Nevím, mo¾ná, ¾e jsem špatná matka, ale kdy¾ se mi podaøí vypadnout od dìtièek a z paneláku alespoò do kina, tak se mì zmocní takový pøíjemný pocit. Všechny pøedmìty kolem mne mi pøipadají jako kamarádi, vedu s nimi podivné øeèi, pokud zrovna neskáèu, nebo nebì¾ím.
Je to asi následkem dvouletého pobytu v paneláku. Na Smíchovì jsem ka¾dého znala, s ka¾dým jsem prohodila pár slov, ale tady?
Vèera jsem šla po delší dobì do kina. Chodíme s man¾elem na støídaèku. Dveøe paneláku zapadly a bylo mi hej. Srovnala jsem ohnutá záda a koutkem oka jsem zahlédla nebe. Nebe plné hvìzd, jako na horách. Zmocnila se mne taková dìtská touha, aby v Praze napadlo dva metry snìhu.
Hvìzdy a hory. Proè ne hvìzdy a Jugoslávie? Asi proto, ¾e je poøádná zima.
To u¾ jsem se blí¾ila ke stanici tramvaje. Stanici máme u nás za rohem, tak¾e èlovìk nikdy neví, jestli mu tramvaj odjí¾dí, nebo ne. Vìtšinou to nervovì nevydr¾ím a rozbìhnu se.
Na stanici stálo málo lidí, a tak jsem si øekla, ¾e mi to ujelo.
Po nástupišti se procházely dvì babièky, byly pìknì obleèené, mimodìk jsem se na nì usmála a bylo to!
„Na kteroupak èekáte, mladá paní?“ ozvala se ta menší paní.
„Na desítku, jedu na Vinohrady do kina“.
„To je náhoda Tonièko, paní tì u Muzea vysadí, ¾e jo?“
„Samozøejmì.“
„Víte, my jsme byly v Domovinì na dechovce.“
„Jestlipak jste si zatancovaly?“ vyzvídala jsem.
„Co vás napadá, v¾dy» jsme starý baby, ale chodila tam jedna s takovým fešákem a ta vám vytáèela, jen nemìla nosit ty krátký rukávy, viï Tonièko?“
„To nemìla, to bylo strašný, to víte, stará ¾enská. Asi u¾ umøela, proto¾e ten její fešák tam chodí sám,“ paní Tonièka pokraèovala, „víte, já jsem doma poøád sama, já uklidím ty tøi pokoje, pak si sednu a zaènu plakat, tak jdu raèi ven, ale zapomínám.“
„No, to je vám hrozný, ona zapomene, kde je,“ skoèila jí ta druhá paní do øeèi, „a tak mi dcera naøídila, abych ji odvezla domù. Vy ji u Muzea vysadíte, ¾e? Tam u¾ trefí“.
To ji¾ pøijí¾dìla desítka a já s paní Tonièkou jsme nastoupily, jako kdybychom k sobì patøily odjak¾iva.
Paní Tonièka se posadila a já nad ní stála jako andìl strá¾ný.
V duchu jsem si øíkala, tak vida, dìvèata si jdou na taneèek, je jim pomalu tøikrát tolik co mnì a já si dìlám výèitky kvùli biografu. To ji¾ paní Tonièka zaèala povídat:
„Víte, já uklidila ty tøi pokoje, mladí pøijdou, najedí se a hned zase nìkam bì¾í. A vnuk? Ten si pouští desky tak nahlas, ¾e ani spát nemù¾u. Tak jdu raèi ven. Já poøád chodím, a¾ do Hvìzdy! Ale co mì potkalo to zapomínání, tak je to strašné. Já zabloudím a ta Praha je tak rozkopaná,“ paní pokyvovala hlavou. Já v duchu taky. Vlastnì jsem s ní kývala asi poøádnì, proto¾e mi paní mluvila ze srdce.
„Já taky utíkám z domova a chodím,“ povídám já.
Usmála jsem se, proto¾e mi napadlo, ¾e mi chybí akorát ta skleróza a byla by ze mne docela slušná babièka.
Úsmìv zahlédl pán sedící proti paní Tonièce. Z nièeho nic øekl:
„Chtìlo by to kafe s rumem!“
Cuklo to se mnou, zmìøila jsem si ho, ale nevypadal na to, ¾e by byl opilý. Mo¾ná, ¾e je taky z paneláku. Ale to ji¾ s ním paní Tonièka konverzovala.
„Myslíte? Víte, já toti¾ zapomínám.“
„V¾dy» vám to øíkám, ¾e na zapomínání je kafe s rumem to nejlepší.“
„Víte pane, ale já nikdy nepila,“ s cudným úsmìvem øekla paní Tonièka.
„Pila, nepila, milá paní, tak to zkuste! Jenom jestli na to máte?!“
„Pane, já mám penìz. Mám pìkný dùchod po man¾elovi.“
„Tak vy jste vdova? Tak to si najdìte jinýho! Jen si u¾ijte!“
„Ale pane, to já ty peníze raèi pošlu synovi, víte on si postavil, tak potøebuje. Sice mi to ta snacha, co bydlí u mne vyèetla, ¾e posílám jen jim, ale já jsem jí øekla: „Vy, vy buïte zticha, vy jste pøišla do hotovýho a on, on si musel postavit!“ “
„Jó mladejm se nezavdìèíte! Proto si máte u¾ít! Víte co? Jeïte do Ameriky.“
To jsem se ji¾ smála. Pán je podnikavý. Ale pani Tonièka se nedala:
„Prosím vás, copak bych tam dìlala? Ono to tam není tak rù¾ový, jak si lidi myslej. Já tam mám sestru. Ta byla chtivá, utekla tam, dítì tady nechala, já ho vychovala a víte, co mi psala? ®e u¾ toho tam má dost, ¾e tam toho dìdka nechá a ¾e pøijede umøít domù!“
„Víte co, tak si to u¾ijte tady, co v Americe.“
To jsem ji¾ mìla podezøení, ¾e má pán na pani Tonièce osobní zájem a ¾e by se jí o ty peníze s chutí postaral.
„Já si myslím,“ pokraèoval pán, „¾e by lidi mìli být na sebe hodný.“
„A to já mám dost hodných lidí, kamarádek, jenom ten vnuk a ti mladí mì trápí.“
„Hm, mì maj lidi taky rádi, ale jen kdy¾ nìco zaplatím. Mìla byste si vzít nìco na krk, a» nenastydnete,“ starostlivì øekl pán.
„Já jsem otu¾ilá, milej pane, já tak chodím celý ¾ivot!“
„Tak a» vám to ještì dlouho vydr¾í, já se jdu poveselit a dejte si to kafe s rumem.“ Zvedl se a byl pryè.
V duchu jsem se mu omluvila, ¾e jsem ho podezírala z nekalých úmyslù. Mo¾ná, ¾e kdybych tam nebyla, tak by paní Tonièku pozval.
Paní Tonièka mì vyrušila z mých úvah.
„To byl veselý pán, ¾e? A jak po vás pokukoval.“
„Po mnì?“ udivenì jsem se zeptala. Ale to u¾ mi došlo, stará ¾enská finta, nesmím to zkazit.
„Pøeci po vás paní Tonièko, moc jste se mu líbila. Proèpak jste si ještì nìkoho nenašla? Taková fešanda?“
„Víte, kdy¾ já jsem toho mýho mìla moc ráda. U¾ je šestnáct let mrtvej. A co by tomu øekly dìti? Kdy¾ si mì namluvil, tak to ještì studoval, ale u¾ mì neopustil. Mìla jsem se s ním dobøe. Proè mi jen umøel?“ paní Tonièka si utírala slzy.
Prohlí¾ela jsem si ji, musela být moc hezká. Vlastnì je hezká!