POÈÁTKY FILMU Václav Wasserman Václav Wasserman si u¾il svého ¾ivota mezi roky 1898 a¾ 1967. Navštívil jsem ho v jeho finále s fotografem Bedøichem Kockem a jsem tomu rád. Rodokmen tohoto mu¾e zaèíná na Zbraslavi v domì èp 1. Tady ¾ily dlouhé generace Benešù, kteøí se krom bì¾ných ¾ivností zabývali také mìøením vodní hladiny. Proto se ke jménu zaèalo pøidávat pøízvisko Vodièka; Vodièka bednáø dìda, Vodièka knihaø otec a Vodièka Václav, syn. Ambice této nejmladší ratolesti míøily ovšem dál a on, chtìje vyhovìt obyèejùm kulturního svìta té doby, zaèal pou¾ívat radìji nìmecké transkripce Wasserman.
Václavova filmová kariera zaèala v biografu strýèka Koubka ve Francouzské ulici na Vinohradech. Z pùvodního posluhy se tam stal poprvé filmovým tvùrcem. Šlo zprvu o tvorbu zvuku, ale i to byla kdysi filmová profese. Václav stál v manipulaèním prostoru na druhé stranì plátna, sledoval mihotání svìtla a stínu na druhé stranì plátna a podle potøeby vyrábìl vhodné zvuky (tøeba rozbíjením starého porcelánu). Vedle nìj sedìl za plátnem strýc Koubek, který pro zmìnu doprovázel poetické scény hrou na citeru. Po skoèeném promítání ještì Václav zametl sál a svázal špagátem ¾idle všude tam, kde odcházející hosté porušili øady.
V roce 1911 se Václavùv tatínek slitoval nad jeho ambicemi a koupil mu laternu magiku, jí¾ propùjèovala své svìtelné paprsky ještì petrolejová lampa. Tak si malý Wasserman zaøídil svùj Bio Orion v jedné komoøe bytu knihaøe Vodièky. Nejobvyklejšími hosty byli páni spolu¾áci, dvì mladší sestry a pejsek. Druhý Wassermanùv biograf se zrodil v bohémské partì v hostinci U Klusáèkù, do ní¾ patøil i Emil Artur Longen, pøedstavující ponejvíce Sherlocka Holmesa. Také sem patøil Jaroslav Hašek a František Kovaøík se svým maòáskovým bramborovým divadlem; všechno bylo spíše parodií na biografy pionýrských let a odbývalo se jen v dobì Wassermanova volna – pracoval a¾ do konce první svìtové války v puškaøské firmì Ladislava Švestky.
Rozhodující bylo, kdy¾ trojice Wasserman, Rovenský a Heller získala financiéra pro svùj film Komediantka; byl jím majitel prádelny Kahlenbacher. Film byl obchodním úspìchem, financiér se namlsal a v touze shrábnout všechny finance sám, pustil se nezkušenì do filmu Odplata a to byl propadák první tøídy. Utopil v tom všechny své finance! Ostatnì èeské filmy mìly tenkrát vùbec malou šanci – jen málokterý se mohl rovnat masové produkci cizích atelierù, které tehdy vyrábìly nesrovnatelnì levnìji ne¾ první pionýøi èeského filmu.
První velký úspìch scenaristy Wassermana byly Dìti osudu, natoèené roku 1921. Tenkrát se poprvé stalo, ¾e diváci vzali pøi premiéøe re¾iséra filmu – byl jím Josef Rovenský - na ramena a nosili ho sálem. Tento film dosáhl i zahranièního úspìchu. Wasserman také pøinesl na plátno matku Kráèmerku a Kondelíkovské filmy, natoèil Snìdený krám Ignáce Hermanna. Podílel se i na díle o Kmochovi, které sehrálo svou obzvláštní roli na zaèátku druhé svìtové války. V první filmové verzi Nerudova Kam s ním, natáèel všechny exterierové scény pøímo v prostøedí Malé Strany. Kterýsi teoretik našich èasù napsal, ¾e Wasserman tak o pùl století pøedešel italské neorealisty.
Z Wassermanova díla vyplývá, ¾e má na kontì šest nebo sedm stovek scénáøù, z nich¾ dobrá tøetina, dvìstìpadesát filmù bylo skuteènì natoèeno. Nejhezèí léta svého ¾ivota strávil v trojici s kameramanem Hellerem a s hercem, re¾isérem, spisovatelem, pianistou, farmaceutem a technikem Karlem Lamaèem. Znal je tehdy celý svìt a zvaly je èetné zahranièní spoleènosti. Kdy¾ na nì Wasserman vzpomínal v naší spoleènosti, bavili jsme se nad osobitým charakterem Otty Hellera, který bez luxmetru natoèil skvìlý shakespearovský film, Richarda III. A pøece nikdy nepochopil, ¾e zemì je kulatá!
Václav Wasserman vzpomínal i na Anny Ondrákovou èi na Vlastu Buriana, s ním¾ natoèil za jeden týden film Funebrák. Hlavou mu bì¾ely myšlenky na filmové nebe, v nìm¾ skonèila valná vìtšina tìch, s nimi¾ kdysi dávno spolupracoval… Vlastnì ani Wasserman sám nemìl do toho nebe daleko. Nìmci si jeho umìlecké jméno vysvìtlili nearijsky a tak jednoho dne napsal Hitlerùv Völkischer Beobachter, ¾e „svinský ¾id Wasserman je zase tady, v Nìmecku.“ A v Praze mu na kavárenský stolek kdosi pøilepil výstøi¾ek listu Vlajka. „Komunista Wasserman opìt sedá na své místo“, psalo se, „kdo to bude trpìt dál.“
A brzy potom ho vyhodili i z Filmové ligy a ten velký filmaø v pøedtuše toho, co mù¾e následovat, se zaèal toulat venkovem. Jako psanec byl chvíli v okolí Prahy, ¾il také v Orlických horách, v Kolínì, v Podìbradech … A tohle všechno, i bezesné noci, honièky kolem filmu, které nebraly konce a které Wassermanovi nedopøály chvilku odpoèinku, pak dùkladnì otøásly srdcem toho výjimeèného mu¾e.
U¾ potom nevytvoøil ¾ádný další samostatný film. Kdoví proè? Nemocí to není, Wasserman si ji nepøipouští. Není to ani nedostatkem humoru – slavný scénárista našich veseloher jím ještì poøád záøí. Dost mo¾ná, ¾e je to proto, ¾e mu – jak øíká – zavøeli kavárnu U Karla IV, ve které se valná èást tìch dvìstìpadesáti natoèených scénáøù, zrodila.
Text: Slavomír Pejèoch-Ravik
Foto: VW Bedøich Kocek, ostatní foto internet
v domì èp 1. Tady ¾ily dlouhé generace Benešù, kteøí se krom bì¾ných ¾ivností zabývali také mìøením vodní hladiny. Proto se ke jménu zaèalo pøidávat pøízvisko Vodièka; Vodièka bednáø dìda, Vodièka knihaø otec a Vodièka Václav, syn. Ambice této nejmladší ratolesti míøily ovšem dál a on, chtìje vyhovìt obyèejùm kulturního svìta té doby, zaèal pou¾ívat radìji nìmecké transkripce Wasserman.
V roce 1911 se Václavùv tatínek slitoval nad jeho ambicemi a koupil mu laternu magiku, jí¾ propùjèovala své svìtelné paprsky ještì petrolejová lampa. Tak si malý Wasserman zaøídil svùj Bio Orion v jedné komoøe bytu knihaøe Vodièky. Nejobvyklejšími hosty byli páni spolu¾áci, dvì mladší sestry a pejsek. Druhý Wassermanùv biograf se zrodil v bohémské partì v hostinci U Klusáèkù, do ní¾ patøil i Emil Artur Longen, pøedstavující ponejvíce Sherlocka Holmesa. Také sem patøil Jaroslav Hašek a František Kovaøík se svým maòáskovým bramborovým divadlem; všechno bylo spíše parodií na biografy pionýrských let a odbývalo se jen v dobì Wassermanova volna – pracoval a¾ do konce první svìtové války v puškaøské firmì Ladislava Švestky.
Rozhodující bylo, kdy¾ trojice Wasserman, Rovenský a Heller získala financiéra pro svùj film Komediantka; byl jím majitel prádelny Kahlenbacher. Film byl obchodním úspìchem, financiér se namlsal a v touze shrábnout všechny finance sám, pustil se nezkušenì do filmu Odplata a to byl propadák první tøídy. Utopil v tom všechny své finance! Ostatnì èeské filmy mìly tenkrát vùbec malou šanci – jen málokterý se mohl rovnat masové produkci cizích atelierù, které tehdy vyrábìly nesrovnatelnì levnìji ne¾ první pionýøi èeského filmu.
A brzy potom ho vyhodili i z Filmové ligy a ten velký filmaø v pøedtuše toho, co mù¾e následovat, se zaèal toulat venkovem. Jako psanec byl chvíli v okolí Prahy, ¾il také v Orlických horách, v Kolínì, v Podìbradech … A tohle všechno, i bezesné noci, honièky kolem filmu, které nebraly konce a které Wassermanovi nedopøály chvilku odpoèinku, pak dùkladnì otøásly srdcem toho výjimeèného mu¾e.