Jaký je ¾ivot? Tì¾ko odhadnout, kolik pøirovnání u¾ bylo vyøèeno, kolik moudrých i ménì moudrých myslitelù, filozofù, básníkù i obyèejných smrtelníkù se tímhle tématem zabývalo, nato¾ pak zkusit všechny ty názory a myšlenky vypsat. Ale abych také nìèím pøispìl, pøidám do téhle neustále rostoucí gigantické hory jedno, tak trošièku „své“, tvrzení: ®ivot je sinusoida.
Pokud by se èirou náhodou našel chudák ètenáø, který si teï ne a ne vybavit, co to vlastnì ona sinusoida je (samozøejmì pouze momentální výpadek pamìti, v¾dy» sinusoida patøí k tomu nejzákladnìjšímu a nejdùle¾itìjšímu pro ¾ivot), bohatì postaèí, kdy¾ si pøedstaví hezkou, pravidelnou vlnovku. Na zaèátku startuje vzhùru, pak se pøekulí a strmì padá hluboko dolù a potom zase hurá nahoru… Buïto se vám o¾ivily vzpomínky na léta protrpìná ve školních lavicích pøi hodinách matematiky, a pokud ne, nezoufejte, beztak u¾ víte vše potøebné.
Dalo by se to vyjádøit i jednodušeji: „Jednou nahoøe, podruhé dole.“ Jen¾e tím by došlo ke zmìnì pùvodního významu, jeliko¾ toto moudro ilustruje pouze stav a nikoli prùbìh. Kromì toho nezní tak krásnì strašnì jako sinusoida. (A také se jím nemù¾u chlubit.)
A ¾ivot skuteènì nabízí cosi jako onu záludnou vlnovku. Jeden èas smìøujeme jasnì vzhùru, abychom dosáhli a¾ na samotný vrchol, na nìm¾ se však k našemu smutku neohøejeme tak dlouho, jak bychom si pøáli. A hopla, najednou putujeme opaèným smìrem. Klesáme hluboko, hodnì hluboko, a¾ do tìch nejzazších koutù strmé propasti. Ale my se z toho vyhrabeme! Ne hned, ne rychle, ale postupnými krùèky opìt vyrazíme na cestu vstøíc lepším zítøkùm, které tam kdesi vpøedu èekají. Sešup za nimi nám pro daný okam¾ik zùstává skryt, leè to neznamená, ¾e se mu vyhneme… Nevyhneme.
Pøijdou taková období, kdy nás zaplaví fantastický pocit, ¾e na co šáhneme, to se nám podaøí, ¾e neexistuje nìco, co by nám nešlo, neznáme pøeká¾ek, problémù, neúspìchù. A ony malé vlnky se mìní ve vìtší, splývají a náhle místo spousty titìrných se vezeme na jedné ohromné vlnì, obøí a nerušené drobnými škobrtnutími, na vlnì, která neustále narùstá na objemu, zvìtšuje se a pohlcuje vše ostatní. Je to vlna štìstí a euforie, svými rozmìry pøímo vlna tsunami!
A ¾ivot se jeví v krásných barvách. Sjí¾díte tu šílenou vlnu jako neohro¾ený surfaø a necháte se unést dojmem, ¾e nikdy neskonèí. ®e se na ní udr¾íte u¾ nav¾dy a o tu skvìlou jízdu vás nikdy nikdo nepøipraví. Kdepak. I kdy¾ vypadá jinak, mohutnìjší a v jiném hávu, poøád to je onen zákeøný had, ona krutì chladná a necitlivá sinusoida. Z té vlny slítnete a ona vás bez milosti pohltí. A pokud se na ní udr¾íte tak dlouho, ¾e narazíte na pobøe¾í, natluèete si tam. A mo¾ná nejen vy, proto¾e vlna tsunami páchá škody všude, kde se objeví.
Já se na takové vlnì pøed nedávnem vezl. Tehdy jsem si umínil, ¾e musím své rozpolo¾ení nìjakým zpùsobem zaznamenat. Kdy¾ jsem se na to o pár týdnù pozdìji vrhl, le¾el jsem rozplácnutý na plá¾i a vlna dávno pryè. Dnes, kdy¾ své zápisky dokonèuji, moøe se u¾ opìt nebezpeènì vzdouvá a já se chystám chytnout si další. Ale ve chvíli, kdy si ètete tyto øádky, si buïte naprosto jisti, ¾e u¾ jsem zase skonèil pìknì pomlácený a zøízený.
No a co. Dá se dìlat jediné: kdy¾ se taková vlna tsunami objeví, poøádnì si ji u¾ijte. Nepotrvá vìènì, spláchne vás a dopad zabolí. Dokud na ni ale balancujete, stojí za to.