Ludìk Frýbort – Tomáš Záøecký:
Co by bylo, kdyby nebylo…
V rozhovorech se svým mladým pøítelem Tomášem Záøeckým – mohl bych být jeho pradìdeèek, kdybych se do toho býval vèas pustil – uveøejnìných zèásti i v tomto ctihodném mediu, jsem to byl dosud já, kdo odpovídal na otázky mnì kladené. Tentokrát to zkusme obrácenì. Otázky typu – co by bylo, kdyby nebylo – øádný historik ovšem ze zásady odmítá. My dva jsme ale dìjepisci pouze amatérští a mù¾eme si ten luxus dovolit, bod po bodu, od prvních stránek èeských dìjin a¾ k letùm relativnì nedávným. Tudí¾: co by bylo, kdyby nebylo, pøíteli Tomáši?
Na rozhraní století devátého a desátého vpadly hordy uherských nájezdníkù do Panonské ní¾iny a oddìlily tak dnešní èeské zemì od støedisek øecko-byzantské civilizace. Krom jiného tak vyšlo nazmar úsilí cyrilometodìjské misie. Co by tedy bylo, kdyby nebylo? Kdyby se Uhøi rozhodli posunout svá sídla nìkam jinam a spojení èeských zemí s Byzancí zùstalo zachováno?
Velká Morava by neskonèila v troskách, co¾ by negativnì ovlivnilo vzestup pøemyslovských Èech, pokud by se tedy vùbec prosadily. Spíš by se staly kolbištìm mezi Mojmírovci a Svatou øíší øímskou a po èástech by byly roztrhány na obì strany. Nu a dopady ideologické na Velkou Moravu? Orientace na východní liturgii by se nezamlouvala pape¾i a západnímu køes»anstvu. Se svými univerzalistickými choutkami a po schizmatech by se nesmíøili s konkurencí pøímo v srdci Evropy… Jinak se o Byzanci není moc co bavit, proto¾e se kvapem stávala jen stínem nìkdejší slávy a z vojensko-mocenského hlediska ztrácela ka¾dým stoletím na síle.
Za vlády Pøemysla Otakara II. stálo èeské království na vrcholu své slávy a síly: mìlo reálnou vyhlídku stát se støedoevropskou velmocí, král Otakar sahal po korunì císaøské. V bitvì na Moravském poli na den sv. Rufa r. 1278, kdy, jak praví lítostivá píseò, krev èeská tekla proudem, a¾ zrù¾ovìla zem, byl však král Otakar pora¾en zradou èásti èeských pánù – zrádný Milota z Dìdic falešnì pøísahal, on svého krále zradil a vlast svou zaprodal, lká tá¾ píseò – a velmocenský sen se rozplynul. Co by bylo, kdyby nebylo? Kdyby býval Pøemysl Otakar II., král ¾elezný a zlatý, na Moravském poli zvítìzil, svou moc si uchoval a snad i rozšíøil o další zemì?
Kdyby zvítìzil… Kdyby aspoò pøe¾il! Ono na Moravském poli šlo víc ne¾ o vítìzství o fyzickou likvidace èeského krále, jeliko¾ právì jeho vzestup a¾ do poèátku sedmdesátých let byl tak ohromující, ¾e støedoevropskou velmoc témìø vybudoval a všem tím nahnal strach, co¾ mu také zlomilo vaz. A co by kdyby? Habsburkové by se nezahnízdili v alpských zemích, jejich støedoevropská monarchie by nikdy nevznikla a naopak by zde vyrostla velmoc, která by v krátkém èasovém horizontu aspirovala na vyplnìní støedoevropského prostoru od Baltu po Jadran.
Pøeskoème nyní husitské války, v nich¾ navzdory vítìznému hømotu nenajdeme podstatnìjšího kdyby-nekdyby; všechno by nejspíš bývalo dopadlo stejnì, i kdyby polní bratrstva u Lipan zvítìzila, leda¾e s nìkolikaletým zdr¾ením. Posuòme se místo toho do let vlády Jiøíka z Podìbrad, krále voleného. Mu¾ ten, jak známo, pojal úmysl sjednotit evropské monarchie v jakousi unii za úèelem boje proti tureckému nebezpeèí. To se nemohlo povést a také nepovedlo; slovo Èech se tehdy vyslovovalo jedním dechem se slovem kacíø, a sám Jiøík platil za kacíøského krále, s ním¾ se nevyjednává. Zkusme si ale pøedstavit opak: co by bylo, kdyby evropští vládcové návrh krále Jiøíkùv pøijali?
Jiøík nebyl zase tak špatnì zapsaný u øíšských kní¾at, horší to bylo s pape¾em, proti kterému zamýšlený pakt také ve skuteènosti byl namíøený. Proto spíš ne¾ s Turky by se zamýšlená unie pøetahovala o moc s pape¾em, Jiøík by posílil svùj vliv a èeské zemì by se dostaly mnohem rychleji z mezinárodní izolace. Èeský král by získal natolik silné postavení, ¾e by prosadil nástupnictví svých synù, i kdy¾ nevzešli z lo¾e královského, a svatováclavskou korunu by si tak nasazovali èlenové podìbradské dynastie. Myšlenky husitství by se rozšíøily pøes kopeèky a nalezly by ohlas u svìtských vládcù, v¾dy» u¾ za pùl století Martin Luther poblázní Evropu… A ano, trochu by Jiøík „bojoval“ proti Turkùm, tøebas z titulu byzantského císaøe, ale ¾e by kvùli tomu v noci nespal, to asi ne… Na evropskou integritu by ovšem ¾ádný takový projekt nemìl vliv a nepøe¾il by svého tvùrce, by» by za jeho vlády i chvíli fungoval.
Další výrazný zlom dìjin spadá do roku 1526, kdy král Ludvík Jagellonský padl ve ztracené bitvì u Mohácse, èím¾ se Turkùm otevøela cesta k branám Vídnì a rodu habsburskému ke korunì èeské. Co by bylo, kdyby obì tyto okolnosti nenastaly?
Turci by snad nezískali vìtšinu Uher, kdoví, jejich moc od 2. poloviny 16. století upadala a u¾ by zøejmì nesebrali tolik sil k novým výpadùm. Rozhodnì by jim k tomu chybìlo „výpalné“, které jim za klid zbraní platil právì Ferdinand I., král èeský a uherský, arcivévoda rakouský a král a císaø øímský… Pøièem¾ kdyby Ludvík Jagellonský u Moháèe nepadl, chybìly by Ferdinandovi ve sbírce korunovaèních klenotù minimálnì první dvì koruny a dost mo¾ná by se nakonec musel spokojit jen s vládou v alpských zemích. Èasem by se zformovalo tìsnìjší spojení èeských zemí s Uhry i s jagellonskou Polsko-litevskou unii.
A ještì jedna ztracená, lze øíci ostudná bitva. Všechno mohlo vypadat jinak, kdyby král Fridrich neutekl po katastrofì na pláni bìlohorské jako zajíc, ale zavøel se v dobøe hájitelné Praze a nìkolik mìsícù vzdoroval oble¾ení. Zùstaòme ale na Bílé hoøe: co by bylo, kdyby stavovská vojska zvítìzila a èeské království si uchovalo protestantskou orientaci?
Ono hlavnì odbojní stavové napáchali tolik taktických chyb ještì pøed samotnou bitvou, ¾e Bílou horu berme u¾ jen jako hoøkou teèkou za promarnìnou pøíle¾itostí, která byla vskutku velká. Proti Habsburkùm se dala postavit silná koalice èeských zemí, Dánska a Švédska za finanèní podpory Nizozemí a tiché podpory Francie, k tomu jednotlivá nespokojená øíšská kní¾ata. No, šance se nabízela, jen to chtìlo zapojit víc diplomacie a místo vyèkávání hned budovat armádu a pochodovat do bitev døív, ne¾ vyhozený písaø Fabricius dobìhl do Vídnì. Místo kalvína Fridricha Falckého, který se notabene do èeského dobrodru¾ství nijak nehrnul, se mohl zvolit nìkdo bojovnìjší… Do slu¾eb „ohavných rebelù“ pøetáhnout zpátky Albrechta z Valdštejna a nechat mu volnou ruku, èasem tøeba i trùn… Spojení s Habsburky by bylo rozbito personálnì i územnì, Horní a Dolní Lu¾ice by zùstaly souèástí èeského království, a pokud by nám je Fridrich II. neukradl jako vìtšinu Slezska s Kladskem, mìli bychom je dodnes…
Pomiòme tøísetleté období, jemu¾ se dostalo pøízviska Temno – nechci je na tomto místì komentovat – a postupme k jeho koneèné fázi. V závìru první svìtové války poslední rakousko-uherský císaø Karel I., vida bezvýhlednost dalších bojù, rozvíjel snahy o uzavøení separátního míru s mocnostmi Dohody. Události ho však pøedbìhly a na troskách podunajské monarchie vznikly samostatné národní státy, mezi jinými Èeskoslovensko. Co by bylo, kdyby císaø Karel býval se svými snahami uspìl a Rakousko-Uhersko tak zùstalo zachováno, i kdy¾ jistì ne beze zmìn?
Zmìny byly nevyhnutelné, ostatnì sám Karel nabídl federalizaci øíše, bohu¾el pìt minut poté, co se mu rozpadla. Všechny dobré myšlenky dorazily do Podunajské monarchie se zpo¾dìním víc jak pùl století. Pøesto bylo federalizované a silné Rakousko nejlepším øešením do budoucna. Válce by nezabránilo, to ne, leda by nìkdo dùslednìji zkrotil choutky Francie na versailleské mírové konferenci, nicménì by se stalo rovnocenným protihráèem Sovìtù a nacistù, kteøí by si tak mocenské vakuum ve støedoevropském prostoru neuzurpovali pro sebe. A aè bylo Èeskoslovensko zøejmì nejvíce ¾ivotaschopný projekt v soukolí velmocí, u¾ okam¾ikem svého vzniku bylo pøedurèeno ke zkáze. Stát, který vznikl na základì principu sebeurèení, a pøitom nedokázal vyøešit otázku tøí milionù Nìmcù, kteøí se do¾adovali toho samého? Jak to mohlo dopadnout?
Minulo dvacet let a vítìzného opojení z roku 1918 byl konec, Èeskoslovensko se bez boje vzdalo Hitlerovi. Vede se do dneška mnoho øeèí o tom, mìlo-li se tenkrát bojovat nebo radìji nemìlo… co by bylo, kdyby se bojovalo?
Mìlo se bojovat… Wehrmacht záøí 1938 nebyl tím, èím v záøí 1939, nehotové opevnìní sice anšlusem Rakouska ztratilo na významu, ale armáda byla vycvièená, materiálnì zásobená a hlavnì – lidé chtìli bojovat, veøejné mínìní bylo jasné, pevné, odhodlané. Asi jako nikdy v našich moderních dìjinách. A èlovìk, který za sedmnáct let z pozice ministra zahranièních vìcí a za tøi roky z pozice prezidenta dovedl zemi do situace, v ní¾ se nedalo vyhrát, pouze èestnì obstát, ten sklonil hlavu a donutil k pokoøení celý národ. Kdyby se bojovalo, nikdo by nám nepomohl, co¾ se ovšem o Francii vìdìlo u¾ v prùbìhu celých tøicátých let, ¾e to nìkdo nechtìl slyšet, to je jiná… Stejnì tak posmìšné oznaèení „Malá Dohoda“ pro spojenectví Èeskoslovenska, Rumunska a Jugoslávie, se nakonec ukázalo jako docela trefné. Smlouva se Sovìtským svazem by platila a¾ po pomoci Francie, tudí¾ i odsud bylo zbyteèné vyhlí¾et pomoc. Na nás by se naopak vrhli jak Nìmci, tak i Poláci a Maïaøi a zbytek svìta by se zaklínal diplomatickými nótami a tiše se modlil, aby se váleèná vøava nepøelila k nìmu. Èeskoslovensko? Ïas ho vem… Boj se vyhrát nedal, uznávám, ale kdyby stejnì pøemýšlelo cirka tisíc Øekù u Thermopyl, byla by veta po koøenech evropského myšlení, kultury i demokracie. Dalo se prohrát se ctí. Národ by neohnul páteø, kterou od té doby nenarovnal. A ¾e by ho Hitler vyhladil? To by si mohl dovolit po válce (a ¾e to plánoval), ale tehdy potøeboval fungující èeskou ekonomiku. A to si uvìdomoval i on.
Otázka pøedposlední: tøi desítiletí poté se situace témìø opakovala. Znovu zemì èelila – respektive neèelila – vpádu cizích vojsk, leda¾e diktatury nikoli hitlerovské, nýbr¾ bre¾nìvské. To u¾ vùle k odporu zùstalo pramalièko, leda psaním vtipných veršovánek po zdech. Byl jsem, jak si vzpomínám, jedním z mála, kteøí by byli ochotni vzít do ruky zbraò, ale to se ví, naše roztøesené vedení o to nestálo, a nestála o to ani naprosto pøevá¾ná vìtšina èeského lidu. Pøesto: co by bylo, kdybychom se tenkrát bývali vzchopili k brannému odporu?
Bratrská pomoc by odpor utopila v krvi a v Blaníku by se nehnul ani kámen… Situace byla do jisté míry podobná Mnichovu, souhlasím, ale ne a¾ tolik. K odporu by se vzchopila jen hrstka, která by byla záhy rozdrcena, nicménì pozor, i to by nìco znamenalo. Proto¾e jedním ze stì¾ejních znakù národa je i jeho území, na které nesmí vstoupit cizí noha bez dovolení. A co je zaè národ, který toto strpí hned dvakrát za tøi desetiletí, ani¾ by se tøeba i jen krátce pokusil bránit? Mohl by potom øíct, ano, sice jsme teï prohráli, ale jsme si vìdomi sami sebe, své identity, toho, co je naše a budeme za to bojovat. Místo toho se dostavil pocit ublí¾enosti, pocit, ¾e za všechno špatné mù¾ou ostatní (to oni nás zradili, to oni nás napadli), pocit nauèené bezmoci. Jen¾e ten k nièemu dobrému nevede. By» se zdá, ¾e spoustì lidí i dnes velmi vyhovuje…
Všechna uvedená "kdyby bylo" by nìjakým zpùsobem odklonila bìh dìjin jinam. Které z nich, domníváte se, by zamíchalo dìjinami nejzásadnìji?
Obecnì èím starší událost, tím zásadnìjší dopad. Staèilo by, aby pár vìcí ve vrcholném støedovìku nakroèilo mírnì odlišným smìrem a novovìk by u¾ nikdo nepoznal.
***
Pøíspìvek byl na SeniorTipu otištìn se souhlasem autorù, jim¾ touto cestou dìkujeme.
Fotokolá¾e pro SenioTip - Marie Zieglerová