenìný oltáø pro kostel sv. Vintíøe tady v Dobré Vodì na Šumavì je unikáním dílem.
Na jeho realizaci se nám podaøilo sehnat finanèní prostøedky z Programu obnovy venkova i z Èesko-nìmeckého fondu budoucnosti. Kostel pomalu vstává z mrtvých. Oltáø je dlouhý4,5 metrù a vá¾í 5 tun, sklo má ¾lutou a¾ zelenou barvu, stejnou, jako mají šumavské øíèky v dobì jarního tání.
Pracovala jsem na nìm rok a stejnì dlouhou dobu jsem vytváøela i Køí¾ovou cestu, která je také umístìna uvnitø kostela, byla to krásná práce. I dnes tam pøicházím hledat posilu, rozjímat, nacházet odpovìdi na spousty otázek.
Musím se pøiznat, ¾e mnì se nejvíc líbí jiné Vaše dílo, sklenìné ruce, kousek odtud na poutním místì u Hauswaldské kaple. To místo má neopakovatelnou atmosféru.
A víte, ¾e se tomu místu øíká „Malé Lourdy“? Vyprávìjí se legendy o zázracích, o léèivých pramenech, které zde vyvìrají ze zemì. Odedávna sem chodívali nemocní, doufající v uzdravení a já jsem moc ráda, ¾e se sem opìt vracejí. Zázraèná voda stéká z pramene ruènì tesanými vantroky, které jsou ulo¾eny na 59 bludných kamenech, které pøedstavují korálky na rù¾enci. Voda dopadá na poslední kámen- sklenìný blok s otiskem dlaní, který jsem vytvoøila jako symbol rukou Panny Marie Lourdské, jí¾ je zdejší poutní místo zasvìceno. Cesta sem je upravena, mohou sem dojít i staøí lidé, i vozíèkáøi, i maminky s koèárky. Napít se vody, zamyslet se, chvilku tu postát, to èlovìka pohladí po duši.
Celé to místo, v minulé dobì zdevastované, se podaøilo obnovit v roce 2006 hlavnì zásluhou obèanského sdru¾ení Karel Klostermann-spisovatel Šumavy.
Zahlédla jsem Vás v dlouhém ko¾eném kabátì, v ruce s bruskou- na èem teï pracujete?
Vytvoøit vìtší plastiku ze skla, a tìm se já vìnuji pøedevším, je místy docela døina, skoro bych øekla chlapská práce. Mì ta práce tìší, baví, velmi mì uspokojuje. A ty mu¾ské ruce mi opravdu pomáhají- man¾el, obèas i oba synové. Jeden se také vydal na cestu výtvarníka, druhý si našel cestièku jinou, ale u práce se scházíme a pøes obèasné „kumštýøské hádky“ jsem za to vdìèna.
V souèasné dobì je pøed dokonèením sklenìná socha sv. Jana Nepomuckého, která bude stát na mostì pøes Otavu ve vesnièce Èepice blízko Sušice. Její slavnostní odhalení se chystá na kvìten, je to nejvìtší sklenìná socha tohoto svìtce. První podnìt k vytvoøení díla dal kytarista Lubomír Brabec, který má to místo velmi rád.
Teï zaèínám s prací na oltáøním retábulu Nanebevzetí Panny Marie pro arcidìkanský kostel v Doma¾licích. Moc se na to tìším.
No a mým velkým snem je pokusit se vdechnout ¾ivot i témìø znièenému kostelíku v Síøemi, v místì, kde prý vznikal Kafkùv román „Zámek“. Snad i to se jednou povede.
V pøíjemném prostøedí Vašeho obýváku pijeme kávu a pøikusujeme Vaši skvìlou vánoèku, je èas polo¾it poslední otázku. Chtìla byste ve svém ¾ivotì nìco zmìnit?
Vùbec nic. Raduji se ze své práce a tak trochu se uzamykám okolnímu svìtu. Doba pøináší spousty problémù a lidé si je i sami pøidìlávají. Vnímám jejich tíseò, jejich starosti a nìkdy docela zbyteèný hon za materiálními statky na úkor tìch duchovních.
Chtìla bych jim vzkázat- zastavte se. Udìlejte si inventuru v duši, všichni máme jeden domov a tam se nakonec vrátíme. Nejvìtším štìstím je obklopit se rodinou, ¾ít v souladu s pøírodou a mravními principy. Maminky, vytváøejte svým dìtem láskyplný domov, babièky, buïte tìmi milujícími a chápavými babièkami, které si na svá vnouèata v¾dycky najdou èas.
Kdy¾ mì obejme mùj dvouletý vnouèek a pronese: „Antonín má bábu rád“- neznám nic krásnìjšího.
Dìkuji Vám za rozhovor, paní Tesaøová.
Eva Procházková
PS. V sobotu 12. kvìtna byla na mostì pøes øeku Otavu v Èepicích u Sušice unikátní sklenìná socha vodáckého patrona sv. Jana Nepomuckého slavnostnì odhalena. Soše po¾ehnala jeho excelence arcibiskup pra¾ský Dominik kardinál Duka, primas èeský, pøi Svatojánských Navalis v Praze u¾ rok pøed tím, v kvìtnu 2011.