Zbytek starého roku jsme strávili pøi televizi, a pøesto¾e byl program docela pìkný, asi bych druhý den nevìdìl, co se hrálo. Noc jsem prospal pomìrnì klidnì. Já se probudil, kdy¾ u¾ na ulici bylo denní svìtlo a celá rodina mimo Jacka a Tomáška byla na nohou. Ïadek se holil v koupelnì a Ela s babièkou krájely chleby ke snídani. U Tomáška v pokojíku jsem zaslechl zvuky motoru aut, co projí¾dìla v jeho pøikrývkách nahoru a dolu. Podle zvuku motorkù jsem poznal, ¾e jsou to pøesnì ta, co našel pøed týdnem pod vánoèním stromeèkem. Jacek na rozlo¾eném køesle potichouèku odfukoval, ještì spal. U snídanì jsem byl duchem ji¾ na Visle. U¾ vèera se rozhodlo, pøesnìji, rozhodla babèa, ¾e Tomášek s ní zùstane doma. Ale jedno jí to rozhodnì nebylo. Vidìl jsem na ní, ¾e by si moc pøála být u toho. Ale Tomášek byl ještì moc malý, nic by z toho nemìl, a byl by pøi všem tom zmatku jenom na obtí¾. Do sí»ovky jsem strèil gumové støevíce, plavky a vyrazili jsme. Ulice byly pusté, i nádra¾í. Do vlaku nás nastoupilo všehovšudy osm.
„Nevím, jak tohle dopadne. Nakonec budeš na bøehu sám,“ øekla Ela skepticky, kdy¾ se rozhlédla po prázdném vagonì.
Vystoupili jsme na zastávce Varšava – Povislí. I Varšava byla liduprázdná, vyspávalo se po vèerejší noci. Na mostì Poniatowského postávali jenom policisté v šedých uniformách. Bylo nìco po jedenácté, kdy¾ jsme došli k domku WOPRu. Dovnitø jsem šel u¾ sám. Sedìlo tam nìkolik lidí, mezi nimi moji dva spoluplavci, pøipomínající svou schlíplostí pacienty u zubaøe. Nejradši by asi vzali roha. Podali jsme si ruce a pozdravili. Tajemník Plócienik udìloval poslední instrukce vodním záchranáøùm a pøidìlil jim vysílaèky. „Mám s tím vaším plaváním trochu starosti,“ obrátil se na mnì a podával mi ruku. „Ani Silvestra jsem si poøádnì neu¾il. Ale i to je k nìèemu dobré, mám jasnou hlavu a nebolí. Pojïte, uká¾u vám šatny. Na plá¾i na vás èekají novináøi z týdeníku Sportowiec.“ Jak se ukázalo, chtìli naštìstí vyslechnout pouze moje dva spoleèníky, o kterých nevìdìli skoro nic, a já se v klidu pøevlékl. Kdy¾ tito dva plavci pøišli do šatny, pøiznali, ¾e mají trochu strach. Sna¾il jsem se je uklidnit, ale zdálo se, ¾e na klidu jim pøidala spíš plechovka lodní vazelíny, kterou se patøiènì namazali. Vypadali jako lodníci ze strojovny a to nejen vzhledem, ale i zápachem, který se kolem nich šíøil. Zmazaní silným nánosem èerné vazelíny, dostali i lepší náladu. Vìøili, ¾e jim vrstva smradlavého tuku pomù¾e, a to je upokojilo. Nabídli, abych si vzal taky, a moc se divili, ¾e se odmítám tímhle smradem namazat.
Bylo tøi ètvrtì na dvanáct, kdy¾ jsme vyšli ke startu na plá¾ Saská Kenpa, kde pøešlapovalo asi padesát lidí. Šli jsme za sebou jako Tøi králové, já vepøedu a ti dva èerní od vazeliny vzadu. Studený vítr zvedal jemný písek. Pohled na kalnou øeku s víry nebyl zrovna pøíjemný. Voda mìla tøi stupnì, vzduch dva. Pøesto u¾ stály na mostì i na protìjším bøehu davy lidí, a to nás trochu zahøálo. Za pìt minut startujeme. Upevnili jsme na sebe opasky, na kterých visely podlouhlé balíèky v igelitovém obalu – bezpeènostní opatøení a podmínka plavby, nafukovací záchranný pontonek. V pøípadì potøeby staèilo stisknout balíèek mezi koleny nebo jím udeøit o vodu, a ponton se sám nafouknutím rozlo¾il. Uprostøed Visly stál malý parník, na jeho¾ palubì pøešlapovali novináøi a pozvaní èestní hosté. Po hladinì øeky se pohybovaly dva rychlé èluny øíèní bezpeènosti.
Koneènì. Pøesnì ve dvanáct slavnostnì odstartovala èervená svìtlice varšavskou premiéru novoroèní plavby napøíè Vislou. Stáli jsme u¾ všichni tøi po kolena ve vodì, kdy¾ se ozval výkøik: „Stát, stát! Ještì neplavte. Musíte poèkat, není tu ještì televize. Bì¾í tamhle po plá¾i. Musí být u toho. Asi zachrápali.“
Na chvíli jsme se všichni zarazili a podívali se smìrem k pøibíhajícím postavièkám. Mìly to k nám dobrých pìt set metrù. Asi po dvouvteøinovém váhání, jsem hlasitì rozhodl:
„Bylo odstartováno, tak plaveme! Mìli tu být vèas.“ Pokynul jsem mým spoleèníkùm, aby se ponoøili do kalné Visly. Oba plavci se ke mì pøidali a vzduchem se k nám donesla vlna potlesku. Plavali jsme volnì prsa, seøazeni do trojúhelníku, já na špici, jako host. Na mostì Poniatowského se zastavily tramvaje i auta. Ohlédl jsem se a zjistil, ¾e polští kolegové vypadli z tempa a nestaèili nasazenému rytmu. Po nìkolika dalších tempech odpadli. Chvíli jsem èekal a pozoroval, jak k jednomu z plavcù pøiplula doprovodná pramice. Vzhledem k tomu, ¾e neplavali dál, pokraèoval jsem v plavbì sám, jen se svým doprovodem.
Nasadil jsem prudké zábìry a sna¾il se plavat pøímo ke bøehu, proto¾e jinak bych se nedostal pod první oblouk mostu, a hned za mostem ke bøehu, kde byl cíl – prudká voda by mì ihned zanesla o mnoho desítek metrù ní¾, tak silný byl proud. Tìsnì pøed mostem zaèali všichni diváci tleskat. Zamával jsem jim. Podaøilo se mi dostat a¾ pod první oblouk mostu. Musím ho podplavat na druhou stranu tìsnì kolem chladné zdi podpìrného pilíøe, porostlého slizkým ¾abincem. Davy pøebìhly na druhou stranu a mávaly mi na rozlouèenou – a nové davy mì vítaly na bøehu parníkového pøístavištì. Zaèal jsem zabírat ještì mohutnìji, ale bylo to málo platné: Voda mì snesla tak o deset metrù ní¾, ne¾ byl cíl. Asi tøi metry od bøehu se mi podaøilo postavit na kamenité dno. Silný proud øeky a velké balvany na dnì mi braly rovnováhu, tak¾e jsem musel poøádnì balancovat, abych sebou neplácl zpátky do vody, která by mì unesla zase o nìjaký ten metr ní¾. Ale nestalo se to a já stanul – pøesnìji: spoèinul všemi ètyømi konèetinami – na druhém bøehu Visly. Vzpøímil jsem se na zadní a vydal se nazpátek k vyznaèenému cíli.
Dolní èást navigace byla prázdná a já pouze za doprovodu fotoreportérù mohl projít a¾ k schodùm, kde na mì èekala moje rodina, organizátoøi a diváci, kteøí nešetøili potleskem. První gratulace byla od mé ¾eny, druhá od pøeš»astného tchána a hned za ním od Jacka. Pak se hrnuli ostatní. Pocítil jsem bolest na chodidle – pøidr¾el jsem se Ely a prohlédl si nohu. Byla rozøíznutá. Stalo se to asi pøi vylézání z vody. Nechával jsem za sebou èervené šlápoty, vystoupil jsem po schodech na horní bøeh, kde èekal tajemník WOPRu pan Plócienik. Oficiálnì mi blahopøál, pøedal pamìtní diplom se znakem WOPRu uprostøed a pamìtní pohár s vyrytým nápisem: Pro úèastníka závodu Plavba pøes Vislu – na Nový rok, od ZG. WOPR W-wa. – 1. 1. 1972.
Pak mi nabídli silnou deku, ale já ji odmítl, nebo» jsem se cítil bájeènì a zima mi vùbec nebyla. Jako druhý pøiplaval nejmladší úèastník Benedykt Ryszawa. Bylo na nìm znát, ¾e o reprízu by zájem nemìl. Upøímnì jsem mu pogratuloval. Za chùze k autu jsme odpovídali na dotazy nìkolika novináøù a nechali se fotografovat. S velkým zpo¾dìním doplaval nejstarší a poslední plavec Marek Oborski. Pozdìji jsem se dozvìdìl pøíèinu jeho zpo¾dìní – uprostøed øeky ho vzala parádní køeè do nohy a doprovod mu musel provádìt ve vodì ruèní masá¾ lýtka, aby mohl vùbec doplavat.
Usadili jsme se ve voze a auto se pomalu rozjí¾dìlo po hlavní silnici, soubì¾né s Vislou. Øidiè jel opatrnì a nepøetr¾itì troubil, aby nám diváci uvolnili cestu. Auto vyprovázelo i bzuèení televizní kamery. Poci»oval jsem radost a štìstí, spojené s dávkou hrdosti ne nad tím, ¾e jsme pøeplavali, ale ¾e to byl malý èlovìk z malého Èeskoslovenska, který tohle všechno zpùsobil.
Na druhý den v nedìli se od èasného rána zaèalo s pøípravou veèerního odjezdu do Prahy. Ela, jako v¾dycky, balila radši sama a já s Tomáškem pøeká¾el. Nervozita byla pro mne spojena s ka¾dým odjezdem – pøedstava tìch neprospaných hodin v noci ve vlaku mì dìsila, nikdy jsem si na to nezvykl.
V noèním rychlíku jsme se usadili ve volnìjším kupé a Tomáš za chvilku usnul. My se ¾enou podøimovali. V ranních hodinách rychlík dorazil na hranièní pøechod Mezilesí-Lichkov. Od hranic jsem stál v ulièce vagonu. Mladý mu¾, který pøistoupil v Chocni a stál vedle mne, si proèítal zadní sportovní stránku Svobodného slova. Pøes rameno jsem zahlédl tlustì psaný titulek: ®idek byl v dobré kondici. Scházela mi odvaha po¾ádat o pùjèení novin a taky se mi nechtìlo vìøit, ¾e by se snad jednalo o pøeplavání Visly. Uva¾oval jsem, ¾e jde asi o shodu jmen, a dal se do pozorování zasnì¾ené krajiny za okny vlaku.
Vybavily se mi vzpomínky na Oldøicha a jeho otu¾ování v èase 2. svìtové války. Nebylo to jednoduché. Byla to doba, ve které se témìø veškerý spoleèenský ¾ivot zastavil, a stejnì tomu bylo i u sportu. Otu¾ování se provádìlo soukromì, a tak s Liškou zùstali jen ti nejvìrnìjší: Jan Sedlák, Miloš Soukup a František Šámal. Tito ètyøi nenapravitelní pokušitelé se po celou zimu ka¾dý ètvrtek scházeli u Vltavy pod mostem v Praze-Tróji. Pøevlékali se v tehdejší pùjèovnì lodìk. Nejhorší na celém jejich poèínání bylo, ¾e zdr¾ování se pod mosty a u pilíøù bylo trestné a mohlo je stát i ¾ivot. Tì¾ko by se nìmeckým okupantùm vysvìtlovalo, ¾e se jedná v zimì o plavecký sport.
Na sklonku války své koupání opravdu málem zaplatili ¾ivoty. Nízko nad Vltavou letìlo americké letadlo, aby shodilo na holešovickou elektrárnu nìkolik bomb. Kdy¾ kluci uvidìli americký bombardér, bylo pozdì. Letoun shodil sedm bomb a jedna spadla do vody nedaleko nich. Pocit to byl strašný a reakce bomby ještì horší. Exploze zpùsobila desítky gejzírù a tìlem otu¾ilcù projí¾dìlo silné palèivé bodání. Všichni mysleli, ¾e se louèí se ¾ivotem, a ve skoro nulové vodì jim bylo dùkladnì horko. Naštìstí k další repríze u¾ nedošlo a pøe¾ivší otu¾ilci upalovali z vody na bøeh a rychle domù. Strach z hloubkaøù byl tak velký, ¾e se tenhle ètyølístek pøestìhoval do Modøan na místo, kterému dali název Na výspì. I tam se ovšem setkali s americkým hloubkaøem, který, jako by chtìl odèinit poèínání svého kolegy, shodil z letadla jen nìjaké balíèky. Èást balíèkù spadla do Vltavy, nìco zùstalo le¾et na bøehu ve snìhu. Po rozbalení našli èokoládu.
Pøíbìh s bombardováním nebyl jediný, kdy mìl Oldøich v èase nìmecké okupace øádnì nahnáno a kdy pro¾íval pocity strachu. Datovalo se to od doby, kdy¾ se nìkde doslechl, ¾e nìmeètí lékaøi dìlají v koncentraèních táborech pokusy na lidech – kolik vydr¾í za silného mrazu. Vysvlékli je do naha, vyhnali na mráz a mìøili èas, jak dlouho vydr¾í ¾iví. Jiné vìznì zase ponoøili venku do kádí s ledovou vodou. Museli zùstat ponoøení po krk, dokud nezemøeli prochlazením. Tyhle bestiální pokusy pochopitelnì slou¾ily vojenským zájmùm a úèelùm, ale strach Lišky byl oprávnìný; staèilo, aby nìkoho napadlo zkusit, jak dalece je odolný proti chladu a mrazu otu¾ilec. Pøišly chvilky, kdy se mu pøi zazvonìní zvonku u dveøí prudce rozbušilo srdce. ®enì Maøence se o tomto nebezpeèí nikdy nezmínil.
Rychlík pøijel do Prahy bez zpo¾dìní a na nádra¾í nás netrpìlivì èekala pra¾ská babièka s dìdou. Hned nás také informovali, ¾e u¾ o všem vìdí z rozhlasu, nìco se doèetli i v našich novinách. Ještì z haly nádra¾í jsem telefonoval Oldøichovi Liškovi do zamìstnání, abych mu sdìlil, ¾e jsme právì dorazili do Prahy, a jakmile odnesu zavazadla domù, ¾e se u nìj zastavím. Ani mì nenechal domluvit a hned mi blahopøál k plaveckému úspìchu v Polsku. Doèetli se to v ranním tisku a všechny je to pøekvapilo. Po cestì z nádra¾í domù na ®i¾kov jsem vyslechl vyhodnocení memoriálu Alfreda Nikodema. Tenhle legendární plavec pocházel z dvojèat. Jeho bratr byl ovšem daleko robustnìjší, a Alfredova od narození štíhlá postava byla pøíèinou toho, ¾e se o nìm øíkalo, ¾e utekl hrobníkovi z lopaty. Svého silnìjšího bratra pøe¾il o dvanáct let.
Kdy¾ dospìl v mu¾e, mìla ještì Rakousko-Uherská øíše na moøi své loïstvo, u kterého nastoupil jako kadet. Deset let strávených na lodi dalo Nikodemovi mo¾nost proplout všechna moøe, vèetnì Severního, a nauèil se dobøe plavat i skákat ze sto¾áru. V zemích severních moøí se setkal se sekcí Zimní záchrana tonoucích. Tuhle zkušenost pou¾il o pár let pozdìji po první svìtové válce v APK klubu pøi zalo¾ení Záchranné sekce tonoucích, spojené se sportovním otu¾ováním.
Mezi jeho neøesti patøila latinka a dobré vínko, na které chodíval na Staromìstské námìstí. U všeho, co vyprávìl, se tváøil pøevelice vá¾nì a málokdo poznal, jestli to je pravda nebo ne. Jednou takhle u vínka zaèal nenápadnì:
„Pøed rokem, kdy¾ jsme mìli plavat o Vánocích ve Vltavì, stal se u nás doma malér. Spíme, a o pùlnoci nìkdo tluèe na dveøe. Man¾elka šla otevøít a ve dveøích stála vydìšená sousedka:
” Paní Nikodemová, co se to u vás dìje? Nepraskla vám voda? Od veèera poøád teèe.”
Man¾elka ji uklidnila: “Všechno je v poøádku. Musíte prominout a aspoò tuhle noc to nìjak vydr¾et. On toti¾ man¾el zítra plave pøes Vltavu a teï le¾í ve vanì. No a aby byla voda poøád studená, tak si ji pøipouští, aby byl ráno fit.“
Bohu¾el, nemìl jsem tu èest Nikodema osobnì poznat. Zemøel 30. øíjna 1949, a v té dobì mi byly ètyøi roky. Jeho ostatky byly ulo¾eny na Vyšehradì, naproti hrobu spisovatelky Bo¾eny Nìmcové, se skromným nápisem na èerném mramoru Alfréd NIKODEM, sportovec.
Za všechno co jsem se o této legendární postavì dozvìdìl, vdìèím jeho ¾áku Oldøichu Liškovi. Kdy¾ je dnes porovnávám, zjiš»uji, ¾e dvì vìci mìli spoleèné. Ta první byla láska k vodì, druhá abnormální smysl pro humor. U Oldøicha jsem mìl mo¾nost pozorovat to skoro dennì. Míra jeho humoru neznala hranic, byl to gejzír nápadù a nedokázal zkazit ¾ádnou legraci.
Rád vzpomínám na jeho humorné vyprávìní o dìtství, kdy bylo vyšší mocí rozhodnuto, ¾e se stane otu¾ilcem. Vyprávìla mu to jeho maminka Antonie: "Kdy¾ jsi se narodil, porodní bába tì nedopatøením místo do teplé vody namoèila do škopíku se studenou. Leknutím vykøikla a mì taky øádnì vylekala. Pak mì uklidòovala, abych si z toho nic nedìlala, ¾e z tebe stejnì jednou bude otu¾ilec. No, a vidíš, stalo se. Pozdìji, mohlo ti být tak tøi a pùl roku, jsem tì chtìla vykoupat v rybníce, ale zaèal jsi øvát jako tur na celé kolo a mrskal nohama i rukama na všechny strany. Náhodou šel kolem pan faráø a povídá: – Matko, co to s tím dìckem provádíte? – Povídám: – Ale kluk nièemná nechce a nechce do vody, podívejte se jak vyvádí a jak øve. – Podíval se zamyšlenì na mì, potom na tebe, a øekl: – Matko, nechte ho, mo¾ná jednou bude plavat tak dlouho, a¾ vás to bude mrzet.“
Na rozdíl od Oldovy maminky mìli moji rodièe pro mé sklony ke studené vodì pochopení. Jako by to bylo dnes si vzpomínám na nedìlní výlet s tatínkem k Berounce v Mokropsích. Nebylo mi ani dvanáct a o Nikodemovi jsem slyšel jenom z vyprávìní, tak¾e to nebyl on, kdo by mì inspiroval ke koupání v ledové vodì. Pøesto¾e byl bøezen, bylo vedro a Berounka mì strašnì lákala. Jeliko¾ tatínek nebyl proti, vysvlékl jsem se do trenýrek a s chutí skoèil do asi desetistupòové vody. Bylo mi bájeènì, hùø ale bylo tatínkovi na bøehu. Nìkolik lidí se do chudáka pustilo a div mu nenamlátilo za to, ¾e nahnal takhle malé dítì do tak studené vody.
Problémy se mnou byly i ve tøinácti na dìtské ozdravovnì ve Vrchlabí. Zde jsem v noci tajnì utíkal do zahrady plné krásnì bílého snìhu, labu¾nicky se v nìm svleèený válel a koupal se v polozamrzlém potoce. Personál ozdravovny druhý den zkoumal záhadné bosé stopy dospìlého èlovìka ve snìhu – mìl jsem toti¾ èíslo nohy ètyøicet dva. Rozrytý sníh, na bøeh vyházený led z potoka a pøeveliké stopy, byly dlouhou dobu záhadou.
A¾ jednou to prasklo. Trest, který mì mìl stihnout, byl krutý: Do ètyøiadvaceti hodin opustit ozdravovnu. Na poslední chvíli mì zachránil pediatr, jeho¾ prohlášení bylo rozhodující:
„Celý mìsíc trvalo, ne¾ jste pøišli na to, kdo se vlastnì v tom snìhu rochtá, a za tu dobu se Václavovi nic nestalo, ani koupání neodstonal. Sám poznal, co je pro nìj zdravé.“
Koneèný verdikt byl, ¾e mohu v ozdravovnì zùstat.
O rok pozdìji jsem své otu¾ování pøenesl pod Švermùv most v Praze na Vltavì a dennì si chodil zaplavat na stejné místo. Zaèal jsem s koupáním od záøí a kamarádi hlídali šaty na bøehu vedle mostu. Všechno probíhalo normálnì a¾ do jednoho dne. Kalendáø ukazoval poslední den listopadu. Já byl uprostøed Vltavy mezi kachnami a plaval si pod mostem sem a tam. Byl jsem ve vodì asi tøicet minut a na mostì se zaèali zastavovat chodci. Napadla mì hloupá klukovina poøádnì se nadechnout a ponoøit se pod vodu. Doplaval jsem pod vodou pod most a¾ k jeho pilíøi a tam nìjakou dobu zùstal schovaný. Co se dìlo na mostì, mi pozdìji vyprávìli kamarádi. Nìkolik lidí, kdy¾ vidìlo, ¾e jsem nevyplaval, bì¾elo do dopravní budky VB u letenského tunelu, odkud byla pøivolána øíèní hlídka VB a na místo hlášeného utonutí i pra¾ská kriminálka. Samozøejmì mi strašnì vynadali.
Mé rozjímání nad minulostí pøerušila Ela konstatováním, ¾e u¾ jsme doma.
Za nìkolik dní mi pøišel balík s reportá¾emi od Visly.
U varšavské veøejnosti a v polském tisku mìla zimní plavba velký ohlas, dokonce bylo rozhodnuto zalo¾it Klub otu¾ilcù a plavba napøíè Vislou se mìla stát pravidelnou akcí. V obálce s razítkem redakce Sportowiec jsem našel oficiální pozvání k úèasti v Mezinárodním moøském plaveckém maratónu pøes Puckou zátoku, který se bude konat v srpnu. Potìšilo mì to. Ze ètení mì vyrušil pøíchod Oldøicha Lišky. V jedné ruce beranici, v druhé aktovku, ze které vypadla šála. Šibalsky se usmál a ulo¾il ji nazpátek, jakoby se se za ní stydìl. „To Maøenka. Poka¾dé, kdy¾ jdu ven, tak mì kontroluje, jestli mám tu onuci na krku. Jak jsem za dveømi, šup s ní do tašky. Zatracená šála. Takhle ji musím tahat poøád.“
Pak vyndal tlusté desky a dali jsme se do pøípravy plaveckého maratónu v Lipnì, u jeho¾ zalo¾ení byl jako kmotr. Lipenské jezero s velkou vodní plochou poskytuje bohaté mo¾nosti dlouhých tratí, doká¾e být vlídné, ale taky záludné. Jednou pøi èasném ranním startu byla øídká mlha – pøedpokládalo se, ¾e se za nìjakou dobu po startu zvedne. Zhoustla naopak natolik, ¾e nebylo vidìt vùbec nic a byly slyšet jen povely doprovodníkù. Kdy¾ se koneènì zvedla, zjistilo se, ¾e plavci na pøední pozici zabloudili a plavou smìrem k rakouským hranicím. Navigaèní loï mìla dost práce, aby urychlenì navedla závodníky na správný smìr a nedošlo k narušení teritoria rakouských hranic.
Ten veèer jsme s Oldøichem probrali také pøedbì¾ný plán stavby nové klubovny v Braníku, a já tenkrát ještì ani sám netušil, s jakým nápadem na nìj o nìco pozdìji vyrukuji.
Zbytek starého roku jsme strávili pøi televizi, a pøesto¾e byl program docela pìkný, asi bych druhý den nevìdìl, co se hrálo. Noc jsem prospal pomìrnì klidnì. Já se probudil, kdy¾ u¾ na ulici bylo denní svìtlo a celá rodina mimo Jacka a Tomáška byla na nohou. Ïadek se holil v koupelnì a Ela s babièkou krájely chleby ke snídani. U Tomáška v pokojíku jsem zaslechl zvuky motoru aut, co projí¾dìla v jeho pøikrývkách nahoru a dolu. Podle zvuku motorkù jsem poznal, ¾e jsou to pøesnì ta, co našel pøed týdnem pod vánoèním stromeèkem. Jacek na rozlo¾eném køesle potichouèku odfukoval, ještì spal. U snídanì jsem byl duchem ji¾ na Visle. U¾ vèera se rozhodlo, pøesnìji, rozhodla babèa, ¾e Tomášek s ní zùstane doma. Ale jedno jí to rozhodnì nebylo. Vidìl jsem na ní, ¾e by si moc pøála být u toho. Ale Tomášek byl ještì moc malý, nic by z toho nemìl, a byl by pøi všem tom zmatku jenom na obtí¾. Do sí»ovky jsem strèil gumové støevíce, plavky a vyrazili jsme. Ulice byly pusté, i nádra¾í. Do vlaku nás nastoupilo všehovšudy osm.
