Vìèný slunovrat Zítra nastane zimní slunovrat, Slunce vstoupí do znamení Kozoroha. To znamená, ¾e po nejkratším dni v roce pøijde nejdelší noc. Nastává zima a pak se zaènou dny opìt prodlu¾ovat a¾ do letního slunovratu, který nastane 20. èervna 2024.
Slunovrat je astronomický termín pro den, kdy, nejjednodušeji vysvìtleno, slunce vystoupí v poledne nejvýše (letní slunovrat) nebo nejní¾e (zimní slunovrat) z celého roku. Slunovrat je té¾ magický okam¾ik všech lidských civilizací, na jeho¾ pøivítání se mnohdy stavìly velkolepé svatynì – v Evropì nejznámìjší Stonehenge na britských ostrovech. Letní slunovrat nastává na severní polokouli obvykle okolo 21. èervna a zimní kolem 21. prosince, pøi èem¾ jejich pøesný èas se mù¾e mírnì mìnit. Letošní zimní slunovrat nastane u nás 22. prosince.
U¾ od dob našich pohanských pøedkù byl pøi oslavách slunovratu nejdùle¾itìjším dnem 21. a 22. prosinec. Oslavován byl noèním bdìním a pøísným pùstem. Konaly se rozlièné obøady, které mìly zajistit bohatou úrodu, hojnost potravy a zdraví pro nadcházející rok. Ráno 22. prosince vítali lidé Slunce, pøibli¾ující se opìt k Zemi.
Návrat Slunce se oslavoval celých 12 dní a 12 nocí. Ka¾dý den tak symbolizoval jeden mìsíc v roce. Naši pøedkové podle poèasí v jednotlivých dnech usuzovali na poèasí v následujících dvanácti mìsících pøíštího roku. Rùznými pøesuny v kalendáøích došlo však postupnì k rozdìlení pùvodnì jednotného svátku na dva – na Vánoce a na Nový rok.
Pohanské obøady byly postupnì vytlaèovány svátkem církevním, oslavujícím narození Krista. Pøesto¾e se církev sna¾ila pohanské zvyklosti vymýtit, je ještì dnes oslava vánoc prostoupena jak církevními, tak pohanskými zvyky – napøíklad schovávání šupiny z kapra, kladení mincí pod talíøe, rozkrajování jablek, pouštìní skoøápek se svíèkou a dokonce chození na pùlnoèní mši a podobnì, to jsou dávné zvyky pohanské.
Jak se prolínaly zvyky pohanské a køes»anské v èeských zemích?
Štìdroveèerní veèeøe zaèínala se soumrakem po zapálení ½vánoèního ohnì½ slavnostním pøípitkem, který pronášel hospodáø, kdy¾ popøál domu zdraví, štìstí, úrodu a blahobyt. Veèeøe bývala v¾dy postní, pøísný pùst se dr¾el celý den. Na stùl se pøinášelo v¾dy co nejvíce jídel, které dala zahrada, pole i les, aby tak byla zajištìna hojnost po celý rok. Vaøil se na pøíklad hrách, nikdy nesmìla chybìt jablka pøedstavující zdraví, oøechy symbolizující hojnost a èesnek pro svoji ochrannou roli.
Významné bylo i peèivo, které se jedlo hned jako první po pøípitku, a které lámal a rozdìloval hospodáø. U nás to byla staroèeská calta, co¾ byla vánoèka nebo houska. Koláè se dìlil v¾dy na tolik dílù, kolik bylo èlenù domácnosti, navíc se nechával jeden díl pro pøedky. Nìkde se ještì zvláštní díl dával dobytku a nosil na pole. Do koláèe býval èasto zapeèen støíbrný peníz nebo jiný magický pøedmìt; kdo ho našel, ten mìl mít štìstí po celý rok.
S veèeøí bylo spojeno i mnoho dalších magických úkonù. Znaènì rozšíøená je vìštba z oøechových jader. Dobré a zdravé jádro vìštilo èlovìku zdraví a hojnost, scvrklé a špatné jádro pak znamenalo nemoci a bídu, kdo vylouskl èerné vysušené jádro, mohl i umøít. Dobrým znamením byl zdravý jádøinec ve tvaru hvìzdy v rozkrojeném jablku. Ze starých dob je známé i pouštìní svíèek po vodì nebo lití olova. Èas po veèeøi rozhodnì nebyl ¾ádnou dobou smutku a melancholie. Ve støedovìkých Èechách si církev èasto stì¾ovala, ¾e se mu¾i i ¾eny po štìdroveèerní veèeøi bujnì veselí, a dokonce hrají v kostky.
K jednìm z nejstarších zvykù zimního slunovratu patøí koledování. Pùvodnì se jednalo o obchùzky mladých mu¾ù po štìdroveèerní veèeøi, kteøí nosili masky nebo byli pøestrojeni za rùzná zvíøata. Èasto se pøevlékali do ¾enských šatù, aby co nejvíce zmátli ½zlé síly½. Jeden z koledníkù nesl na tyèi šesti nebo osmicípou hvìzdu, která údajnì znamenala betlémskou hvìzdu, ale stejnì tak dobøe mohla pøedstavovat i nové záøící Slunce. Koledníci chodívali dùm od domu, všude zazpívali nìkolik koled, které oznamovaly fakt narození ½mladého boha½, potom pøáli domu zdraví, úrodu a blahobyt. Za koledování dostávali dary; jídlo, pití nebo peníze.
V Èechách se ustálil zvyk koledování na sv. Štìpána. Jasné pohanské elementy v maškarních prùvodech koledníkù však vadily církvi, která proti nim tvrdì vystupovala. A tak dávný rituál z celého slovanského svìta postupnì vymizel, nebo se promìnil na ½nevinnìjší½ dìtskou koledu.
Neménì rituálù se vázalo i na první svátek vánoèní – Hod bo¾í vánoèní. V Èechách se tradiènì obìdvala husa. V jihoslovanském a východoslovanském prostøedí se k obìdu peklo prase, proto¾e pro svou ½kulatost½ je starobylým posvátným zvíøetem nìkterých sluneèních bohù. Ne nadarmo se ještì dnes dìtem øíká, aby se na Štìdrý den postily, jinak neuvidí ½zlaté prasátko½.
Do tohoto období patøí i Nový rok, kdy si pøíbuzní a známí chodí pøát štìstí a zdraví, popøípadì se i obdarovávají drobnými dárky. Podle èeského zvyku se ten den nemá jíst drùbe¾ ani ryby, aby neuletìlo, èi neuplavalo štìstí. Na koledy se chodilo a¾ do Tøí králù.
Podoba vánoc a Nového roku podléhá promìnám neustále. Idylické ladovské vánoce odnesl èas a nové generace jakoby se vracely zpìt do pohanských dob, kdy doba slunovratu – vánoc, byla dobou nevázaného veselí. Kdo mù¾e, spojuje si vánoèní dny s Novým rokem jako jedinou slavnost, a i to je svým zpùsobem návrat k dvanáctidennímu slavení ¾ivotodárného slunovratu. Prastaré zvyky, které vzešly z dávných zákonitých ¾ivotních cyklù, pøipomínají se svou magickou silou i v moderní dobì.
se rozlièné obøady, které mìly zajistit bohatou úrodu, hojnost potravy a zdraví pro nadcházející rok. Ráno 22. prosince vítali lidé Slunce, pøibli¾ující se opìt k Zemi.
