Paradoxy èeštiny - opravdový konec (24)
U¾ v prvních kapitolkách tìchto Paradoxù jsem ¾ehral na babylonské zmatení jazykù, a tak mo¾ná nebude na škodu trochu „vykrást“ encyklopedie a pøipomenout, jak se to zmatení jazykù vyvíjelo v Evropì, kam veškerá civilizace pøicházela z východu.
S výjimkou maïarštiny, finštiny a estonštiny, co¾ jsou jazyky ugrofinské, všechny ostatní evropské jazyky vznikly z jazyka „indoevropského“. Ty uvozovky jsou pøidávány proto, ¾e je to vlastnì jazyk hypotetický, který není a nikdy nebyl nikde zachován, pøesto je ale zøejmá pøíbuznost velké skupiny jazykù, kterým dnes øíkáme indoevropské. Patøí sem jazyky indoiránské, jazyk øecký, jazyky italické (románské – tedy italština, francouzština, španìlština, portugalština a rumunština), jazyky keltské (irština, bretonština, jazyky Galù a Bójù), jazyky germánské (angliètina, nìmèina, holandština, dánština, švédština, norština, islandština), jazyky baltské (litevština, lotyština), jazyky slovanské, které vznikly z praslovanštiny (èeština, slovenština, polština, ruština, bìloruština, jazyk horno – a dolnolu¾ický, ukrajinština, jazyk slovinský, srbský a chorvatský, makedonský a bulharský. Mezi indoevropské jazyky se pak nìkdy øadí i albánština a arménština. Tolik tedy z encyklopedie a nyní ještì nìkolik posledních postøehù…
Srovnáme-li - opìt krátce – a u¾ vá¾nì naposledy – naši krásnou a v poslední dobì èasto tak necitlivì prznìnou mateøštinu s nìkterými jinými souèasnými cizími jazyky. Nejprve s nìkterými jazyky slovanskými, u nich¾ mo¾ná nìkoho pøekvapí, jak mnoho spoleèných slov stále mají. Slovenštinu jako jazyk nám nejbli¾ší si pak necháme na konec.
Napøíklad „èeská zvíøata“ – psa a lva – najdeme v nezmìnìné podobì v polštinì i v ruštinì, tam ovšem psáno azbukou. V bulharštinì mají také psa, ale psaného cyrilicí, ve slovì lev mají pak místo „e“ tvrdý znak, který jsme bohu¾el na této klávesnici nenašli! Podobnou zámìnu kmenových samohlásek „a“ za „e“ nacházíme i v srbochorvatštinì – lev = lav, pes = pas. Chorvati to ovšem píší latinkou a Srbové cyrilicí, nìjak se odlišit musí…
Slovenština je nám sice nejblí¾e, ale pøesto má u¾ od druhé poloviny 19. století celou øadu pojmù, kterým zejména mladá èeská generace nerozumí, a tak se ze slovenštiny do èeštiny pøekládá èím dál tím více! Nemá cenu pøipomínat známého bociana èi »avu anebo ménì známá slovesa tára» a ohúri». Zajímavé je, ¾e v èeských a slovenských slovech se místo samohlásek spíše mìnily souhlásky – viz hmla nebo debna! Samozøejmì mi všechna ta slovenská slova potvora poèítaè podtrhl, èím¾ dokázal, ¾e slovenština je pro nás prostì jazyk cizí! Dále co se týèe souhlásek, je docela zajímavé, jak málo národù slovanských a vlastnì i jiných umí vyslovit naše „h“! A tím jsme elegantnì pøešli od jazykù slovanských k dalším.
Tady u¾ budeme struèní. Jazyky germánské i románské se vyvíjely velmi odlišnì od jazykù slovanských, a tak shodných slov najdeme pramálo. Vlastnì jen slova vzájemnì pøejatá. Jako¾to nelingvistiètí š»ouralové jsme ale objevili nìco pozoruhodného. Èeština a slovanské jazyky vùbec mají mnohem více samohlásek ne¾ jazyky ostatní! Málokdo si mo¾ná uvìdomí, ¾e tøeba nejsvìtovìjší jazyk - angliètina - má vlastnì jednu jedinou samohlásku, a to „e“, kterou navíc k našemu marnému vzteku vyslovuje pøi spelování jako „í“! Snad to znáte – ej, bí, sí, dí, í … všech dalších samohlásek si angliètina pøi spelování musí vypomáhat nìjakými dalšími písmeny. K dovršení všeho se pøitom objevuje ještì „skorosamohláska“ „r“, která se navíc vyslovuje jako „ár“ !
A na konec nìkolik nutných omluv. Nejprve za to, ¾e jsem zde opakovanì pou¾il obrázek babylonské vì¾e, který byl uveden hned v Paradoxech è. 2. On se ale opravdu hodí tam i sem. Hlavnì se ale omlouvám jazykovìdcùm a jazykozpytcùm, kterým jsem vlezl nejen do zelí, ale snad do všech známých i neznámých zelenin. A v neposlední øadì také vám, eventuelním ètenáøùm, kteøí, jak doufám, pøijali tyto øádky a stránky s co nejvìtší laskavostí a trpìlivostí.
Vá¾ení oddaní ètenáøi a ètenáøky, všechno má svùj konec, jen jitrnice má prý dva a nejvìtší optimisté jich napoèítali dokonce sedm! Snad to znáte – pravý konec, levý konec, další ètyøi konce mají špejle a koneèný konec – kdy¾ tu naši zabíjaèkovou pochoutku sníme! A kdy¾ jsme takhle nakonec narazili na výteènou staroèeskou lahùdku, tak pro literární gurmány si neodpustím pøidat koneèný provokativní verš:
Nestyïme se za náš jazyk,
klidnì hrdì hleïme zpátky,
podìkujme našim pøedkùm,
v¾dy» jsme vlastnì jejich „zadky“!
Text: Vladimír Vondráèek
Ilustrace: František FrK Kratochvíl
