Jak se našli
Tam, kde konèí louka a zaèíná les, vyrostl ztepilý smrk. Za noci kolébal hvìzdy a za svítání, kdy¾ se les rozeznìl ptaèími hlásky, probouzel ze sna veveøièku, co mìla svìtnici v horním patøe vìtví. Nosila huòatý rezavý ko¾íšek, a tak jí všichni v lese øíkali Rézièka.
„Vstávej, u¾ je ráno,“ tichounce jí zaševelil do ucha smrk. Rézièka otevøela jedno oko a øekla: „Já mám ještì pùlnoc.“
„Slunko u¾ je dávno na nohou a vítá letní poèasí,“ zase zaševelil smrk. Rézièka otevøela i druhé oko a posadila se.
„Tak to je opravdu ráno,“ a vyskoèila z postele. Kdy¾ rozhrnula smrkové vìtve jako zelené závìsy, uvidìla sluníèko, jak bì¾í kolem lesa.
„Ahoj Rézièko,“ culilo se na ni. Rézièka pøekvapenì vydýchla:
„Ty máš dnes ještì krásnìjší šaty ne¾ jindy. Záøí zrovna jako ryzí zlato, a¾ se z toho nádhernì rozsvítil den.“
„Jak jinak, v¾dy» je léto,“ zasmálo se slunce. Rézièka na nì upøela nábo¾ný pohled.
„Nemù¾u od tebe odtrhnout oèi.“
„Do takových zlatých šatù jednou obléknu celý les,“ øeklo zvesela slunce.
Rézièka byla skokem u nìj a zastoupila mu cestu.
„Øekni, kdy to bude?“
„Na podzim pøece,“ odpovìdìlo slunce a šikovnì kolem ní proklouzlo, proto¾e u¾ mìlo být dávno na obloze.
„A¾ budou pršet lískové oøíšky,“ zavolalo ještì pøes rameno. Rézièka zùstala stát, jako kdy¾ do ní uhodí.
„Kdo to kdy slyšel, aby pršely lískové oøíšky?“ Dlouho si to nemohla srovnat v hlavì, ale nakonec usoudila:
„Jednou z nebe pršely ledové kroupy, proè by nemohly pršet i lískové oøíšky?“ Poslouchala ji sojka, co má v lese o všem pøehled. Z køídla jí blýsklo modrým pírkem, kdy¾ na Rézièku zamávala:
„Oøíšky nebudou padat z nebe, ale z vìtví lísky obecné.“
„Tak je to tedy,“ pøekvapenì polkla Rézièka. „Naštìstí vím o jedné, co je oøíšky pøímo obsypaná.“ Líska rostla u cesty, co bì¾ela z lesa k louce a dál do polí. Zelenala se na všechny strany a chovala na vìtvích bledé oøíšky.
„Co mám udìlat, aby ty oøíšky pršely na zem?“ vyptávala se Rézièka.
„Trpìlivì èekat, a¾ je podzim setøese,“ zašeptala rozvá¾nì líska.
„To pøece hravì svedu taky,“ hodila hlavou Rézièka a hned ze všech sil zatøásla lískou, div ji nevyvrátila z koøenù.
„Och,“ vyjekly oøíšky, co na lísce rostly, a chytily se pevnì vìtve.
„Ještì je brzy. Ještì jsme neuzrály.“ Jeden oøíšek se dobøe nedr¾el a skulil se na zem. Chvíli smutnì le¾el v trávì, pak se rozlouskl a neš»astnì øekl:
„Rostl jsem zbyteènì, je ze mne jen ètvrtjadýrko.“
„Prokrindáèka, je z nìho jen ètvrtjadýrko,“ leklo se slunko, co vykouklo nad lesem, a honem pøispìchalo k lískovému keøi. Rézièka stála a dívala se zahanbenì do zemì: „To je moje chyba.“
„Copak, ¾e jsi byla tak netrpìlivá? Nevíš, ¾e všechno má svùj èas?“ káralo ji slunko. „Na zlaté podzimní šaty si les ještì øadu týdnù poèká.“
„Opravdu mì to mrzí,“ dušovala se Rézièka. „Jen¾e tolik jsem chtìla vidìt les v podzimních barvách.“ Sluníèko významnì zvedlo prst: „Však letní tóny lesu také sluší.“ Rézièka uznala, ¾e má pravdu, jen¾e pak ji pøepadla starost:
„Jak ten podzim jednou pøivoláme?“
„A¾ se léto rozlouèí, on se sám pøihlásí,“ øeklo slunce.
„Klidnì si tu spolu klábosíte a se mnou je doèista amen,“ ozval se z trávy neš»astný oøíšek.
Sluníèko se pro nìj hned shýblo a polo¾ilo si ho na dlaò:
„K jídlu nejsi, zasadit se také nedáš… co s tebou?“ usilovnì pøemýšlelo. A najednou mu svitlo:
„Udìlám z tebe skøítka.“ Hned oøíšek zavøelo do dlanì, okam¾ik s ním hrkalo a potom vyslovilo kouzelné zaøíkadlo: Abraka dabra, èáry máry fuk.“ Kdy¾ dlaò nakonec rozevøelo, sedìl na ní panáèek. Mìl kabátek ze zelených vroubkovaných lístkù a na hlavì skoøápkovou èepièku.
„Teï je z tebe skøítek Ètvrtjadýrko, a já tì vítám na svìt,“ jásalo slunko. Skøítka to vùbec neohromilo. Brnkal si prstíkem o našpulenou pusu a mraèil se na Rézièku:
„Tohle všechno máš na svìdomí ty.“
„U¾ se na ni nehnìvej,“ zastalo se jí slunce. „Na svìtì je tak pìknì. Budeš tu urèitì spokojený.“
Skøítek dìlal nejdøív drahoty. Chvíli koulel oøíškovýma oèima, drbal se za ouškem, kýval no¾kou, ale nakonec se zeptal:
„Co se mnou zamýšlíš dál? Nechci tu sedìt se zalo¾enýma rukama.“
Sluníèko se zamyslelo, okam¾ik se rozhlí¾elo a nakonec øeklo:
„Mù¾eš se starat o lískové keøe.“
Skøítek rázem o¾il.
„A jak bych to dìlal?“ zeptal se.
„Ráno je pomù¾eš rosièkové panence pokropit rosou, o polednách zkontroluješ oøíšky na vìtvích, zda se pìknì kulatí a veèer jim popøeješ dobrou noc.“
Skøítek seskoèil sluníèku z dlanì, spokojenì si protáhl kloubky a pøikývl, ¾e souhlasí.
Rézièce spadl kámen ze srdce:
„O tebe se zase budu starat já,“ pøivøela spokojenì oèi a hned si Ètvrtjadýrka vysadila na záda a nesla si ho do smrkové svìtnice.
„Podívejme, pøišla k nám návštìva,“ vítal ho vlídnì ztepilý smrk.
„Kdepak návštìva,“ øekla honem Rézièka. „To je skøítek Ètvrtjadýrko a od teï tu bude bydlet.“
„Tak a» se ti u nás líbí,“ zaševelil tiše smrk a na vìtvích jemnì houpal smrkové šišky.
„Ještì ¾e všechno tak dobøe dopadlo,“ oddychlo si slunko a šlo na blankytnou oblohu pást obláèkové beránky.
Slunko kdy¾ pase nebeské beránky
nebo si z oblakù staví hrady,
den bývá hezký jak obrázky z èítanky,
proto¾e léto je koneènì tady.
Roztanèí les i široké okolí.
Pùvabnì parfémem z jehlièí voní.
Nebe je blankytné jak chrpy na poli,
jak luèní zvonky, co na mezi zvoní.
Jaroslava Pechová
Ukázka z pøipravované kní¾ky pro dìti Jaroslavy Pechové „Rézièka a Ètvrtjadýrko“
Pokraèování za týden…