Proto¾e nás amatérské cestovatele letos zrádný a neviditelný vir zøejmì ochudil o naše cestovatelské choutky, pokusil jsem se trochu napravit touto chválou. Bude ale ponìkud netypická, plná fotek autorských i „vypùjèených“ z Wikipedie. Nejprve si ale pøipomeneme pár prvních historických cestovatelù, jejich¾ cestování bylo jistì neskonale t쾚í, dobrodru¾nìjší a nebezpeènìjší, ne¾ to naše souèasné pohodlné.
Benátský kupec Marco Polo (1254 -1324) u¾ koncem 13. století putoval po souši a¾ do Èíny, kde pobýval øadu let a své zá¾itky sepsal v cestopisu s nejkratším názvem „Milion“. Èeský šlechtic Kryštof Harant z Pol¾ic a Bezdru¾ic (1564 – 1621) pak podnikl dlouhé cesty po východním Støedomoøí, Arabském poloostrovì i severním Egyptì. Svùj cestopis vydal v roce 1608 pod naopak názvem nejdelším: „Putování aneb Cesta z Království èeského do Benátek a odtud do zemì Svaté, zemì judské a dále do Egypta a velikého mìsta Kairu, potom na horu Oreb, Sinaj a sv. Kateøiny v pusté Arábii le¾ící.“ Pokud nìkomu rok 1621 nìco pøipomíná, pak je to v poøádku, nebo» tento èeský šlechtic byl popraven na pra¾ském Staromìstském námìstí po bitvì na Bílé hoøe. Po dalších nìkolika stoletích pak skotský misionáø David Livingston (1813 -1873) doslova „prošmejdil“ ji¾ní Afriku, objevil tamní velká jezera, pøi cestì k pramenùm øeky Zambezi objevil obrovské vodopády, které byly pak pojmenovány podle anglické královny Viktorie, a zemøel, kdy¾ hledal prameny Nilu.
Chválit ohromný pøínos tìchto cestovatelù k lidskému poznání je asi zbyteèné, a tak jen dodám, ¾e D. Livingston byl velkým vzorem pro naše cestovatele – Emila Holuba i Jiøího Hanzelku a Miroslava Zikmunda. No – a E.S. Vráz pak „prošmejdil“ napø. Japonsko, Boreo, Novou Guineu a zejména ji¾ní Ameriku. Tak to bylo opravdu jen letem svìtem, ale ještì bez letadel!
A nyní pøichází na øadu chvála turistiky a cestování ve 20. a 21. století, která bude zase u¾ osobní, tedy velmi subjektivní a omlouvám se i za svou menší exhibici.
Takhle napø. zaèínala za 2. Svìtové války má malièkost. Bylo to v Èeském ráji a za pozornost zejména stojí, jak jsem za nìkolik váleèných let vyrostl a jak pìknì na mé holi pøibývaly „støíbrné“ a „zlaté“ turistické štítky, které se pøibíjely malièkými høebíèky. Od padesátých let minulého století pak u¾ pøišly na øadu rùzné výlety po vlastech èeských. Nejprve pouze v malých klukovských cyklistických partách a od konce šedesátých let pak u¾ prvním rodinným autíèkem. Bylo to krásné a chvályhodné poznávání, ale mìlo to jednu velkou vadu – za hranice jsme všemi smìry nesmìli! Pro nás døíve narozené se však koneènì v roce 1990 otevøel doslova celý svìt a doufám, ¾e si nové cestovatelské mo¾nosti pochvaluje vìtšina naší spoleènosti. Naše rodina jich vyu¾ila v míøe vrchovaté a snad nám to nikdo nebude závidìt, proto¾e závist rozhodnì nepatøí mezi lidské vlastnosti chvályhodné, ale naopak ty nejzavr¾eníhodnìjší.
A nakonec této chvály cestování, v ní¾ jsem šetøil slovy a preferoval obrázky, u¾ pøidám jen pár fotek tìch nejmodernìjších cestovních vymo¾eností, o nich¾ se výše vychváleným cestovatelùm ani nesnilo.