„Zase máš pokadìné kalhoty,“ rozzlobenì vyhrkla Bo¾enka, „já se ti divím, ¾e se neumíš ani vykadit!“
„Sem na svìtì jen jednou,“ nedbale odpovìdìl Jindra neteènì a¾ nevšímavì, „a pro jednou snad nemusí bejt tak zle. Jen se divím, ¾e pøi své úrovni se porád sna¾íš mluvit spisovnì. Kdybys aspoò øekla posrané. To né, to ty neumíš, dìláš ze sebe nóbl, proto¾e máš maturitu.“
„Minule si mìl košili od keèupu, svetr od hoøèice, to pøece není normální,“ pokraèovala ve výèitkách Bo¾enka, „nìkdy to nejde ani vyprat. Seš èunì, nedá se nic dìlat! S maturitou tvoje lajdáctví nemá nic spoleènýho.“
Mimo pravidelné starosti s bydlením a nákupy to byly jejich nejèastìjší vzrušené debaty. Jindra pracoval ve skladu knihtiskárny a opravdu doma na sebe pøíliš nedbal. Vùbec nejèastìjší výtky, které vyslechl, byly ohlednì kapièek na záchodì, kterými znaèkoval svoji pøítomnost v této místnùstce.
Jindra byl nad vìcí. Kdyby dostal pøíle¾itost studovat po roce 1948, mohl z nìho být urèitì filozof nebo asistent na filozofické fakultì. Nosil si domù knihy, které byly èasto vydány ve vìtších nákladech a zùstávaly neprodejné. Z tìch, které se mìly vyhodit vznikla u nìho doma velká knihovna. Zejména po roce 1990 se znaènì rozšíøila o knihy obsahující odlišná a¾ protikladná témata, proti novému smìru a zamìøení literatury tr¾ního kapitalismu a demokracie.
Jeho zpùsob zamyšlení a úvah vycházel ze základù filozofie a pøístupù k duševní oblasti èlovìka, zejména pøiblí¾ení se k problému materialismu a nábo¾enské ideologie. Je proto celkem pochopitelné, ¾e kdy¾ pøemýšlel o podstatì myšlenky a její materiální stránce, nemohl vìnovat pozornost nudli, uvízlé na bøiše trièka. Bo¾enka, naopak ¾ena pragmatická, zamìstnaná na mzdové úètárnì, kde muselo všechno klapat na haléøe, byla k tìmto zále¾itostem velmi dùsledná a pozorná. Její soustøedìnost na èistotu a poøádek byla v souladu s pøesnými výsledky výpoètù a záznamù na mzdových listech a hlášeních, dokonce s peèlivostí splnìní úkolù v pøedepsaných termínech.
Bylo zajímavé, ¾e dva lidé, s tak odlišnými povahovými charaktery, podle horoskopù dokonce úplnì protikladné, si mohou rozumìt. Lev s Vodnáøem jsou vzájemnì v opozici, pøesto¾e mají spoustu spoleèných vlastností, jsou z nich tì¾cí rivalové. Bo¾enka pøipadala Jindrovi tvrdohlavá a¾ dìtinská a na její nápady vìtšinou shlí¾el se shovívavým úsmìvem. Poci»ovala urèitá zklamání, ¾e se Jindra ochotnì nevrhnul do spoleèných plánù, ani nerespektoval její poøádkumilovnost, a jeho noblesa ji pøivádìla nìkdy k šílenství. Nesnášela zejména jeho filozofické úvahy o nesmrtelnosti.
Zatímco ona brala nesmrtelnost jen jako oznaèení povìsti básníkù, malíøù, jejich dìl, prostì nìèeho, co pøetrvává mimo ¾ivot lidí, on se zabýval myšlenkami o délce ¾ivota a mo¾nostech pøirozené a trvalé obnovy všech ¾ivotních funkcí. Dostával se tím do oblastí, které ji¾ se skuteèným reálným bytím nesouvisely. Ponìkud nesrozumitelná se pro nìho stala umìlá inteligence, kde pøedpokládal schopnosti individua obdaøeného vìènou reprodukcí sebe sama.
Jeho pojetí nesmrtelnosti Bo¾ence vadilo nejvíce. Dostávala Jindru do varu a nejistoty tím, ¾e v pøípadì platnosti jeho závìrù a mo¾ností si nedokázala pøedstavit, ¾e by s ním vydr¾ela tak dlouho, kdy¾ po tøiceti letech u¾ ho má plné zuby, kterými skøípala na protest.
„Co kdy¾ k tomu jednou lidstvo dojde a bude postupnì dosa¾eno takové dlouhovìkosti, ¾e se to a¾ nesmrtelnosti pøiblí¾í,“ prognosticky vá¾nì namítl Jindra veèer pøed usnutím v man¾elském lo¾i.
„To se budou lidi urèitì vra¾dit,“ rezolutnì prohlásila a otoèila se na druhou stranu, proto¾e se jí chtìlo ji¾ spát a nepøemýšlet o nìèem tak pitomém, jak staèila ještì tiše zabruèet, ne¾ usnula.
Ne tak Jindra. Jeho právì napadaly nejzajímavìjší myšlenky pøed spaním. Nìkdy tak usilovnì, ¾e vstal nalil si pohárek aromatického portského, krknul a šel si ovìøit princip vìènosti a pomíjivosti k poèítaèi, kde guglil a guglil. Dlouho pak nemohl usnout. Vybavovaly se mu barevné pøedstavy meziplanetárních letù, které by pøi vlastnostech nesmrtelnosti vyøešily jeden z problémù dosa¾itelnosti cíle, vzdáleného miliony let, mìøeno pozemským èasem.
„Ty si se opravdu zbláznil,“ s úsmìvem komentovala jeho nápad, kdy¾ se jí svìøoval, co se mu v noci zdálo, „to by pøece nemohla vydr¾et ani polyamorní rodina. Taková blbost. Jak si na to vùbec pøišel“
„Pøedpokládá to samozøejmì vyšší princip sou¾ití lidí v úrovni umìlé inteligence, která se dá samoprogramovat,“ nedal se odradit Jindra.
„Ještì tak todle,“ s výrazem odporu odpovìdìla, „vymysli radìji nìco praktickýho. Tøeba jak se nepobryndávat u snídanì a nedrobit pod stùl.“
„Proè mi dáváš ke snídani ten ruèník?“ nechápavì na ni pøekvapenì hledìl, „co s tím mám dìlat?“
„To si dej pod krk jako bryndák, dostaneš ke snídani müsli, a» ho nemáš zase na tom novém trièku od babièky. Nezapomeò, ¾e za tøi dny je ruèníkový den, tak si zvykej.“ „Jó, túdle,“ zavrtìl hlavou, „snad si nemyslíš, ¾e kdy¾ všichni pøiblblí fandové Douglase Adamse budou chodit s ruèníkem, tak to musím napodobit a budu se vystavovat »ukání na èelo. Normální smrtelník pøece nemù¾e dát na to, ¾e ruèník je nejpotøebnìjší vìc, kterou u sebe má mezihvìzdný stopaø mít. Leda by byl nesmrtelnej.“
Dalo by se øíct, ¾e jejich vzájemné neshody v nápadech a realizaci byly fatální. Kupodivu nebyly. Dokonce se zdálo, ¾e jim jejich polemiky vyhovují a ¾e je k vzájemnému sbli¾ování potøebují.
Nìkteré debaty ovšem Bo¾enka odmítala, proto¾e se jí z toho tématu dìlalo špatnì. Jednou musela pøerušit ¾ehlení, kdy¾ jí Jindra sugestivnì vysvìtloval, odkud pochází symbol nesmrtelnosti, had Uroboros, po¾írající vlastní ocas. Pøedstava hada samotná, dokonce zakousnutá do ocasu, v ní vyvolala dávící efekt. ®ehlièku v rozrušení nechala stát na halence, která málem vzplála, ne¾ se vrátila z koupelny.
„Ty pitomèe, tak se podívej, co si udìlal z mý halenky,“ plaètivì, ale zlostnì vykøikla, kdy¾ se jí podaøilo ¾ehlièku od halenky odtrhnout.
„Nemáš si všechno tak ošklivit,“ bránil se Jindra, „jak tì mù¾e takový symbol èasu a nekoneèného a nepøetr¾itého bìhu ¾ivota takhle rozhodit?“
„Proto¾e si pomatenej z tìch seriálù,“ rozhorlenì tvrdila, „jak mù¾e bejt nìkdo svùj vlastní syn, ty èervenej trpaslíku, prosím tì, kde si vidìl nìjakej ubrus, takovou ohavnost hnusnou.“
„Uroboros prosím, Uroboros,“ hájil svou pøedstavu, „¾ádnej ubrus!“
„To je jedno, jestli ubrus nebo urubrus,“ øekla odmítavì, „mì se to ekluje, to je zvrhlost, kousat se kvùli vìènosti do vlastního ocasu. Kdy¾ se tak dívám na tebe, tak si to nedoká¾u pøedstavit. To u¾ je lepší pták Fénix, ale na toho ty nemáš, chudobko.“
„Kdyby si dokázala pochopit princip vìènosti a cítila, ¾e proti tomu rozlitý kafe na ubrusu po tetièce je úplná bezvýznamná skvrna, mluvila by si jinak.“
„To je mi jasné, ¾e si obyèejných vìcí nevšímáš ty nesmrtelníku,“ øekla naštvanì, „bez té tvé psychoanalýzy se nedoká¾eš ani oholit. Kdybych tì nevyhnala pøed návštìvou maminky do koupelny, dostala by šok, jako minule.“
„Proto¾e je specificky hypersensitivní, na to já vliv nemám,“ bránil se vytrvale, „má v sobì archetyp spoleèenského nevìdomí, který se aktivuje automaticky. To nezastavíš. To máš v hlavì.“
„Eštì øekni, ¾e to nakonec má z minulého ¾ivota!“
„Co by ne,“ chopil se myšlenky, kterou mu nahrála, „ona má svùj minulý ¾ivot vepsaný pøímo ve tváøi, jen vìdìt, jak to pøeèíst a co to znamená.“
„Ty seš ale zloduch, takhle o ní mluvit. Pøitom ona tì má docela ráda. A¾ se tomu divím, ïáble.“
„Já ji obdivuju. Jestli o ní øeknu, ¾e má typické astrální tìlo, tak o ní pøece o ní nemluvím špatnì. Naopak.“
„Proboha, jak mù¾eš øíct takovou blbinu? To máš urèitì z tìch tvých nastøádanejch kní¾ek. Uka¾, co to èteš!“
„Na to radši nekoukej. Bylo by ti líto, ¾e nemáš povìdomí o nesmrtelnosti.“
„No jó! To sem si mohla myslet. Tìlo, duše duch, doktor Štefan. Kdyby si si radši pøeèet nìco od Špaèka, aby si vìdìl, jak se máš chovat pøi návštìvì mé matky a jak o ní mluvit. Prej astrální tìlo. No to ji nemù¾u ani øíct. Udìlalo by se jí zase špatnì!“
„Ty bys jí to ani vysvìtlit nemohla, proto¾e nemáš v poøádku èakry, poøád si stì¾uješ na mravenèení v podbøišku. Uvìdom si, ¾e je to první stadium zaèínající nemoci. Ještì, ¾e tì tam nepíchá, to by bylo ji¾ stadium druhý“
„Tam mì nic nepíchá ty nesmrtelníku, ani ty chudobko. Mìl by si mì povzbudit a ne strašit.“
„Hele, nìkdo zvoní, ¾e to bude tvá astrální matka!“
„Jdu otevøít pacholku, ale jestli ji budeš nìco øíkat o nesmrtelnosti, tak si mì nepøej, co ti pak øeknu já!“
„Mlèím. Mlèím! Jsem nesmrtelnej!“
„To udìláš moudrou vìc!“
„Ahoj mami! To sem ráda, ¾e tì vidím. Dobrý?“
„Nazdar dìti! Jak se máte? Vidím, ¾e jste veselí a š»astní. To je dobøe. Pøinesla jsem vám mandarinky a novou kní¾ku od profesora Petera Staòka. To by nám mohl vysvìtli Jindra. Je to zamyšlení a cesta z pohledu vìdce a laika. To by mì taky zajímalo, jak bude vypadat pøechod ke spoleènosti budoucnosti."
Bo¾enka jen zalapala po dechu a vrhla nevra¾ivý pohled na Jindru. Jindra se ochotnì ujal vysvìtlování své astrální tchýni, jak dosáhneme pøiblí¾ení k nesmrtelnosti.
Pøemysl Èasar
***
Anotaèní foto: ingimage.com
Foto: https://sluzby.hyperinzerce.cz, https://www.piqsels.com/cs, https://morezprav.cz/ Zobrazit všechny èlánky autora
Smrtelník
„Jó, túdle,“ zavrtìl hlavou, „snad si nemyslíš, ¾e kdy¾ všichni pøiblblí fandové Douglase Adamse budou chodit s ruèníkem, tak to musím napodobit a budu se vystavovat »ukání na èelo. Normální smrtelník pøece nemù¾e dát na to, ¾e ruèník je nejpotøebnìjší vìc, kterou u sebe má mezihvìzdný stopaø mít. Leda by byl nesmrtelnej.“
