Ivan ®enatý:Do Ostravy pøijedu v¾dycky rád
Janáèkùv komorní orchestr za pár let oslaví abrahámoviny. Vznikl v roce 1964 z pøedních hráèù Janáèkovy filharmonie Ostrava a záhy se jeho umìleckého vedení ujal Zdenìk Dejmek, který pøivedl orchestr k vynikající úrovni a vtiskl mu osobitou interpretaèní tváø. V èele orchestru stál a¾ do roku 2005, kdy od nìj štafetu pøevzal Jakub Èernohorský. Zdenìk Dejmek, jeho¾ ¾ivotní pou» skonèila na podzim roku 2010, zasvìtil svùj ¾ivot houslím. Proto není divu, ¾e na koncertì Janáèkova komorního orchestru 5. bøezna 2012 od 19 hodin ve spoleèenském sále Domu kultury mìsta Ostravy, jen¾ budel pomyslnou poctou Zdeòku Dejmkovi, vystoupí další vynikající houslista Ivan ®enatý. A není to náhodný výbìr, s Janáèkovým komorním koncertem ®enatého pojí dlouholeté profesní i osobní vazby.
Po¾ádali jsme Ivana ®enatého, kterého odborná kritika, hudební kolegové i posluchaèi oznaèují v poslední dobì za nejvýznamnìjšího èeského houslistu, o krátký rozhovor. S Janáèkovým komorním orchestrem natoèil na poèátku 90. let CD nazvané Italské barokní koncerty.
Jakým zpùsobem jste se vlastnì dali dohromady?
Kdysi v osmdesátých letech jsem dostal krasopisný dopis od pana Kubeèky, houslisty, zakládajícího èlena a jednatele Janáèkova komorního orchestru. Bylo to psaní ze staré školy a velmi se mi zapsalo do pamìti, proto¾e tak ostøe kontrastovalo s bì¾nou praxí. "Bylo by pro nás ctí spolupracovat s Vámi", psal mi a já se ani na chvíli nerozmyslel. Zaèali jsme pravidelnì koncertovat v Èechách i v rùzných evropských zemích, pak natáèeli pro rozhlas a nakonec i pro Supraphon. Mìli jsme k sobì blízko a mnoho jsme spoleènì za¾ili.
V medailonu Èeské televize jste se zmínil o vystoupeních doma i v zahranièí, o setkávání se s novými lidmi, muzikanty, kteøí s Vámi hrají, kteøí Vás inspirují, ovlivòují... Jak je to v pøípadì Janáèkova komorního orchestru?
Janáèkùv komorní orchestr byl ansamblem, ve kterém jsem dùvìrnì znal všechny èleny, s vìtšinou si tykal a sdílel jejich ¾ivotní osudy. Nejdùle¾itìjším (a to nejen pro mì) byl samozøejmì umìlecký šéf Zdenìk Dejmek. V¾dycky jsem jeho tón cítil za zády, a» u¾ v komorním obsazení nebo pøi hostování u Janáèkovy filharmonie. V Mistru Dejmkovi se vzácnì snoubila spontánnost s disciplinou, bohémství s poctivostí. Mnoho mì nauèil. Kdy¾ mìl pøed operací ruky, vezl jsem ho do špitálu. Mluvili jsme o tom, ¾e u¾ tøeba nikdy nebude hrát. A oslavovali jsme spoleènì, kdy¾ se na pódium opìt vrátil.
Míváte ještì nìkdy pøed vystoupením trému, pøesto¾e, jak øíkáte, bez vystupování na pódiu, kde se objevujete od raného dìtství, byste nemohl ¾ít?
Respekt pøed publikem mù¾e být velmi povzbuzujícím aspektem a u mì to tak funguje. Na jedné stranì totální koncentrace a na stranì druhé, kdy¾ vše skonèí - absolutní uvolnìní a zapomnìní. Napøíklad v mé pedagogické práci je právì tato oscilace tím nejdùle¾itìjším, co stále znovu øešíme a hledáme. Ale jen nìkterým z nás je dáno (jak praví Picasso) nejen hledat, ale i nalézat.
Ještì jako student konzervatoøe jste si splnil sen - hrát s Èeskou filharmonií. Jaký je Váš souèasný sen?
Debut s Èeskou filharmonii byl pro mì osobnì malým ¾ivotním zázrakem. A¾ dosud jsem chodil na rudolfínské koncerty jako konzervatorista a takøka nedýchal pøi jejich kreacích. A jednoho dne se tam sám postavil a hrál. A pøesnì tento moment doteku s nepoznaným a mimoøádným je pro mì stále nejlákavìjším snem, bohu¾el ostøe kontrastujícím se vším, kam se vyvíjí naše souèasná civilizace.
V tomto roce zaènete uèit na HAMU...
S vedením pra¾ské AMU opìt nedošlo k domluvì. Uèím sice momentálnì dva pra¾ské studenty v rámci celoevropského programu Erasmus na drá¾ïanské Hochschule, ale v Praze to jaksi nevyšlo... Byl to jeden z dùvodù, proè jsem pøijal od letošního léta nabídku presti¾ního Hudebního institutu v Clevelandu. Stìhuji se tedy do Ameriky, ale jako koncertní houslista v¾dycky rád pøijedu do Ostravy nebo kamkoli v zemi, kde jsem se narodil.
V prùbìhu koncertu, který bude souèástí Komorního cyklu Janáèkovy filharmonie Ostrava, zazní díla J Pachelbela, J.S. Bacha a A. Vivaldiho Ètvero roèních dob.
Jana Kní¾átková