Byla to docela malá plechová vanièka, èlovìk by se do ní sotva vešel, já s mojí malou sestrou jsme se však do ní vešli oba. A ještì zbylo místo pro panenku a malý zaoceánský parník. Sotva zaèalo slunce trochu víc høát, vynesl tatínek vanièku ze sklepa na dvùr. Ze studny napumpoval vodu, asi tak do poloviny, zbytek doplnila maminka horkou vodou z koupelny.
To byl nìco! Pohodlnì si hovìt ponoøený do té pøátelské tekutiny, bezstarostnì kormidlovat parník, koupat panenku, vzájemnì se polévat. Kdy¾ jsme chtìli, procházeli jsme se nazí po dvorku, vyhøátý beton pøíjemnì høál do chodidel. Kdy¾ jsme chtìli, hupsli jsme zpátky do vody.
Nìkdy bylo tak hravo, a¾ to šplíchalo do všech stran. To byl hned dvùr plný smíchu a pískotu. Nás dìtí, a kdy¾ se pøidali, tak také maminky, tatínka, dìdeèka a babièky, která se stala nejoblíbenìjším cílem našich vodních pistolek, kbelíèkù a dalších zbraní. Radost ze znovu objevené hravosti ji poka¾dé zmáèela daleko víc ne¾ voda a ona odcházela domù pøevléknout se do suchých šatù, a otevøeným oknem se nesl její smích.
Nejen ke koupání slou¾ila naše vanièka. Na vánoce si v ní lebedil kapøík, jindy v ní plavaly okurky pøipravené na zavaøování. Na podzim v ní bylo mo¾né spatøit jablka nebo krouhané zelí. Pozdìji našla uplatnìní pøi stavbì našeho nového domu. Ještì dnes ji pou¾íváme, jenom na to koupání u¾ ne. Jak jsem øekl, byla to a dosud poøád je docela malá vanièka. Jenom ty dìti nìjak vyrostly.
Pozor, skála
Vìtšina lidí nemá ponìtí, jak uèit plavat. Jak docílit toho, aby se dítì nebálo vody, ještì se smìjí, kdy¾ køièí strachy, tak jako jsem køièel já, kdy¾ se mì pokoušeli uèit plavat moje máma nebo táta.
Babièka, to bylo úplnì jiný kafe. Taky se køièelo, taky se smálo, ale samou radostí, kdy¾ jsem se svým vlastním zpùsobem plácal ve vodì nadnášen jenom opravdu lehounce nafouknutým plovacím kolem a potom u¾ docela bez nìho. Stoupl jsem si na nìkolik krokù od babièky a plaval jsem k ní. Nìkdy jsem si pomohl nohou, kterou jsem se odrazil ode dna, nìkdy jsem to zvládl úplnì bez pomoci. Babièka mì pobavenì sledovala a vesele køièela: „Pozor skála! Pozor!“ Já jsem byl parník a docela klidnì jsem do té skály narazil, proto¾e jsem se o ni nikdy neroztøíštil a nepotopil jsem se ke dnu, nýbr¾ jsem se jí klidnì povìsil kolem krku a zaèal jsem se smát. Kdy¾ jsem si odpoèinul, vydal jsem se na další plavbu a potom na další… A tak jsem se nauèil plavat.
Malá plechová
Pozor, skála