První èlovìk, který pøeplaval kanál La Manche, byl americký kapitán Matthev Webb. Bylo to 28. srpna 1875, bylo mu 27 let a pøeplaval ho v èase 31 hodin a 45 minut. A¾ teprve o 51 let pozdìji zdolala La Manche první ¾ena, devatenáctiletá Amerièanka nìmeckého pùvodu Gertrude Ederlová. Plavala z Francie do Anglie v èase 14 hodin a 39 minut.
Uplynulo opìt víc ne¾ pùl století, kdy¾ stanula v Doveru na plá¾i první ¾ena z bývalého Èeskoslovenska. Pøesto¾e byly ètyøi hodiny ráno, byla tma jako v ranci. Od moøe vanul nepøíjemnì ledový vítr. Mezi folkenstonským pøístavem a Shakespearovou plá¾í stála u bøehu po kolena ve vodì osamocená ¾ena a od ní se nenávratnì vzdaloval gumový èlun. V její tváøi se odrá¾elo psychické napìtí, ale jen do urèité doby. Její zrak byl upjatì soustøedìn na velkou loï, která byla zakotvena ještì dále od bøehu. Vteøiny oèekávání byly nekoneènì dlouhé, jako by se èas zastavil. Na co asi v té chvíli myslela, co všechno jí probíhalo hlavou? To vìdìla jen ona sama. Co ji èekalo v pøíštích deseti hodinách? Byla ale skálopevnì rozhodnuta od svého ¾ivotního pøedsevzetí neustoupit a vydat se na tu nekoneènì dlouhou pou» pøes kanál.
Psal se 3. srpen 1988 (dnes je tomu tedy u¾ rovných 35 let).
Lída byla u¾ pár metrù od bøehu, kdy¾ nám rozhodèí øekl, ¾e nestaèí, aby se dotkla útesù, lemujících pobøe¾í Capu Griz Nez, ale musí vystoupit na suchou zem. Køièel jsem na ni: "Lído, musíš vylízt na kámen!" Hlas mi pøeskakoval, následující vìty nebyly právì z uèebnice èeštiny: "Vylez na první kámen, kerej uvidíš!"
Kameny, na které se pokoušela vylézt, byly kluzké, porostlé øasami. K tomu všemu pøíboj.
"Vopatrnì, vopatrnì!!!" volám. Nakonec se podaøil i ten poslední krùèek. Bylo 3. srpna 1988 14 hodin 53 minut britského èasu, ve støední Evropì o hodinu více, kdy¾ se tváø Lídy rozzáøila jejím typickým úsmìvem. Sen se promìnil v parádní skuteènost! (Z deníku trenéra ing. Michala Štìrby).
O Lídì Jelínkové se dnes ví málo a nezapsala se tak do podvìdomí lidí jako první naši plavci na kanálu La Manche, František Venclovský a Jan Novák. Pøíèinou toho mo¾ná bylo, ¾e nebyla u¾ první ale tøetí, komu se to od nás podaøilo. Plavala z Anglie do Francie v èase 10 hodin, 28 minut a tímto krásným èasem utvoøila na této trati neoficiální èeskoslovenský rekord. I pøesto všechno, ¾e byla první ¾enou od nás, nevìnovala se jí pozdìji taková pozornost jako pøedešlým dvìma maratóncùm. Snad na tom nese vinu i její vrozená skromnost, kterou mi, kdy¾ jsem se s ní sešel, mimoøádnì imponovala.
Rozhodnutí plavat pøes La Manche nepadlo ze dne na den. Hovoøilo se o tom tehdy u Jelínkù delší èas. Jeliko¾ se plavání vìnovali oba man¾elé, bylo u nich doma všechno v poøádku.
Petr a Lída jezdili spoleènì s obìma syny Petrem a Tomášem na všechny závody v republice, jako napøíklad na Lipno, na Seè, na mistrovství republiky. Dìlali Lídì doprovodníky na vodì i na suchu, tøeba na øece Chrudimce ji doprovázeli po bøehu, tam i zpìt. Všechno bylo v pohodì, natrénováno mìla víc ne¾ dost a celá její rodinka od samého zaèátku vìøila, ¾e Kanál pøeplave.
Známého plaveckého maratónu Capri – Neapol, který je také nazýván neoficiálním mistrovstvím svìta a mìøí tøiatøicet kilometrù, se Lída zúèastnila dvakrát – v roce 1987 a 1989. V prvním pøípadì to byl její úplnì první závod v moøi. Na lodi ji doprovázel známý trenér Michal Štìrba, skonèila devátá.
Znalcùm dálkového plavání není tøeba tohoto mu¾e pøedstavovat. Na mnoha úspìších našich maratoncù mìl tento trenér velký podíl. Podruhé byla ji¾ lépe pøipravena, obsadila z pøibli¾nì padesáti plavcù ètvrté místo.
Na ka¾dém úspìšném pokusu má svou nepochybnou zásluhu i trenér. Bylo tomu i tak v pøípadì Lídy, kterou trénoval na zaèátku Pavel Tomeš a pozdìji ji¾ jmenovaný Michal Štìrba, který pak samotnou plavbu pøes La Manche pøipravoval a s velkou peèlivostí, jemu vlastní, organizoval.
To organizátorství a starostlivost mìl snad po své matce. Kdy¾ byli v Anglii, tak jim dennodennì telefonicky volala. Všichni jí øíkali Tiskové oddìlení kanálu La Manche.
V Pardubicích byla dobrá plavecká škola, kam od šesté tøídy Lída ráda chodila a kterou vedl jistý pan Miroslav Švec. Tento mu¾ byl ú¾asnì obìtavý, ¾il jenom plaváním a byl své mláde¾i vzorem. Kdy¾ se škola dostala do první ligy, tak byla tøetí v republice a pozdìji dokonce i druhá.
V èase, kdy u¾ Lída chodila do uèení, byla zaøazena do olympijského výbìru a tím jí bylo umo¾nìno pøed vyuèováním v šest hodin ráno dvì hodiny plavat. Tam si poprvé zaèala uvìdomovat, ¾e jiné dívky ¾ijí úplnì jinak a pøemýšlela o tom, jestli tím není tøeba o nìco ochuzena.
Kdy¾ pøibìhla ráno do školy celá vymáèená, ještì s navlhlými a zplihlými vlasy, vidìla spolu¾aèky pìknì upravené a nalíèené. Škola jí konèila v pùl druhé odpoledne, opìt ji èekal bazén a její kamarádky èekalo naopak rande, kino a jiné zábavy. Pøesto u ní plavání zvítìzilo.
Na které chvíle z plavby pøes La Manche Lída Jelínková ráda vzpomíná?
Bylo jich hodnì, ale na co nezapomenu? Na mé první setkání s obøím trajektem. Bylo krásné, kdy¾ kolem majestátnì proplouval a potom pøišly obrovské vlny, které se línì táhnou po celém moøi. Na další trajekt jsem se ji¾ tìšila a kdy¾ pøišly opìt vlny, polo¾ila jsem se na vodu a nechala se jimi unášet a houpat. Plnì jsem si to vychutnávala. Nemìlo smysl plavat proti nim, tak byly obrovské a silné. Kdy¾ se dovlnily, plavala jsem dále. Pozdìji jsem se dozvìdìla, ¾e sebemenší navigaèní chyba naší lodi by mohla zapøíèinit støetnutí s tímto mamutím trajektem, který nemá, pro svou nezmìrnou velikost, mo¾nost rychlého vyhnutí – to trvá nìkolik kilometrù. Nedovedu si pøedstavit, co by se stalo, kdybych byla nucena plavat jenom tøeba dvacet metrù od takové ¾elezné obludy. Bylo to pro mne údìsné." Jinak jsem mìla asi štìstí. Voda byla nesmírnì èistá a vùbec se nedala pøirovnat tøeba k Labi. Medúzy jsem nepotkala ani jednou, jenom øasy a na ty mì vèas upozornila posádka doprovodné lodi pískáním.
I kdy¾ je to hodnì dávno, tak dodnes si pamatuji, ¾e jsem celou dobu pøemýšlela jednoduše, ¾ádné filozofické úvahy. Zpívala jsem si, pøedstavovala jsem si, jak se vracím domù, co moji kluci, co bude doma. ®e je to fajn, ¾e u¾ je tøetího, proto¾e od šestého máme všichni dovolenou na Seèi. Napadaly mne takové jednoduché myšlenky mého denního ¾ivota.
Lída Jelínková nikdy nemìla problém být tøeba deset hodin ve vodì, která mìla 16 èi 17 stupòù. Kdy¾ vyplavala z Anglie, voda mìla rovných šestnáct a dr¾ela se celou plavbu kolem sedmnácti. Teprve pøed francouzským pobøe¾ím se vlivem proudù velmi ochladila na jedenáct. Tam plavala pomìrnì dlouho. Jí to ale vùbec nevadilo, celou dobu vidìla bøeh a byla pøesvìdèená, ¾e plave rovnou k nìmu. Jenom jí bylo divné, proè jí stále hlásí, ¾e do cíle má u¾ jenom pìt kilometrù. Potom pozdìji se dozvìdìla, jak beznadìjnì krou¾ila v Golfském proudu.
Psychické napìtí Lída poci»ovala témìø pøed ka¾dým startem, ale spadlo z ní hned jak se ponoøila do vody a zaèala plavat. Daleko horší bylo, kdy¾ mìla závodit. Hùøe se jí plavalo, kdy¾ si uvìdomovala, ¾e se musí dobøe umístit. Poka¾dé na tom byla lépe pøi individuálních pokusech, jako byla napøíklad plavba sólo 40 km v bazénu anebo samostatný pokus pøes Kanál. Prostì, kdy¾ plavala sama, cítila se daleko uvolnìnìjší. Kdyby startovala pøes La Manche jako závod, zcela urèitì by mìla èas podstatnì horší.
Celý Kanál plavala plaveckým zpùsobem kraul. Tento zpùsob nebyl, kdy¾ závodila v bazénu na krátkých tratích, u ní pøevládající. Na prvních závodech plavala znak, a v tom se jí nìjak nedaøilo, byla poslední. Na zaèátku plavala všechno, vèetnì znaku, delfína, kraula a jediné, co jí nešlo, byla prsa. Na konci šesté tøídy byly pøebory v Pardubicích, kde Lídu dosadili na tra» 200 m delfín. Byla to tra», kterou nikdo nechtìl plavat. Pøišli se na ni podívat i rodièe. Tatínek myslel, ¾e to neuplave a jen tak z hecu malé Lídì povídá, ¾e kdy¾ to zvládne, tak dostane od nìho stovku, a to byl v té dobì slušný peníz. Asi po sto padesáti metrech mìla velkou krizi. Ale jak si vzpomnìla, ¾e dostane stovku, tak se vybièovala a závod vyhrála. Pozdìji se zamìøila pouze na delfína.
Stálým zviditelòováním se mù¾e èlovìk zapsat do podvìdomí lidí. Vypozoroval jsem, ¾e tahle vlastnost této naší úspìšné plavkyni chybí, a tak jsem jí polo¾il otázku, jestli tohle není tou pøíèinou, ¾e se o ní tak málo na veøejnosti vìdìlo a ví?
Je to mo¾né, ale já jsem nikdy tomuhle druhu zviditelòování nepropadla a bylo mi takové poèínání cizí a pak nejsem slavoman. Proto se i tohle stalo pøíèinou toho, ¾e jsem pozdìji pøestala jezdit na otu¾ilecké pøebory a radìji se ještì více vìnovala mé rodinì, která je pro mne vším. Zrovna tak, ¾e bych nìkdy vyu¾ila svého úspìchu na Kanálu ke svému prospìchu. Nemìla jsem to ráda. Jistá popularita èlovìka potìší, ale musí být umírnìná a mít své meze. Pro mì bylo a je pøednìjší zachování mé rodiny, která je v poøádku ne¾li se honit za nìèím, co je tak rychle pomíjivé. Nikdy jsem ze sebe nedìlala mistra svìta, zkrátka jsem Kanál pøeplavala, v¾dy» u¾ ho pøeplavalo mnoho jiných.
Na závìr mého setkání s Lídou Jelínkovou jsem ji poprosil, jestli by nedala k dobru nìjaký veselý pøíbìh.
Stalo se to pøi mé druhé úèasti na maratónu Capri – Neapol. Dostali jsme doprovodnou loï, která plula rychleji, ne¾li jsem já plavala, a tak vyvstal problém, jak loï zpomalit. A¾ nìkdo uvidìl na palubì krásné mahagonové skládací schody s mosazným kováním. Byla to opravdu mistrovská práce. Nìkdo z posádky dostal nápad spustit schody do vody na lanì a jako „brzdu“ je nechat táhnout za lodí.
To se osvìdèilo a loï udr¾ovala tu samou rychlost jako já, ale jenom do té doby, kdy pøijela ještì vìtší loï s hlavními rozhodèími a ti naøídili, ¾e ponoøený vlek musí ihned z vody ven. Argument pro rozhodnutí byl jednoznaèný – závodnice by se mohla bìhem plavby schodù za lodí pøidr¾ovat. Kdy¾ chlapci spoleènými silami zaèali schody z vody táhnout ven, tak se najednou v neèekaném okam¾iku pøervala a krásná mahagonová brzda šla rychlostí padajícího kamene ke dnu.
Co potom následovalo, bylo jak ze scénky dobré italské bláznivé komedie. Majitel lodi se zaèal hystericky chytat za hlavu, pobíhal po palubì jak šílený a jeho rychle drmolená italština s urèitì nejjadrnìjšími nadávkami a køikem dodávala celé scénì ještì více na komiènosti.
Pøed léty bylo Lídino tajemství úspìchu dáno motivací vyzkoušet si svou vùli, sílu i hranice vlastních mo¾ností. Pøípadnì jít pøíkladem dalším, a to bez jakéhokoliv nároku na odmìnu, co¾ u¾ se dnes v mnoha druhù sportù nedìje. Nikdy ji ani ve snu nenapadlo, ¾e by tohoto výkonu mohla vyu¾ít ve svùj prospìch a zùstala taková, jaká byla pøedtím. V základní škole i pozdìji mìla ráda fyziku, matematiku a chemii. Jazyky s pøedmìtem literatury ji málo lákaly. Jako dìcko chtìla být letuškou. Tento její sen se nenaplnil, ale splnilo se pozdìji její pøání, ¾e jako první ¾ena z Èeskoslovenska pøeplavala anglickou ú¾inu.
Pøed mnoha lety nebyla z politických dùvodù pøijata na prùmyslovku, jako dùvod bylo uvedeno, ¾e není studijní typ. Vyuèila se v Tesle Pardubice jako technièka elektroniky a po vyuèení, i pøesto, ¾e nebyla studijní typ, vystudovala pøi zamìstnání a vìnování se rodinì veèerní elektronickou prùmyslovku. Zcela jistì to nemìla lehké.
A tak mì napadá, jestli taková ¾ivotní zkušenost nebyla pro Lídu tou nejlepší psychickou pøípravou k dosa¾ení i dalších cílù.