Eduard Štorch má v Lobèi muzeum
Mám pro naše seniory takový námìt. Nyní v zimì si zavzpomínat na svá dìtská léta a pøeèíst si nìkterou z kní¾ek vìhlasného pedagoga, archeologa a spisovatele Eduarda Štorcha (1878 – 1956) a v létì si udìlat pìkný výlet na Mìlnicko a Kokoøínsko, kde v obci Lobeè otevøeli loni v srpnu zcela nové moderní jeho muzeum. Takovou osobnost nelze odbýt struèným oznámením, naopak je tolik potøebné chopit se pøíle¾itosti a pøiblí¾it si tak více skvìlého uèitele, z jeho¾ poèínání by mìl J. A. Komenský velkou radost. A vezmete-li sebou na výlet své ratolesti, budou vám vdìèni za nevšední zá¾itky.
Letos v èervnu tomu bude u¾ 55 let, kdy tento významný èlovìk zemøel. Loni tomu bylo 80 let - tedy v dobì kdy mu v roce 1930 bylo u¾ 52 let - se dozvìdìl z novin zprávu, na kterou èekal pøes 30 let: byl zemskou školní radou ustanoven koneènì definitivním odborným uèitelem na chlapecké mìš»anské škole v Praze v Jindøišské ulici. Svou uèitelskou dráhu zaèal tento rodák z Ostromìøe jako zatímní poduèitel na obecné škole v Tøebechovicích pod Orebem. Ale u¾ krátce nato byl pøelo¾en a nadále potom pøekládán ze školy na školu. Byl kárán, ¾e píše do Hoøických novin, do tehdejší Osvìty lidu, do èasopisu Posel z Budèe (ten pøetrval všechny re¾imy a vychází dosud), také do Masarykova a Herbenova ÈASu (i toto periodikum rovnì¾ dnes vychází, by» jeho vydávání bylo nadvakrát dlouhodobì pøerušeno).
U¾ jako jednadvacetiletý v tehdejším c. k. Rakousko-Uhersku sepsal a vydal svou první kní¾ku “Èeský národ a èeský uèitel“, zanedlouho byl z uèitelské slu¾by propuštìn, proto¾e mluvil u Husovy hranice 5. èervence 1899, o projev ho po¾ádala Beseda Èech. A¾ zase v prosinci 1900 mohl nastoupit místo zatímního uèitele v Mostu na severu Èech, kde pro¾íval svou vnitøní krizi. Zatímco èeská kulturní, ale hornická veøejnost (rodièe hornických dìtí, které uèil) pøijímá vøele jeho pùsobení, pak nìmecké úøady Štorcha pronásledují za jeho pedagogické studie v Naší dobì, které byly sociologickou sondou ¾ivota dìtí, nebo za èlánky sociálního zamìøení (Baruška, Na haldì, Ve spolku, Horník Tyrman).
V roce 1902 s vyznamenáním odešel ze zkoušky, která mu umo¾òovala uèit jazyku èeskému, dìjepisu a zemìpisu na mìš»anských školách, uèil však na obecné škole v Praze-Libni, ¾ádná definitiva, naopak pøelo¾ení na pomocnou školu do Prahy-Buben. Píše dál, navrhuje reformy ve školství, v èasopisu Pravìk v roce 1910 otiskl po¾adavky na pedagogy, které se týkaly vývojového postupu výuky dìjepisu od divošského a barbarského a¾ k civilizovanému vývoji lidstva, dalším dílkem je Praha v dobì kamenné, obsáhlé studie Vývoj tvorstva a vznik èlovìka, a ®ivot v pravìku. To u¾ 
jsou práce, pøedznamenávající jeho budoucí popularitu zejména mezi mláde¾í.
První svìtová válka ho zastihla v Dalmácii, kde u¾ nìkolikrát uspoøádal letní tábor pro èeské školní dìti. Zapøísahal se, ¾e nevezme pušku do rukou, podaøilo se mu nastoupit do nemocnice v Praze-Karlínì jako osvìdèený èinovník Èerveného køí¾e. A po válce pøijal místo øeditele velmi zanedbané Dìtské ústøední útulny v Praze v Bartolomìjské ulici. Byla v ní jediná, k tomu ještì vadná koupelna pro dìvèata i chlapce, nemìl k dispozici potøebné kanceláøské vybavení, chybìly koše na odpadky, nemìl telefon. Všechny jeho ¾ádosti dopadaly podle úsloví - jakoby hrách na stìnu házel. Byl rozezlen, nic z jeho návrhù o zlepšení podmínek svých svìøencù (¾ebravých, toulavých a opuštìných dìtí) nebylo splnìno. Pøitom se díval dopøedu a naopak doporuèoval zøídit Dìtský okres, v nìm¾ by byl Ústav pro výchovu ¾ivotem a prací, ale také ústav pro dìti zmrzaèelé, slabomyslné, ústav pro dìti slepé, hluchonìmé, ústav pro dìti chudé, ale duševnì velmi nadané. Zdá se mu pro takový okres nejvhodnìjší východní svah v Praze na Petøínì (Semináøská zahrada).
Namísto toho všeho Eduard Štorch s man¾elkou Bo¾enou, rozenou Vávrovou z Libovic na Mìlnicku, odjí¾dí na
Slovensko, kde byl jmenován zástupcem okresního školního inspektora pro Bratislavu a Malacky. Opìt neshody, neporozumìní pro jeho existenèní starosti, vrací se za dva roky v roce 1921 do Prahy – znovu jen jako zastupující odborný uèitel na mìš»anské škole v Jindøišské ulici, jak o ní je zmínka na samém zaèátku mého vyprávìní. Stále sleduje velký cíl: spokojenost a harmonický rozvoj dìtí. Poznává výhody skautingu, který má za sebou i v èeských zemích své zaèátky.
Navrhoval a také realizoval letní tábory, ly¾aøské zájezdy v zimì – vìtšinu zájezdù financoval sám, jeho finanèní situace se stále zhoršovala. V roce 1925 se pøiblí¾il na dosah svému velkému snu a zaèal zøizovat svou dìtskou farmu na èásti Libeòského ostrova v Praze. Byl nucen vzdát se své rozsáhlé archeologické sbírky èi sbírky staro¾itností, jak ji zpoèátku nazýval, prodal ji Národnímu muzeu. Zahrnovala 240 nádob, 60 bronzù, 20 ¾elezných vìcí, zlatý prsten, 50 kostìných nástrojù, 300 kamenných nástrojù, 15 lebek a 4000 pøesnì oznaèených kouskù a støepù – vše uspoøádané ve stovce bednièek.
Okam¾itì za utr¾ené peníze zøídil na Libeòském ostrovì koupalištì, vysazoval ovocné stromy a zveleboval svou dìtskou farmu – školu v pøírodì. Jako vùdce skautského oddílu pracoval s chlapci na pozemku, le¾ícím do té doby ladem. Nic se neobešlo bez byrokratických prùtahù a škodolibostí, ale pøišel ho podpoøit sám prezident republiky T. G. Masaryk s penì¾itým darem 1000 korun. Vyrostla zde døevìná stavba a další zaøízení pro moderní pokrokové pedagogické pùsobení. ®ivot na farmì pøijel natoèit Elektro-Journal jako souèást filmu Z dílny lidskosti, který byl promítán v pra¾ských kinech. V nakladatelství Dìdictví Komenského vychází Štorchùv spis o Dìtské farmì, v nìm¾ jsou jeho myšlenky, shrnuté zkušenosti a pohledy do budoucnosti.
Jaká budoucnost, kdy¾ v roce 1934 musela být Dìtská farma bez náhrady zrušena, pozemek byl povinen Eduard
Štorch vyklidit – prý pro jiné úèely! „Mnì ji vyrvali, a sami nic nesvedli!“, napsal si do deníku. Ještì ¾e u¾ rok pøedtím si koupili s man¾elkou domek v Lobèi s výhledem do nedalekých Libkovic, odkud jeho ¾ena pocházela. Kousek odtud je rozhledna Vrátenská hora s výhledem po celkém Máchovì kraji a¾ k Ještìdu. Pravidelnì sem zají¾dìli, zde se rodila jeho další proslulá díla, kdy¾ pøedtím sepsal a vydal Lovce mamutù (souèasná podoba pochází z roku 1937), Osada havranù, Bronzový poklad, U veliké øeky a Zlomený meè. Od roku 1934 k nim pøibyla další díla: Junáckou stezkou (pøíbìhy z doby ¾elezné), Volání rodu (o pøíchodu praotce Èecha), O Dìvín a Velehrad (román o Velké Moravì) a ve váleèném roce 1940 to byl jediný historický román z úsvitu našich dìjin pod jinotajným názvem Zastavený pøíval, a znovu Lovci mamutù ještì po pìti letech s nádhernými ilustracemi Zdeòka Buriana (1905-1981). Ten ve spolupráci s Eduardem Štorcem vytvoøil na 300 rekonstrukcí pøírody, zvíøat a lidí od prvohor a¾ po holocén (nejmladší geologické období, je¾ zaèalo koncem poslední doby ledové pøed 12 a¾ 10, 5 tisíci lety pøed novým letopoètem).
Po druhé svìtové válce (od roku 1939 byl pensionován) následovali Lovci mamutù na Bílé skále s ilustracemi Ondøeje Sekory, Stateèné mládí (spoleèné vydání povídek o mladých lidech z pravìku podle knih Osada Havranù a Volání rodu), dále Meè proti meèi (z dob zakládání èeského státu a pádu Polabských Slovanù), Hrdina Nik (junácké dobrodru¾né pøíbìhy z doby Sámovy øíše) a v roce 1950 vychází další vynikající Štorchova kniha o dívèí hrdince jménem Minehava, napsaná pro Lobeè - líèí ¾ivot dávných obyvatel, kteøí si øíkali Sokolové a sídlili na Pustém vrchu.
Všestrannì nadaný uèitel (pùsobil celkem na 21 uèitelských místech!) vìnoval svùj ¾ivot také etnografii, biologii a zejména archeologii, kterou studoval u profesora Lubora Niederleho. Archeologické výzkumy realizoval v Praze a jejím okolí a také na Mìlnicku, kde objevil neolitické sídlištì a uèinil mno¾ství dalších archeologických sbìrù. Spolupracoval pøitom s moravským badatelem profesorem Karlem Absolónem. U¾ v roce 1944 mìl na Lobèi pøes ètyøi tisíce pazourkù, mno¾ství kamenných mlatù, klínù, neolitických støepù. Jeho neobyèejnì rozsáhlou archeologickou práci hodnotí pøední vìdeètí pracovníci jako dílo amatérského badatele, který se zaslou¾il zvláš» o popularizaci prehistorické archeologie
Pevnì vìøil, ¾e se mu podaøí svými nálezy a objevy Lobeè proslavit. V roce 1949 bylo zhotoveno ji¾ 1150 nákresù, podle nich¾ rùzní malíøi nakreslili 708 obrázkù, o jeho èinnosti byli velmi podrobnì informováni další jeho spolupracovníci ze Mšenska - pedagog a malíø Alois Jech (1896-1952) a uèitel, vlastivìdný pracovník J. B. Cinibulk (1874-1944). Ji¾ v roce 1950 (opìt jedno výroèí, leè nedokonalé) uva¾oval místní národní výbor zøídit Archeologické muzeum Eduarda Štorcha v Lobèi. Zasáhlo bohu¾el nevìdecké jednostranné, a¾ urá¾livé stanovisko, jím¾ byl Štorch úplnì ohromen, aby prý „svou nasbíranou koøist rozdal drobným muzeím a školám“. Nakonec je získalo Severoèeské muzeum v Liberci.
U¾ chápete, milí senioøi a ètenáøi SeniorTipu, proè byste mìli navštívit obec Lobeè a zajít do Štorchova muzea? Pùjdete se jistì po prohlídce poklonit také jeho památce, proto¾e byl pohøben na místním høbitovì, kde je pochován se svou milovanou ¾enou. Jeho knihy se staly námìtem pro nìkolik celoveèerních filmù, jsou vydávány a èteny všemi generacemi, proto¾e jejich autor dokonale poznal dìtskou psychiku a ¾ivot mladých lidí, navíc byl obdaøen nesporným vypravìèským talentem. Doporuèuji si nìkteré jeho kní¾ky znovu pøeèíst a nepochybuji o tom, ¾e mi dáte mi za pravdu.
Popisky k foto:
- Eduard Štorch, uèitel, spisovatel, archeolog
- Kniha E. Štorcha Lovci mamutù s ilustracemi Z. Buriana
- Obálka knihy Eduarda Štorcha
- Ilustrátor knih Eduarda Štorcha Zdenìk Burian
- Bo¾ena Štorchová z Lobèe - krásná, ušlechtilá, která si zaslou¾í kol hlavy svatozáø, proto¾e její láska vynahrazovala jejímu mu¾i vše, èeho se mu nedostávalo odjinud. Vydr¾eli to spolu celý ¾ivot, le¾í vedle sebe na lobeèském høbitùvku...