Zateplený panelák se probouzel do sychravého podzimního dne a bylo slyšet bouchání dveøí, kroky na schodišti i šumìní projí¾dìjícího výtahu.
„Dobré ráno sousede, vypadáte dobøe, spokojenì!“ pozdravil in¾enýr Dubský pana Hlaváèka, který bydlel v garsonce, vedle jeho bytu.
V poslední dobì se potkávali jen zøídka, snad proto se s ním u výtahu zdr¾el o trochu déle, ne¾ tomu bylo jindy.
„Dobré, dobré,“ s jakýmsi potìšením odpovìdìl Hlaváèek, „mohlo by to bejt lepší, ale co se dá dìlat. Nìjak to musíme pøe¾ít. Copak vy, vy v té bance sedíte jako poradce na milionech, vám je dobøe.“
„Jo, na milionech sedím,“ usmál se Dubský, „jen¾e mi neøíkají pane! Ještì ke všemu pøíkaz doby – šetøit! Lidi u¾ jsou nespokojený, všechno se zdra¾uje. Museli jsme zvednout úroky na hypotéky i na pùjèky. Zájem klesá, ani se nedivím.“
Došli a¾ ke dveøím výtahu a první se povšiml cedulky Hlaváèek:
„Tady to vidíte. U¾ to zaèíná. Ještì, ¾e bydlíme ve druhým.“
„To je štìstí, ¾e to zatím nikdo nesundal,“ s údivem poznamenal in¾enýr Dubský, „no, mì se to tak moc netýká, ale co ostatní.“
Na tabulce bylo tuèným písmem oznámeno, ¾e výtah od osmi hodin do dvanácti a od dvou do ètyøech hodin bude z dùvodu úspor energie mimo provoz. S trochou nejistoty vstoupili do kabiny, stiskli tlaèítko O, a ulehèenì se na sebe podívali, kdy¾ výtah zaèal klesat do pøízemí.
„Kam máte namíøeno tak brzo?“ zeptal se Dubský, „já bych na vašem místì vylezl a¾ na obìd!“
„Já teï jezdím do obchodního centra Arkády.“
„Vy chodíte zase pracovat? ®e si u¾ nedáte pokoj. Penzi máte u¾ívat, a ne si podlamovat zdraví, kvùli pár korunám.“
„Kdepak pracovat, já tam chodím šetøit. Chce to mít systém.“
„Pøi tìch cenách tam nemù¾ete pøece nic ušetøit, spíš naopak, i ty blbý noviny u¾ zdra¾ili o korunu.“
„Jen¾e já tam nic nekupuju, já tam šetøím.“
„Tomu nerozumím. Jak tam šetøíte, kdy¾ nic nekupujete?“
„Sedím v teple, nemusím svítit. Cestu mám zadarmo, WC taky.“
„Krucajfix, vy jste dobrej. Tohle by mì nenapadlo. Vy doma vlastnì ani topení nezapínáte, ¾e jo.“
„Jen na noc, a to na trojku. Na gauèi spím v péøovým spacáku Kwak Ropucha pro horolezce, který jsem dostal od dcery k narozeninám.“
„Snad si alespoò ráno uvaøíte èaj, né?“
„To jó! Do termosky. Vydr¾í to teplý a¾ do veèera. Hlavnì jsem mezi lidma, doma bych se nudil.“
Výtah zastavil v pøízemí a skonèilo Hlaváèkovo vyprávìní, jak šetøí. In¾enýr Dubský se tváøil velmi pøekvapenì a s obdivem pøi rozlouèení øekl, ¾e by se jeho nápad mìl publikovat, minimálnì na fejsbuku, na Youtube, nebo na nìjakém magazínu pro seniory.
Dole u vchodu se Hlaváèek potkal s dùchodkyní paní Vostatkovou, která se vracela z pravidelné procházky s jejím francouzským buldoèkem Bublou. Pova¾oval to za holé neštìstí, proto¾e jen tì¾ce snášel její ironické a posmìšné dotazy. Nedala se odradit, všeteèka.
„Dobrýtro pane Hlaváèku,“ se zdánlivým posmìškem pozdravila paní Vostatková, „zase jedete šetøit? Kolik vám to hodí dneska? Poèasí je na nic.“
„Dobré ráno,“ pozdravil Hlaváèek úseènì sousedku, a sna¾il se být co neuctivìjší, „to víte, musím se sna¾it, nikdo mnì zadarmo nic nedá.“
Pomyslel si, vlez mi na záda babo, tobì se budu svìøovat. Vypadáš jako strašák do zelí s tím svým voøíškem, kterej se sotva vleèe.
„Kdy¾ vidím tu vaši termosku,“ pokraèovala ve zpovìdi, „máte tam èaj, nebo kafe?“
„Paní Vostatková,“ sna¾il se dùraznì odpovìdìt, „to víte, ¾e tam mám èaj. Èaj pro voèi, abych na vás lépe vidìl, jak vypadáte.“
„S rumem,“ sna¾ila se pokraèovat v otázkách, „nebo se slivovicí?“
„Kdepak s rumem,“ odpovìdìl ji¾ na pùl ucha a sna¾il se vzdálit, „dávám si tam nejdra¾ší whisky Dalmore. Tu nic nepøekoná, jen to leze do penìz. Mìjte se dobøe paní Vostatková, a to hovínko od Bubly seberte, a» tu máme poøádek.“
Podaøilo se mu spìšnì vzdálit, aby se jejích otázek zbavil. Na námìstí u stanice tramvaje potkal dùchodce Rachotu, který tam postával, jako by na nìho èekal. Dali se do øeèi, a nakonec ho Hlaváèek pøesvìdèil, aby to šetøení vyzkoušel také. Jeli spolu na Smíchov. V dlouhém koridoru, proti pokladnám TESCO jsou pohodlné lavièky, jen museli chvíli poèkat, ne¾ se uvolnilo místo pro dva. Usadili se a vychutnávali pohled na mraveništì kolem pokladen.
„Kdy¾ tak pozoruju ty mladý zákaznice,“ s nostalgií pronesl Hlaváèek, „jak strkaj to zbo¾í do vozejkù a jak se pøi tom vrtìj a naklánìj. Podívejte na tu blondýnku v tom rù¾ovým. To je kus.“
„Hlaváèku, poslyšte, nejde na vás nìjaká druhá míza?
„Míza?“ uchechtl se, „¾ádná míza, to na mì jde spíš infarkt.“
Trochu vzrušení do jejich odpoèinku nastalo, kdy¾ ochranka odchytla nìjakého mladíka, kterého odvedli k policajtùm.
„Hele,“ ozval se Hlaváèek,“ to bude asi òákej bezdomovec.“
„Nebo nezamìstnanej,“ pøidal si Rachota.
Hlaváèek odšrouboval kalíšek z termosky a nabídl Rachotovi èaj, co¾ on rád pøijal. Jak tak popíjel, pøišla k nim mladší paní s velkou nákupní taškou a malou holèièkou. Poprosila je, jestli by ji na chvíli nepohlídali nákup, ¾e si potøebuje dojít s dcerkou na toaletu. Oba velmi ochotnì pøikývli a ujistili ji, a» je bez starosti a dojde se s malou vyèùrat.
Podívali se na sebe, jako by nevìøili vlastním oèím, co se právì stalo. Mohutnou kabelu s nákupem pøisunuli mezi sebe a bylo vidìt, ¾e se cítí polichoceni takovou dùvìrou. Za tašku byli ochotni málem polo¾it ¾ivoty. To nebylo naštìstí nutné, proto¾e za malou chvíli se maminka s dìvèátkem vrátila. Dìdeèkùm nejvíce podìkovala malá Terezka. Maminka z tašky vyndala malý balíèek a dala jim ho za hlídání. Pøi odchodu jim malá dlouho mávala, a¾ se ztratila mezi lidmi.
„Rachoto,“ zvìdavì se na nìho obrátil Hlaváèek, „uka¾te co je v tom balíèku.“
Rachota neváhal a balíèek rozbalil. V prùsvitném obalu byla nádherná šiška jableèného štrúdlu, pocukrovaná, voòavá, prostì nìco ú¾asnýho.
„Pane Hlaváèku,“ s rozpaky dojemnì øekl, „tedy to bych do tý maminky neøekl. Pøece bychom jí to pohlídali i bez odmìny. Aspoò jsme mìli nìco na práci.“
„Vidíte Rachoto,“ rovnì¾ s dojetím øekl Hlaváèek, „jak by ten svìt vypadal úplnì jinak, kdyby si lidi takhle pomáhali a vìøili si.“
O darovaný štrúdl se rozdìlili, a proto¾e u poslední pokladny nabízeli ochutnávku sýrù, které vychválili, dostali ka¾dý malý balíèek za odmìnu.
„Heleïte Rachoto,“ navázal debatu o úsporách Hlaváèek, „víte, kolik vás stojí spálený plyn?“
„To nevím, ale moc to nebude, já si vaøím jen vodu na èaj a vejce na tvrdo.“
„Sma¾enici si nedìláte? Nebo sáèkovou polívku do hrníèku?“
„Taky nìkdy, kdy¾ u¾ mám tìch vobìdù v jídelnì sociálky dost.“
„Tak já vám to øeknu. Vy spálíte dennì v prùmìru pìt korun. Tady v obchodním centru nespálíte nic. Jen se musíte spokojit s rohlíkem a bílým jogurtem, nebo ¾ervé s køenovou pomazánkou v akci.“
„Èím zapíjíte prášky?“ zvìdavì oplatil otázku Rachota.
„No pøece èajem z termosky. To jsou dva loky a je to tam.“
„Vy musíte mít dost nasušíno,“ konstatoval Rachota, „kdy¾ takhle na všem šetøíte. Jakej máte dùchod?“
„To vám radši neøeknu, aby to s váma nepraštilo. Šetøím, tak¾e s tím vyjdu a nìco zùstane v zástìøe.“
„Vy jste vlastnì takovej malej skrytej oligarcha.“
„Dejte pokoj,“ bránil se Hlaváèek, „to ani nevyslovujte, nevíte, jestli tu není štìnice.“
„Máte recht. Èlovìk dneska neví, kdo ho poslouchá, nebo vidí. Je to tady samá kamera. Aby nás pak nesledovala BIS, ¾e jó.“
„Zase na druhou stranu ty kamery sou dobrý,“ ulehèenì dodal Hlaváèek, „kdyby nás nìkdo pøepadnul, mìli by to policajti natoèený.“
„Heleïte Hlaváèku,“ nejistì se zeptal Rachota, „to takhle chodíte šetøit ka¾dý den?“
„Jó, ka¾dej den. Jen to støídám, abych nebyl nápadnej, ale jen tam, kde se dá sedìt. Tøeba do Billy, do TESCA, nebo do Kauflandu nejdu, tam si nesednete. Pokud vím, tak do Kauflandu chodí starej komouš Korvánek. Je to vobluda, chodí tam na voplatky. V¾dycky jednu sní za regálem a jednu zaplatí. To nedìlám. Na to sem povýšenej.“
„Takhle bych nešetøil ani já,“ s odporem poznamenal Rachota, „máme pøece svoji hrdost, ¾e jó.“
„Jak to máte s elektrikou?“ zvìdavì pokraèoval Hlaváèek.
„Myslíte, kolik prosvítím?“
„No, kolik prosvítíte, nebo spotøebujete pøi vaøení. Vlastnì, taky pøi televizi a rádiu.“
„Ještì øeknìte pøi luxování a praní,“ s trochou nelibosti dodal Rachota, „hele, já nesvítím, ne¾ehlím, ani nic takovýho. Dívám se jen na zprávy a sport, a to je vše. Jinak se hodiny nehnou. Vo prádlo se mi stará dcera.“
„To jste na tom dobøe,“ pochvalnì zareagoval Hlaváèek, „na tomhle já moc neušetøím. Pøece jenom èlovìk musí chodit èistej a upravenej. Já u¾ si teï kupuju jen pono¾ky u vietnamcù. Moc nevydr¾ej, ale jsou levný. Snad si alespoò rozsvítíte, kdy¾ jdete na záchod, nebo do koupelny, to se hodiny hnou.“
„Nehnou. Ze»ák mi tam namontoval lampièku na baterky s pohybovým èidlem. Blbý je, ¾e po dvaceti vteøinách musím mávat rukama, aby se znovu rozsvítilo.“
„Vy musíte pøi moèení pøedpa¾ovat,“ zaèal se Hlaváèek chechtat, „jak si ho dr¾íte?“
„Normálnì,“ zachoval Rachota klidnou tváø, „pøedpa¾uju pøece jen jednou rukou. To staèí.“
„Já právì nejvíc ušetøím na elektrice,“ ponìkud nerad prozradil svùj zpùsob, „pøi posledním vyúètování jsem mìl víc jak deset tisíc pøeplatek.“
„Deset tisíc?“ podivil se Hubáèek, „èlovìèe, jaký musíte mít zálohy? To je pøece zbyteèný. Tak¾e jste teï v balíku:“
„Kdepak,“ vysvìtlil Rachota senzaèní èástku, „voni to pøece nevracej. To jim u¾ zùstane. Voni z toho strhávaj zálohy na další období.“
„To vám ty pøeplatky asi rostou, ¾e jó.“
„Rostou, rostou. Zaèínal jsem na osmdesáti korunách.“
„Vy tu energetiku máte vlastnì jako spoøitelnu,“ posoudil jeho placení záloh Hlaváèek, „jen¾e si to vybírat nemù¾ete.“
„V tom je právì ten fígl,“ vysvìtloval Rachota, „to nemù¾e vybírat nikdo. Furt jen šetøím. To jsou úspory, na který nikdo nemù¾e. Chápete to?“
„Chápu, pane Rachoto, chápu.“ Pomyslel si, ¾e na takový zpùsob úspor mù¾e pøijít jen debil, ale nedával svùj údiv najevo, aby se Rachota necítil ve své znalosti finanèní gramotnosti ménìcenný.
„Kdy¾ tak o tom pøemýšlím,“ pøece jen musel zpùsob takového šetøení trochu uznat, „má to svoji výhodu Rachoto. Kdyby vám zvedli zálohy na ètyønásobek, jak jsem nìkde èetl, tak to máte zajištìný. Nemù¾e vás to zaskoèit.“
„Vidíte, ¾e je to dobrý,“ s potìšením pokýval hlavou, „na to jsem ani nemyslel, ale máte pravdu. Nìkerý lidi nešetøí a pak to na nì spadne z nièeho nic a jsou samej dluh.“
„No, zase na druhou stranu to není tak zlý,“ utìšoval se Hlaváèek, „dyk dneska se dávaj lidem pøídavky, dotace a podpory. Øíkaj tomu deštník proti drahotì. Vládní program plošné a cílené pomoci. Lavorizace dùchodù, to se týká i nás.“
„Jó, týká, ale pletete si to s lavórem. Správnì je to valorizace.“
„To je fuk, ale pomáhá to,“ s uspokojením dodal Hlaváèek, „ka¾dá koruna je dobrá.“
„Hlavnì ta uspoøená,“ pochlubil se Rachota svým systémem pøeplatkù.
„Jen¾e šetøit a mít v rezervì úspory by mìlo mít nìjaké meze,“ nedal se Hlaváèek pøemluvit, „ten kdo nešetøil, si to alespoò u¾il. Dyk inflace ty peníze ¾ere stejnì. Tak je lepší si u¾ívat ne¾ se nechat vokrádat.“
„Ještì si pøedstavte a¾ zavedou euro,“ naznaèil Rachota situaci se znehodnocením penìz, „to budeme úplnì v kýblu. Úspory nám budou platný jako mrtvýmu zimní kabát.“
„Já jsem èet, ¾e budeme dostávat nìco kolem šesti set euro,“ poznamenal Hlaváèek, „z toho ètvrtinu dáme na základní nákupy potravin. Kolik z toho zbyde na nájmy a zálohy to nevím. Jestli se dostaneme do mínusu, sbohem úspory.“
„Víte co, milý kolego,“ rozhodnì øekl Rachota, „vykašlem se na úspory. Pojïte a deme támhle do Costa Coffee a dáme si k tomu štrùdlu od hodné maminky nìco lahodného.“
„Jé¾íš, to je nápad,“ s nadšením se chopil nabídky Hlaváèek, „my se tam zaregistrujeme, dostaneme vìrnostní kartu, a ještì budeme mít na úètì jejich coffee koruny ve výši deseti procent z nákupu.“
„Vidíte Hlaváèku, ¾e šetøit se dá v¾dycky a všude,“ potvrdil Rachota, „a úspory za ka¾dý kafe jen porostou.“
Zvedli se a volným krokem odešli dát si kafe na vylepšení svých úspor.
Úspory
