Babièka na prodej
V¾dy na mì padala úzkost z tìch dvou malých oèek na koncích hrubých provázkù, které dìda pøivázal k hornímu rámu branky do zahrady. Moc dobøe jsem vìdìl, na co tam visí a pro koho.
Mìl jsem moc rád naše ušáky, hlavnì kdy¾ byli maliècí, tak malí ¾e ani nebyli vidìt v pelíšku z chlupù mámy králièice a dìda do nìho sáhnul a ukázal nám králíèka na dlani, malé králièí mrnì se slepýma oèima a neposlušnými no¾ièkami, které chtìlo jediné, být rychle zpátky u svojí maminky. A tak jsme ho nechali a èekali u dvíøek králíkárny, a¾ ušáci povyrostou a my si s nimi budeme moct hrát. Pìknì divocí byli tihle dìdovi králíci, vùbec nebylo snadné je dostat ven, nato¾ je chvíli udr¾et v náruèí. Na mazlení tedy moc nebyli, my jsme je ale stejnì mìli rádi a dávali jsme jim seno a zrní a vodu do misek.
Králíci rostli a sílili a zakrátko u¾ byli dospìlí. Dìda je jednoho po druhém bral za kù¾i na zádech nebo za uši a zvedal je do vzduchu. Dr¾ali jak hlúpí, jak se u nás øíká, asi nic netušili, ani potom ne, kdy¾ hlavou dolù bezvládnì viseli pod rámem branky. To jenom na mì padal smutek a bylo mi tak nìjak do pláèe, ve svíèkové jsem se rýpal, ne omáèku jsem mìl rád a ani knedlík mi nevadil, s králíkem jsem si ale nìjak nevìdìl rady.
Za králièí ko¾ky jsem byl ale vdìèný. Pùsobily trochu strašidelnì, kdy¾ visely v kùlnì na zdi, králièí kù¾e s chlupy obrácenými dovnitø. Všechen strach však rázem zmizel, jen co se ulicí rozlehlo: „Kúúú¾ééé!!! Vykupujeme kúúú¾ééé!!! Péééøíííí!!! Starééé péééøííí!!! Kúúú¾ééé vykupujemééé!!!“
Hned jsem byl pøed domem a pospíchal jsem za známým autem s tlampaèem na støeše. Dole v ulici zùstalo stát, já jsem nesmìle pozdravil a podal kù¾e otevøeným oknem. Pán za volantem se na nì podíval vá¾ným pohledem, ze kterého mì tuhla v ¾ilách krev, co kdy¾ se mu kù¾e nebudou líbit, a rovnou je hodil za sebe na hromadu jiných králièích ko¾íškù.
Vracel jsem se lehký, s úsmìvem a nìkolika penízky v dlani. Bylo to, jako bych se vracel z lovu nebo z nìjaké dobrodru¾né výpravy, bylo to, jakoby ¾ádný králík nikdy nezemøel, jako by ten morous chlap odvá¾el kù¾e rovnou do nebe, aby se králièí holátka mìla do èeho obléknout.
Nìkdy, kdy¾ se rozeznìl amplion, vyšla babièka na verandu a jak byla v dobrém rozmaru, zaèala napodobovat hlas z tlampaèe: „Dìckááá! Zlobivééé dìckááá vykupujemééé!“
Dìdeèek byl naštìstí se mnou a zaèal køièet: „Babkýýý! Starééé babkýýý!“
Naèe¾ se babièka zaèala smát. Dobøe vìdìla, ¾e by ji neprodal za nic na svìtì, ani za milion, ba ani za lepší babièku ne, tu nejlepší mìl beztoho u¾ dávno doma a ¾ádnou jinou ani nechtìl.
Babièka na prodej
