PÉÈE O DÍTÌ
Toto byl název knihy, kterou jsem pøi prvním dì»átku v mých 20 letech mìla stále u ruky. Napsal ji pan profesor Josef Švejcar a bylo tam pár nepøesností, øeèeno decentnì. Ovšem psal to dle svého nejlepšího vìdìní své doby a svého svìdomí. Nic jiného k mání nebylo a knihu jsem hltala, nevìdìla jsem nic o tom, jak vychovávat dítì. Nejen hltala, ale pøesnì se jí øídila. Tak hned v zaèátku, kdy¾ bylo miminko malé a øvalo, jsem poslechla radu, ¾e mám dítì nechat breèet, ¾e si posiluje plíce. Rvalo mi to pøitom srdce. Neposlechla jsem svou intuici, která mì nabádala vezmi holèièku a pochovej ji. Trpìly jsme tehdy obì dvì.
Pan profesor byl také v padesátých létech propagátorem umìlé vý¾ivy a jeslí. Pozdìji si za to sypal popel na hlavu a sna¾il se to mìnit. Poznala jsem ho jako osmdesátiletého pána pøi svém prvním rozhovoru s ním. Byl laskavý a upøímnì se mi vyznával ze svých chyb. Øíkal, ¾e je feminista. ®e všechen cit pochází z matèina srdce. ®e a¾ poté, co maminka chová a krmí svého chlapeèka, ten od ní dostává schopnost milovat a mít rád druhé lidi. Nauèil se mnoho od své man¾elky, její¾ moudrost a ¾enskost respektoval.
Ještì v pìtaosmdesáti letech mìl kratší úvazek v krèské nemocnici. Narodil se tam mùj první vnuk. O mìsíc døíve ne¾ lékaøi urèili. A byl podle patøièných tabulek ohodnocen jako ten s divnou rukou, s divným tím a tím, u¾ si to nepamatuji, a ani nechci. Byl dán do inkubátoru, i kdy¾ váha byla pøijatelná a matce, mé dceøi øekli, ¾e je posti¾ený. Breèela mi do telefonu celá zoufalá: mami, víš co to je, kdy¾ ti vezmou dítì? (Vím, ale to je jiná kapitola.) Vzala jsem sluchátko a volala do nemocnice. Pan profesor byl ve slu¾bì.
Øekla jsem mu co se stalo. Za hodinu mìla dcera dítì u prsu a „posti¾ení“ bylo tatam. Kluk jako buk prospíval a dnes je sám tatínkem.
K èemu se chci dostat. Dìtem skonèily prázdniny. Teï jsou ve škole. Alespoò doufám, ¾e ¾ádný neumìtel jim to zase nezaká¾e. Vèera jsem pøeèetla zajímavý a obšírný èlánek o tom, jak se za poslední tøi roky zvýšil poèet dìtských sebevra¾d a sebepoškozování. A ¾e je nedostatek dìtských psychologù. Spíš bych øekla, ¾e nedostatek matek a otcù, kteøí dítì trpìlivì vyslechnou a mají pochopení pro jeho trápení. Kteøí se dìtem nevysmívají a jejich problémy nesni¾ují, proto¾e u¾ zapomnìli, jak mohou být ti malí lidé bolaví skrz prkotiny, jak to jim, dospìlým nìkdy pøipadá.
Pøála bych dìtem i rodièùm, aby se pøestali honit za penìzi a udìlali si na své dìti èas a klid, jaký si zasluhují.