Ach jo
Pojïme se na chvilku zastavit a osvì¾it se u kní¾ky svìtoznámého autora, který se zamýšlí nad obyèejnými vìcmi, které … „tak prùzraèným zpùsobem oslovují v èlovìku to lepší, dávají smysl tìm nejnepatrnìjším vìcem svìta a navádìjí ètenáøe k radostnému pro¾ívání“.
* * *
„Ach jo“ v ¾ádném slovníku ani encyklopedii nenajdeme a málokdy to vidíme napsané. Ale vìtšina z nás ten zvuk vydává ka¾dý den. A pou¾ívá celý ¾ivot.
„Ach jo“ je jeden z prvních výrazù, které se dítì nauèí.
„Ach jo“, nebo nìco podobného, se pou¾ívá od té doby, kdy se objevili lidé. A tøeba to bylo první, co Adam øekl Evì, kdy¾ si kousl do jablka.
A jí také hned bylo jasné, co tím myslí.
Bìhem historie lidského rodu se objevují a zase mizejí milióny a milióny rùzných zvukù – tak, jak neustále hledáme cesty vzájemné komunikace. A èasto ta nejvýmluvnìjší slova, která pou¾íváme, vlastnì vùbec slovy nejsou; jsou to jen tìsnopisné zvuky zastupující slo¾ité myšlenky – taková mruèení, úpìní, supìní, mlasknutí a hvízdnutí doprovázená rùznými výrazy oblièeje a pohyby tìla: „Hmm… ehe…mmmnnn… júúú… hej… tìpic… oukej… jjjo… ah… ha… mno…“ a skoro nekoneèné mno¾ství dalších, jejich¾ význam i zpùsob psaní jsou písmem na papíøe nesdìlitelné.
„Ach jo“ je velmi vysoko na seznamu drobných slùvek s velkým obsahem.
„Ach jo“ øíkáme dìcku, které spadne, uhodí se do hlavy nebo si pøiskøípne prst. Znamená to, ¾e víme, jak to bolí, ale ¾e také víme, ¾e ta bolest pøejde a dítì má na to, aby se s ní vypoøádalo, vstalo a šlo si po svých. A jak se dítì bude uèit, nebude muset pøi ka¾dém škrábnutí za rodièi, aby mu to pofoukali – samo u¾ bude vìdìt, kde najít vlastní obvazy. „Ach jo“ je první klín, kterým dítì odháníme k samostatnosti.
Èím jsme starší, èím více máme zkušeností a poznatkù, tím lépe rozeznáváme pomíjivou potí¾ od záva¾ného problému. Tím lépe si uvìdomujeme, ¾e nìco je na „ach jo“, a ne na tísòové volání.
Kdyby mì píchlo na prsou, tøeba bych hnal na pohotovost a øíkal si: „Panebo¾e, infarkt!“ Kdyby mìla stejné pøíznaky moje doktorka, nejspíš by si øekla: „Ach jo, to budou vìtry,“ vzala by si antacid a vìnovala by se své práci.
Co je pro mì poslední škytnutí mé staré dodávky, je pro mého mechanika odstranitelný problém s elektøinou.
„Ach jo, vy tady máte zkrat v zapalování.“
Dokonce mù¾eme mít podobný pocit i u vìcí, které opravit nejdou. U¾ odmalièka známe písnièku Komáøi se ¾enili a co se stane, kdy¾ se komáøi opijou. I ve školce nám tyhle vìci pøipomínají. Víme, ¾e a» dìláme, co dìláme, nakøápnuté vajíèko dohromady nedáme. Vím toho dost o smrti – èasto jsem jí byl nablízku v nemocnicích a na høbitovech. A tak a¾ uvidím, ¾e se blí¾í moje vlastní smrt, tøeba jenom øeknu „ach jo“.
V tomto smyslu je „ach jo“ stav mysli. Je to celá filosofie.
Nabádá nás, abychom èekali neèekané a také poèítali, ¾e se s tím budeme muset nìjak vypoøádat, proto¾e k neèekanému dochází skoro poøád. „Achjoáci“ nejen¾e jaksi èekají pøekvapení, ale oni s ním poèítají, jako by pøekvapení bylo atributem ¾ivotaschopnosti.
„Ach jo“ v sobì zahrnuje „Nic se nedìje, jedeme dál“, „Co teï_“, „Nikdy nevíš, co se stane pøíští minutu“, „Tak to bychom mìli“, „Dr¾te si klobouky, pojedeme z kopce“, „Lá¾o plá¾o“, „Zítra je taky den“, „Šlehaèku zpátky neodšleháš“ a „Za sto let u¾ to bude úplnì jedno“.
„Ach jo“ je více ne¾ jen momentální reakce na malé problémy. „Ach jo“ je postoj – úhel pohledu na vesmír. Je souèástí rovnice, která struènì vyjadøuje mùj náhled na podmínky existence:
„hmhm“ + „noné“ + „ach jo“ + „ale bó¾e“ = „aháá!“
* * *
Ukázka z knihy Roberta Fulghuma Ach jo
Vydavatelství Argo 1996
Ach jo