Vèera jsem pøistihla nebe, jak se dívá na zem a pozoruje èlovìèenstvo. Nejdøív mìlo dobrou, blankytnou náladu, ale nevydr¾ela mu dlouho. Zhrozilo se, kdy¾ pod sebou spatøilo plou¾ící se vyèerpané ustarané lidi, uondané šikanou, kterou si v posledních letech na sebe vymysleli. Znechucené úøední šikanou, kterou si na sebe vymysleli. Lidi bezradné a zmatené politickou situací, kterou si na sebe vymysleli. Mluva politikù bývá spíš nemluva. „Irelevantní lídr zmanipuloval k insolvenci relevantního lídra…“ Nikdo nièemu nerozumí. Nikdo není schopen se v ¾ivotì orientovat. Jako by v sebeobranì proti sobì samým se postupnì lidi zaèali mìnit v nelidi. Vyzbrojili se pøihlouplým chytrolínstvím a vypoèítavým pokrytectvím. Pøi této promìnì poztráceli dùvìøivost a laskavost, proto¾e si na sebe vymysleli, ¾e laskavost je slabost, která se nevyplácí. ®e být vìrný je toté¾ jako být odsouzen k výkonu trestu. ®e láska je nebezpeèný adrenalinový sport. ®e man¾elství je sebemrskaèství. Také si na sebe vymysleli, ¾e dìlat poctivé øemeslo je zastaralý zpùsob výroby, který nikoho nezajímá, a také, ¾e skuteèné umìní nikdo nerozpozná a neocení. ®e moderní je nahradit kvalitu kvantitou. ®e solidnost ztratila perspektivu. Nastal problém, k èemu vlastnì vychovávat dìti, aby pøe¾ily? Aby byly hodné, slušné, vzdìlané, pilné a soucitné, nebo povrchní, sobecké, tvrdé, sebestøedné a lakomé? Na koho vsadit? Na co vsadit? Má vùbec smysl mít charakter? Je stateènost naivita? Ve jménu èeho riskovat ¾ivot?
Na Zemi je tolik národù. Ka¾dý si na sebe vymyslel jinou ideologii, odlišné zvyky. Odlišná nábo¾enství. Odlišné jazyky, a tak se nedomluví. Nemohou si nic vysvìtlit, poznat se. Domluvit se. Omluvit se. A tak si lidé na sebe vymysleli války.
Pøišli na to, ¾e bude výhodné všechno tomu druhému vzít. Zatímco ten druhý dospìl k tomu, ¾e vezme všechno tomu prvnímu. Jak šlechetné! Jak výhodné vzít všechno všem! Vytlaèovat se navzájem ze svých území. Všechno kolem sebe znièit. Nechápat. Nelitovat. Zabíjet. Jako by nestaèily bakterie rùzných chorob. Jako by nestaèil hlad.
Nebe bylo zdìšené. Nemohlo pøehlédnout statisíce zbloudilých pozemš»anù s vytøeštìnýma oèima a v tìch oèích otázku: „Co teï?“ „Co s náma bude?“ „Co si na sebe vymyslíme?“ Napìtí. Beznadìj. Strach.
Nakonec se nebi ze zoufalství, které vyèetlo z lidských tváøí, udìlalo nevolno. Všimla si toho soucitná oblaka, spojila se v bílý paraván a nebe zakryla, aby lidské osudy nemohlo dál sledovat. Po prvním pohledu však zaèal paraván mìnit barvu. Oblaka ztemnìla a dala se do pláèe.
Místo na Zemi, odkud pozoruji nebesa, právì pro¾ívá zimní období. Mrzne, a tak z èerných mrakù nepadají deš»ové slzy, ale velké bílé snìhové vloèky. Zaèala vánice.
Co bylo pøedtím tmavé a ponuré, je náhle svìtlé a veselé. Vm¾iku se všichni usmívají. Radostnì se kácejí do snìhu a dìlají v nìm otisky svých tìl, hází po sobì snìhovými koulemi a š»astnì køièí, kdy¾ se trefí. Všichni vypadají jako snìhuláci, ukazují jeden na druhého a dobromyslnì se popadají smíchy za bøicha. Jako by dali náhle všem malomyslným a destruktivním úvahám dovolenou. Mo¾ná i definitivní výpovìï s okam¾itou platností. Jako by vánice zmìnila všem myšlení a tím i ¾ivot. Zmìnila i ¾ivotní prostøedí. Zpùsobila, ¾e silnice jsou nesjízdné. Zahnala auta na parkovištì, zasypala je snìhem a bylo po je¾dìní. Auta vypadají èím dál tím legraènìji. Jako pocukrované buchty, které zbyly na pultech po vánoèním nákupním bìsnìní.
Náhodou jdu kolem. Na ka¾dé zasypané zadní sklo kreslím prstem smajlík. V ka¾dém z nás je pøece kousek ulièníka. Autùm to nevadí. Asi mají smysl pro humor. Také jim nic jiného ne¾ humor nezbývá. Pøi pohledu na tyto pocukrované mouèníky se u¾ nedá poznat, které stálo miliony a které jen pár tisíc. Designéry by to nepotìšilo, ale ¾alujte vánici!
Lidé, obvyklá náplò zaparkovaných buchet, museli chodit pìšky. To je zá¾itek! Mám nohy a jdu! To je novinka! Potkávají se. Nespìchají! Jeden druhého poznávají. Není jim líto èasu prohodit mezi sebou pár pøátelských slov. Bouraèky se nekonají. Ani automobilové zabijaèky, k nim¾ docházívá nejèastìji díky pøehnanì rychlé jízdì za štìstím.
Všude zavládlo ticho. Vzduch byl èím dál èistší. Okyslièil mozek. Mozek dostal nadìji a kupodivu právì on upozornil lidi na existenci lásky a nìhy, kterou všichni v sobì nosí!
Došlo mi, ¾e nikdo jiný ne¾ pøíroda lidstvo nezachrání. A lidstvo na to asi spoléhá. Proto èasto zvedá oèi k nebesùm.