Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným.
V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Den s proslulým otu¾ilcem
Tento den nastal témìø pøed pùl stoletím na jaøe roku 1974. Celý pro¾itek jsem mìl ulo¾ený mnoho let hluboko ve svém pamì»ovém šuplíku své mozkovny a èas na nìj nanášel vrstvy prachu.
A¾ pøed nìkolika týdny se mi dostala do ruky kniha od Václava ®idka „Sám ve víru zdymadel“, kde autor popisuje svou pøípravu a samotný prùbìh plavby ze Slap do Prahy pøes štìchovické a vranské zdymadlo. Ètení to bylo pro mì poutavé mimo jiné také proto, ¾e celou pøípravu a samotnou ostrou plavbu po zdravotní stránce jistil mùj otec MUDr. Jaroslav Hnuta, o èem¾ je v knize na nìkolika místech zmínka. Na nìkolika øádcích jsem se doèetl i o sobì, kdy jsem se stal ve svých devíti letech úèastníkem jednoho z tréninkù tohoto proslulého dálkového plavce.
O panu ®idkovi jsem vìdìl pouze to, ¾e v roce 1980 emigroval. Rozhodl jsem se, ¾e se ho pokusím po mnoha letech kontaktovat. Obrátil jsem se na jedno èeské nakladatelství, o kterém jsem zjistil, ¾e s autorem výše zmiòované knihy spolupracoval. Mìl jsem štìstí na velmi ochotnou paní šéfradaktorku Evu Støí¾ovskou, která mi slíbila, ¾e mì kontakt poskytne. K mému velkému pøekvapení mi asi po tøech hodinách zvoní telefon a na druhém konci se ozývá pan ®idek. Byl jsem nesmírnì potìšen, oèekával jsem ohlednì hledání spojení mravenèí práci s nejistým výsledkem. Od té doby jsme si vymìnili nìkolik e- mailù a já slíbil, ¾e se pokusím oprášit vzpomínky a napsat nìco o tom, jak jsem tento den tenkrát pro¾íval.
Jednoho dne na jaøe v roce 1974 mi mùj otec oznámil, ¾e se spolu zúèastníme jako doprovod tréninku známého dálkového plavce Václava ®idka od slapské ke štìchovické pøehradì. V té dobì jsem ji¾, co by mladší ¾ák, plaval závodnì za pra¾skou Slavii. Na akci jsem se strašnì tìšil. Velmi brzy ráno jsme se sešli na pøístavišti pra¾ské paroplavby, kde mi byl otcem pan ®idek oficiálnì pøedstaven. Hned na zaèátku na mì udìlal velký dojem, bylo chladno pomìrnì sychravé poèasí, byl obleèen na lehko v tmavì zeleném trièku s krátkými rukávy. Pùsobil na mì hned velmi sympaticky. Z pøístavištì jsme vypluli jedním z parníku tamní flotily, nevím, byl-li to Vyšehrad nebo Labe.
Plavba mì velmi bavila, dobrodru¾né pro mì bylo proplouvání pøes obì zdymadla vranské a štìchovické pøehrady, kdy jsme v plavebních komorách ve Vraném stoupali o 17 a ve Štìchovicích o 21 metrù. Cestou jsme probírali dnešní tréninkový plán. Cesta celkem rychle ubìhla, ocitli jsme se záhy na bøehu pod slapskou pøehradou. Poèasí bylo pod psa, chlad byl doprovázen deštìm a mlhou.
Mùj táta s panem ®idkem nafoukli naší doprovodnou loï, malý nafukovací èlun. Václav se pøevlékl do plavek, zaujaly mì jeho bledìmodré masivní plavecké brýle a vodìvzdorné hodinky. Voda dosahovala na teplomìru +7°C, poèasí bylo èím dál tím nepøíznivìjší, pøesto jsme pøi levém bøehu vypluli. Otec vesloval zády ke smìru plavby, já se vezl a hlídal smìr, Václav plaval vedle nás.
Déš» neustával, mlha se nezvedala, brzy jsme byli s otcem komplet promoèeni, stejnì dopadly i naše zásoby jídla. Po nìkolika stech metrech plavby se náhle nad hladinou z mlhy zaèalo vynoøovat svìtlo a blí¾ilo se stále k nám, byl to obrovský parník, jen¾ nám zkøí¾il cestu. Na poslední chvíli jsme se mu díky Václavovi, který vèas zbystøil nebezpeèí, vyhnuli. Táta nic nevidìl, proto¾e vesloval zády po smìru plavby.
Po této pøíhodì mí dospìlí spoleèníci rozhodli vzhledem k nepøíznivým okolnostem trénink pøedèasnì ukonèit. Já jsem to nebezpeèí blí¾ící se kolize s velkým parníkem svým dìtským pohledem pøíliš nevnímal, plnì jsem dùvìøoval svým dospìlým prùvodcùm, táta byl pro mì v té dobì naprostou autoritou a cítil jsem se s ním v bezpeèí, tentý¾ pocit jsem mìl i z Václava, ¾e jako vynikající dálkový plavec pøeci všechny nástrahy hravì zvládne.
Po ukonèení tréninku jsme pøed štìchovickou pøehradou nasedli opìt na parník a ji¾ bez komplikací dopluli do Prahy. Myslím, ¾e pøes citelný chlad jsem ani nenastydl. Celý den jsem pova¾oval za jedno z mých ú¾asných dìtských dobrodru¾ství. Ostrý maraton se konal v srpnu tého¾ roku, po letech je mi líto, ¾e jsem nebyl èlenem doprovodného týmu, rodièe mì na tu dobu zaøídili prázdninový pobyt na Šumavì. Bohu¾el nemám ji¾ s kým konzultovat prùbìh celé akce, mùj otec ji¾ pøed nìkolika lety zemøel…
Doufám, ¾e si s Václavem vymìníme ještì mnoho mailù, je mezi námi stále o èem psát, jsem moc rád, ¾e mì po tolika letech a pouze po jednom osobním setkání pova¾uje za svého pøítele. Na závìr musím konstatovat, ¾e mì velmi mrzí, ¾e jsem tuto knihu nenalezl døíve a s panem Václavem ®idkem nenavázal kontakt ji¾ pøed lety.
Jaroslav Hnuta
***
Druhý obrázek: Pod štìchovickou pøehradou, z levé strany MUDr. Jaroslav Hnuta senior, øidiè Jiøí Bayer a maratonec Václav ®idek
Anotaèní ilustrace Pod slapskou pøehradou - kolá¾ Olgy Janíèkové