Výroèí narození poslední Pøemyslovny na èeském trùnì Elišky
Eliška Pøemyslovna se narodila 20. ledna 1292 v Praze. Jejím otcem byl èeský král Václav II. a matkou Guta, dcera Rudolfa Habsburského. Ta ale v roce 1297, šestnáct dní po korunovaci na èeskou královnu, umírá. Václav se znovu ¾ení s Eliškou Rejèkou, která je o pouhých šest let starší ne¾li Eliška. Po úmrtí svého otce 21. èervna 1305 se stáhla do ústraní kláštera sv. Jiøí, kde byla v tu dobu její teta Kunhuta abatyší.
Nejstarší sestra Elišky Pøemyslovny Anna byla provdaná za Jindøicha vévodu korutanského, který byl po násilné smrti krále Václava III. zvolen èeským králem. Jindøich byl èlovìk ustrašený a lenivý, vlády neschopný. Po smrti císaøe Albrechta Habsburského se odmítl zúèastnit jako èeský kurfiøt volby nového císaøe a navíc si proti èeskému panstvu povolal vojenské oddíly z Korutan, Tyrolska a Míšnì. Ty loupily a pálily po celých Èechách, dokonce i v samé blízkosti Prahy, jako v nepøátelské zemi. Nastává zmatek. Vlády se na chvíli ujímá Rudolf Habsburský, zvaný Kaše, po sòatku s královnou vdovou Eliškou Rejèkou. Ani ne po roce však umírá a Jindøich Korutanský se vrací zpìt. Šlechta i lid se odvrátili od krále – cizáka a poèali obracet zrak k mladé knì¾nì, sedmnáctileté Elišce, která jako jediná neprovdaná Pøemyslovna pøipadala v úvahu pro pøípadný mocenský sòatek, navíc byla krásná a chytrá. Jindøich i Anna, její sestra, se domnívali, ¾e Eliška nenávist národa proti nim rozdmychává. Aby se jí zbavil, chtìl ji Jindøich provdat za nevýznamného durynsko – míšenského šlechtice Otu barona z Burgau – Lödbadurku. Proto¾e odmítla, ulo¾il jí domácí vìzení v domì na Starém Mìstì Pra¾ském a dokonce se ji pokusil otrávit. Èeští páni v èele s Janem ze Strá¾e (z Vartemberka) pomohli Elišce k útìku. Útoèištì nalezla v královském mìstì Nymburce.
"V den Bo¾ího vstoupení, 28. kvìtna 1310, dostal Jan ze Strá¾e, jeden z pøedních pánùv, kteøí se Elišky ujímali, návìstí, ¾e jí od krále hrozí veliké nebezpeèenství, jestli¾e se rychlým útìkem nespasí. Pan Jan sedìl právì pøi obìdì ve svém domì na Starém Mìstì Pra¾ském a porozumìv této zprávì, hned od stolu vstal, èeládku svolal, konì sedlati kázal. Po knìzi Berengarovi pan Jan Elišce vzkázal, aby bez prodlení na útìk se dala, on ¾e ji pøed mìstem oèekávati bude a na bezpeèné místo doprovodí. Eliška se rychle vzchopila a za prostou babièku pøestrojená, pouze slu¾kami Ane¾kou a Cecílií provázena jsouc, nepozorovanì z mìsta ven vyšla a a¾ pod Vyšehrad se dostala. Tu ji¾ na ni pan Jan a její nevlastní bratr, levoboèek Václava II., Jan Volek, probošt vyšehradský, èekali. Probošt všecko své ozbrojené slu¾ebnictvo k dru¾inì pana Jana pøidal, i posadili královskou dceru na komonì a vzavše mezi sebe, rychle s ní ují¾dìli do mìsta Nymburka nad Labem.Do Nymburka dorazila Eliška se svým prùvodem v noci. Prvého útulku došla v rybárnì k hladinì labské pøitisklé. Vyrušivše pak prùvodci její ze spánku purkmistra, oznámili, ¾e královský sirotek hledá v mìstì ochrany. Brzy byl celý Nymburk vzhùru. Lidé se sbíhali k rathúzu, dychtivi spatøiti a uvítati dceru krále, je¾ v pamìti lidu byl dobrý a spravedlivý. Dozvìdìvši se, ¾e dlí ještì v rybárnì, spìchali z rynku ulièkou ke kostelu a fortnì. Nedaleko rychty ji¾ knì¾nu potkali v prùvodu ochráncù a zbrojnošù, nìkolik svítilen nesoucích. Purkmistr, kupec Boehel uf der Psutej, s konšeli ji vítali, uctivì ji zvouce, aby ráèila pøijmouti pohostinství mìsta."
Podle kronikáøe Pulkavy z Radenína "mluvila k nim múdøe velmi, økúc":
"Viete-li vy to, ¾e otec môj, kdy¾ ještì ¾iv byl, z tohoto mìsteèka mìsto hrazené uèinil a tak jeho i vás povýšil? Aj, to» sestøe mé, poctivì a dôstojnì jsta vdanì, a ještì já jediná sirotek ostavši, nechtìla jsem Jindøichovi, tomuto vévodì, povoliti, jen¾ jako chtì pohyzditi rodu mého, vdáti mì jest chtìl za pána jednoho. Já jsem nechtìla k tomu svoliti, a potom jsem a¾ do toho èasu proto u vìzenie memilostivì dr¾ána. A tak jsem z toho vìzenie k vám utekla, vašie vieøe a vašie pomoci úfajíc."
"...mìš»ané pro otce jejieho, jen¾ jim mnoho dobrého bieše uèinil, v svú ochranu ji pøijali. Slíbili vší silú pro ni státi," napsal František Palacký v Dìjinách národu èeského.
V Nymburce, ubytována v domì na rynku U Èerného orla, pobyla Eliška celý mìsíc, a¾ do dne sv. Petra a Pavla – 29. èervna.
Stoupenci Elišèini sjeli se v krátkém èase v Nymburce na snìm, z nìho¾ vypovìdìli Jindøichu Korutanskému otevøené nepøátelství. Jeho vojsko bylo v Praze pora¾eno, generál Jindøich z Aufenštejna zajat, do Nymburka dopraven a "ve vì¾i dr¾án".
Svatba Jana a Elišky - obrázek z ilustrované kroniky Balduina Lucemburského.
Urychlenì bylo vypraveno poselstvo k øímskému císaøi Jindøichu Lucemburskému, aby po¾ádalo jeho ètrnáctiletého syna Jana za krále a Elišce za man¾ela. Po jeho slavnostním prohlášení, ¾e „postaví do èela Èech jako krále svého syna Jana“, rozbìhly se urychlené pøípravy k Elišèinì k okázalému odjezdu za ¾enichem – jen její reprezentativní výbava stála pìt tisíc høiven støíbra. Koncem srpna 1310 je pøemyslovská princezna v heimbašském klášteøe u Špýru pøedstavena císaøi a ji¾ 1. záøí se ve špýrském dómu konala svatba.
Svatbì ovšem pøedchází jistá peripetie – Eliška se kvùli intrikám musí nechat podrobit potupné prohlídce, zda je panna.
Na podzim 1310 pøijí¾dìjí královští man¾elé s poèetným vojskem do Èech a Elišèina sestra Anna se svým chotìm Jindøichem Korutanským Èechy opouštìjí.
V Praze se pak uskuteèní snìm, na nìm¾ èeské stavy slíbily vìrnost novému èeskému králi a Jan Lucemburský naopak udìlil šlechtì privilegium - magnu chartu, pøinášející znaèné ústupky z jeho panovnické moci: slíbil panstvu, ¾e nebude podnikat vojenské zahranièní výpravy, na nì¾ by ¾ádal vojenskou zemskou hotovost, zavázal se nevymáhat od šlechty pravidelné danì (nezdanìní dominikálu) a slíbil, ¾e „¾ádného cizince neustanoví hejtmanem ani purkrabím nebo kastelánem v našich hradech, ¾ádného úøedníkem v Èechách nebo na Moravì nebo pøi našem dvoru“. Magnu chartu ovšem u¾ v èervnu následujícího roku porušil.
Sedmého února 1311 korunuje Jana a Elišku ve Svatovítské bazilice arcibiskup mohuèský Petr z Aspeltu.
Man¾elství Jana a Elišky zaèalo brzy dostávat pová¾livé trhliny, v prvních letech man¾elství se narodily pouze dvì dcery a zklamaný Jan, oèekávající mu¾ského dìdice, zaèal trávit stále více èasu v cizinì. Eliška mìla pøedstavu, ¾e Jan obnoví velikost èeského státu z doby jejího otce. Jan naopak narazil na tvrdou realitu èeských zemí a odbojnou šlechtu. Eliška se navíc sna¾ila uplatòovat svùj vliv v politice, nakonec i samostatnì bez Jana.
Celkem porodila Eliška sedm dìtí, 14. kvìtna 1416 prvorozeného syna Václava, pozdìjšího císaøe Karla IV.
Roku 1319 se man¾elství rozpadlo úplnì. Jan pøepadl hrad Loket, jen¾ si Eliška vybrala jako útoèištì pro sebe a své dìti, a vzal Elišce tøi nejstarší dìti, Václava nejprve uvìznil a posléze poslal na vychování na francouzský dvùr. Královna spoleènì s posledním spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka, obsadila Prahu, Janovo vojsko ovšem bylo silnìjší. Eliška se odebrala na Mìlník.
Man¾elé se ještì nakrátko sblí¾ili v roce 1321, kdy byl Jan tì¾ce zranìn. Snad to byl králùv oblíbenec Jindøich z Lipé, kdo mu namluvil, ¾e se ho Eliška Pøemyslovna sna¾í spoleènì se svým nevlastním bratrem Volkem pøipravit o korunu ve prospìch prvorozeného syna Václava. Jan Volek skonèil na muèidlech. V létì 1322 právì po muèení Jana Volka dokonce Eliška pøed Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a dceøi Markétì a zde se jí roku 1323 narodila dvojèata Anna a Eliška. Jan ovšem man¾elku donutil k návratu zastavením výplaty dùchodù. Eliška i potom ¾ila hlavnì z podpory pøíbuzných. Vedle Jana vystupovala jako královna jen výjimeènì.
Zemøela na tuberkulózu 28. záøí 1330 v osmatøiceti letech na Vyšehradì v domì Jana Volka. Dne 1. øíjna byla pohøbena na Zbraslavi.