Cesta to byla poøádnì dlouhá. Z Prahy do Sydney je to hodnì kilometrù. Samozøejmì, ¾e jsem odhánìl myšlenky, které pøipomínaly oceány a horstva pod naším jumbem. Srdce se mi chvìlo pomyšlením, ¾e spatøím zemi protino¾cù a klokanù. Zatleskali jsme pøi pøistání a ocitli jsme se na letišti. Procházeli jsme celní kontrolou. Miloslav Šimek a Jiøí Krampol projeli se svými zavazadly bez povšimnutí. Èekal jsem, ¾e celníci trochu proklepnou Jiøího, který se svým boxerským nosem pøipomíná tvrdého mafiána. Mýlil jsem se. Ukázali na mne. Australský celní úøedník øekl nìco jako khamón a já, proto¾e mám operovaný sluch, jsem zaslechl „kámo“. Radostnì jsem mu nabízel ruku:
„Ty jsi Èech?“ ptal jsem se udivenì. Odstrèil mou ruku a ukázal na zavazadla.
Pochopil jsem, ¾e „kámo“ neøíkal. Nejvíce jej zaujala moje kytara, která dlela v polstrovaném pouzdøe. To pouzdro mi vyrobil jeden kamarád, abych nemusel tahat tì¾ký futrál. Na celém tom pouzdøe byly polštáøky – molitan pokrytý plátnem. Celník zaèal do pouzdra píchat jehlou. Provìøili futrál, potom jsem musel ukázat obsah kufrù a posléze i obsah brašny. Kdy¾ celník za asistence svého kolegy vytáhl z útrob tašky sklenici, na které byl nápis Majoránka, divnì zmlkl. Tu sklenici mi dala s sebou moje ¾ena. Mìl jsem v ní aspirin, kardilan, nitroglycerin a vitamin C. jsem jako nemocný a¾ za ta léta profesionál a pilule rozpoznám chutí. Proto byly pohromadì.
„Ma-d¾o-ránka!“ èetl namáhavì celník. Okam¾itì jsem pochopil, co tím myslí.
„Nou, marihuana“, kategoricky jsem kroutil hlavou, „majoránka! To je…“ pomlaskl jsem, „do gulaša!“ Díval se bez hnutí a vysypal mé pilule na stùl. Rychle jsem vysvìtloval: „Ich bin, já jsem,“ poplácal jsem si na srdce, „infarkt myokardu!“ díval se na mne nechápavì. Témìø pitomì. Ale pitomý jsem byl já. Nevìdìl jsem, ¾e se anglicky øíká našemu infarktu heart attack. Australský celník ukázal na mé pilulky a náhle jako by pochopil, vzkøikl: „Drags!“
„Yes“, pøikývl jsem. Nemìl jsem to dìlat. Já myslel pilule proti nemocem a on drogy. Byl jsem u té pøepá¾ky ještì pøes hodinu. Kdy¾ se omyl vysvìtlil, zeptal se mnì na povolání. Abych ho nezdr¾oval, øekl jsem:
„Invalid!“ Myslel jsem si, ¾e se toho celníka zbavím. Pùsobení na city je nejlepší. Stále se díval do mého pasu na vízum.
„No valid?“ opakoval po mnì, ale zcela s jinou výslovností. Kdy¾ se zeptal asi tøikrát, pøikývl jsem. Zakroutil hlavou a dal mi pøes razítko mého víza své razítko. Zamyšlenì mi pokynul, abych šel. Druhý celník pokrèil rameny a lehce protáhl oblièej. Veèer jsem se dozvìdìl, ¾e no valid znamená NEPLATNÝ. A tak jsem si sám vy¾ádal razítko, které zrušilo mé vízum. Ale mìsíc jsem v Austrálii byl. Egona Ervína Kische tam nepustili.
„Pepo,co jsi tam tak dlouho dìlal?“ divil se Slávek Šimek.
„Vyprávìl jsem si s nima o klokanech“, øekl jsem klidnì.
„Copak ty nìco víš o klokanech?“ kroutil hlavou Jirka Krampol.
„Vyprávìl jsem jim, ¾e je máme u nás taky!“
„A kde, prosím tì?“
„Pøece na Bohemce v Praze. Hrajou tam fotbal!“
Pøistání v Austrálii