Dìdìní
Obèanský zákoník, jako nejucelenìjší kodex základních lidských práv a povinností, upravuje i otázku dìdìní, která se pøímo èi nepøímo dotýká všech obèanù. Je ve sbírce zákonù publikován jako zákon è. 40/1964 Sb. Rozdìlen je na èásti, hlavy a paragrafy a celá èást sedmá se zabývá institutem dìdìní. Stát prostøednictvím zákona uplatòuje svoji regulaèní funkci, ale zále¾í i na obèanech, jak se svým majetkem nalo¾í a jak se dìdici po jejich smrti s majetkem vypoøádají.
Základními zpùsoby dìdìní jsou
· dìdìní ze zákona
· dìdìní ze závìti
· z obou z tìchto dùvodù.
Jestli¾e dìdic nenabude dìdictví ze závìti, nastupují místo nìho dìdici ze zákona. A jestli¾e závìt obsahuje jen èást dìdictví, tak zbývající èást se rovnì¾ dìdí dle zákona. Dìdictví, kterého nenabude ¾ádný dìdic, pøipadne státu (tzv. odúmr»).
Dìdic mù¾e také dìdictví odmítnout, odmítnutí lze provést ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením. Pokud se dìdic nechá zastupovat zástupcem a chce dìdictví odmítnou, pak plná moc k tomu vytvoøená musí obsahovat výslovné oprávnìní k takovému úkonu. Prohlášení o odmítnutí dìdictví mù¾e dìdic uèinit pouze do jednoho mìsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dìdictví odmítnout, a o následcích takového odmítnutí, vyrozumìn (z dùle¾itých dùvodù mù¾e soud tuto lhùtu prodlou¾it).
V § 469 a násl. hovoøí zákon o tzv. dìdické nezpùsobilosti. Zde nedìdí ten, kdo se dopustí úmyslného trestného èinu proti zùstaviteli, jeho man¾elu, dìtem nebo rodièùm, anebo kdo zavr¾eníhodným zpùsobem jedná proti projevu poslední vùle zùstavitele. I v tìchto pøípadech však dìdic mù¾e dìdit, pokud mu zùstavitel tento èin odpustil. Z tohoto dùvodu dìdické nezpùsobilosti tedy vyplývá, ¾e se týká jen toho trestného èinu, který byl spáchán za zùstavitelova ¾ivota.
Zákon taxativnì stanoví dùvody, pro které lze dìdice vydìdit, a to:
- neposkytl-li zùstaviteli potøebnou pomoc v nemoci,
stáøí a jiných záva¾ných pøípadech
- neprojevoval o zùstavitele trvale zájem
- byl odsouzen pro úmyslný trestný èin k trestu odnìtí
svobody v trvání nejménì jednoho roku Soud mù¾e takovou dohodu schválit. Jinak dìdici odpovídají postupem, stanoveným v obèanském soudním øádu, za plnìní dluhù. Stejnì tak za zùstavitelovy dluhy odpovídá stát.
U dìdìní ze zákona obèanský zákoník stanoví jednotlivé skupiny dìdicù, v podstatì se jedná o poøadí: dìti a man¾el, potomci dìtí nebo jejich potomci, zùstavitelovi rodièe, osoby které ¾ily nejménì jeden rok se zùstavitelem ve stejné domácnosti nebo na nìj byli vý¾ivou odkázáni, sourozenci, dìti sourozencù, prarodièe nebo jejich dìti. Zákon urèuje jejich podíly: v prvé skupinì zùstavitelovy dìti a man¾el, ka¾dý z nich stejným dílem. Ve druhé skupinì dìdí dìdici stejným dílem (rodièe, man¾el a výše specifikované osoby), man¾el však v¾dy polovinu, ve tøetí stejným dílem (sourozenci, jejich dìti a výše specifikované osoby).
Pokud jde o dìdìní ze závìti, závì» mù¾e být buï holografická (tedy vlastní rukou napsaná) nebo sepsána formou notáøského zápisu. Její neplatnost zpùsobuje není-li uveden den, mìsíc a rok, kdy byla sepsána. Vlastnoruèní závì» musí být napsaná vlastní rukou a podepsaná, jinak je neplatná. Pokud zùstavitel závì» nenapíše vlastní rukou, musí být podepsaná dvìma svìdky. Je stanovena i forma pro pøípad, ¾e zùstavitel nemù¾e èíst nebo psát, tzv. závì» s pøedèitate-lem. Pokud se týká podílù z dìdictví, v závìti zùstavitel urèí podíly dìdicù, jestli¾e tak neuèiní, jsou stejné.
Samostatný § 479 je vìnován ochranì práv potomka. Nezletilým dìdicùm se musí dostat aspoò tolik, kolik èiní jejich dìdický podíl ze zákona a zletilým aspoò tolik, kolik èiní jedna polovina jejich dìdického podílu ze zákona. Pokud tomu závì» odporuje, je v této èásti neplatná. (pokud ovšem nedojde k právo-platnému vydìdìní tìchto potomkù). Jedinì potomci zùstavitele jsou jeho neopominutelnými dìdici.
Ètvrtá hlava sedmé èásti obèanského zákoníku je vìnována potvrzení dìdictví a vypoøádání dìdicù. Jestli¾e je dìdic jeden, soud mu dìdictví a jeho nabytí potvrdí. Více dìdicù se dohodne o dìdictví, pokud ne, rozhodne za nì soud. Pøi dìdìní ze zákona se do dìdictví zapoèítají i dary, které dìdic od zùstavitele bezplatnì obdr¾el nebo co obdr¾el jeho pøedek. Pøi dìdìní ze závìti se toto zapoètení provádí jen z vùle zùstavitelovy nebo tak, aby nedošlo k neodù-vodnìnému zvýhodnìní nìkterého dìdice.
Pátá hlava èásti se týká ochrany oprávnìného dìdice. Jestli¾e se po projednání dìdictví zjistí, ¾e oprávnìným dìdicem je nìkdo jiný, je povinen ten, kdo dìdictví nabyl jej oprávnìnému dìdici vydat. Nepravý dìdic má právo, aby mu oprávnìný dìdic nahradil náklady, které na majetek z dìdictví vynalo¾il pokud se neproká¾e, ¾e vìdìl, nebo mohl vìdìt, ¾e dìdicem ve skuteènosti není. Jestli¾e nìkdo nabyl nìco v dobré víøe od nepravého dìdice, jemu¾ bylo dìdictví potvrzeno, je chránìn tak, jako by to nabyl od dìdice oprávnìného (mù¾e to být i stát).
JUDr. Zuzana Horáková
Pøes struèné nahlédnutí do úpravy dìdických vztahù je tato obèanskoprávní oblast svìøena do rukou odborníkù, vypoøádání dìdictví provádìjí notáøi.