®e slovem mù¾eme pohladit i udeøit, potìšit i rozesmutnit, rozesmát i rozplakat, víme všichni. Slovo je zøejmì nejfantastiètìjším nástrojem lidstva. ®ádný vynález nepøekonal jeho sílu, v¾dy» je schopno rozpoutat válku, uzavøít mír, spojit i rozdìlit nejen jednotlivce, ale i celé národy.
Je jen trochu škoda, ¾e slov mezi lidmi jaksi ubývá, jsou nahrazována zkratkami a nìkterá nová jsou u¾ pro støední generaci leckdy sotva pochopitelná. Smutno je mi, kdy¾ ètu èi poslouchám stále stejné formulace, v¾dy» u¾ od dìtství jsem slýchala, ¾e právì èeština je jazyk nesmírnì bohatý.
Ale není ještì tak zle – svou nelibost doká¾eme stále vyjádøit velmi kvìtnatì, v tom se sotva co zmìnilo. Nedávno jsem v tramvaji za¾ila pikantní pøíhodu s panem revizorem. Netýkala se pøímo mì, tak¾e jsem si ji mohla vychutnat jako divák, ale hlavnì jako posluchaè. Kontrolovaný pasa¾ér, spíše pozdního støedního vìku, nemohl najít jízdenku, a tak se stalo, ¾e nestaèil vystoupit na té „své“ zastávce.
Nalezenou jízdenkou pak šermoval revizorovi pøed oblièejem, ale tato etuda, by» pro všechny ostatní znaènì komická, by nebyla nièím, pokud by se ten pán zdr¾el slov. Repertoár nadávek, kterými poèastoval zamìstnance DP, zahrnoval široké spektrum, pou¾il nejen výrazy nepublikovatelné a notoricky známé, odskoèil si i do øíše zvíøat, a také, co¾ bylo pro mnohé cestující zajímavým zpestøením, i do oblasti rùzných lidských èinností. Nevynechal ani názvosloví technické, známé odborníkùm z profesí gastronomických, strojírenských a zednických. Zástupci mladé generace mezi svìdky této, víceménì komické události, mìli skvìlou pøíle¾itost obohatit si svùj slovník. Dennì potkávám pubertální mláde¾, a proto¾e se vskutku nestydí nahlas vyjadøovat své názory a pocity, které jsou, jak známo, právì v tomto vìku velmi èasto negativistické, vím zcela jistì, ¾e její slovní zásoba je i v tomto smìru opravdu chudièká. Mo¾ná bychom se dozvìdìli od popuzeného pasa¾éra ještì více, ale na pøíští zastávce nás, šokované posluchaèe, samozøejmì opustil. Jeho výstup trval právì jen tu omezenou dobu mezi dvìma tramvajovými stanicemi, ale staèil mì pøesvìdèit, ¾e naše mateøština je jazykem pestrým, zvukomalebným, razantním, nesmírnì košatým a hlavnì – stále se rozvíjejícím. Lze jen doufat, ¾e je tomu tak i v dalších oblastech našeho slovního projevu. Napøíklad pøi vyjádøení radosti, pochvaly a lásky.
Dlu¾no podotknout, ¾e aè ten pán pou¾il i slova toho nejsilnìjšího kalibru, dùslednì svému protivníkovi vykal. Tak¾e optimistická poznámka na závìr: nejen, ¾e èeština ve vývoji neustrnula, ale ani zásady dobrého vychování nepøicházejí zkrátka…