POÈÁTKY FILMU PRAOTEC ÈESKÝCH KAMERAMANÙ, JOSEF BRABEC.
Kdy skonèil film jako varietní èíslo a kdy se zaèala psát historie filmu jako umìní? O tom svìdèí vzpomínky Josefa Brabce, vyuèeného pekaøem v Jablonci, kudy kdysi projel první potulný podnikatel se ¾ivými snímky. Brabec byl natolik okouzlen, ¾e se vydal do Prahy, kde doufal najít pøíle¾itost, seznámit se s ¾ivými obrazy spíše ne¾ v Jablonci. Osud tomu chtìl, ¾e byl pøijat do slu¾by u vinohradského cukráøe Aloise Jalovce, který byl filmem ještì posedlejší ne¾ Brabec. Dokonce prodal firmu i s dílnou a pøes noc se stal filmovým producentem. Sám byl umìleckým šéfem, jeho švagr František Tichý figuroval jako „ekonomický námìstek“ a Josef Brabec, ten byl dìveèkou pro všechno. Tak se zrodil „První èeský a køes»anský kinematografický závod Illusion“. Cedule upozoròovaly, ¾e toto „divadlo ¾ivých obrazù“ je k vidìní na Slovanech.
Programem Illusionu byly na poèátku jen krátké snímky, ale posléze delší, bohatší a pestøejší, a¾ dosáhly šedesáti minut. To byla hranièní mez, kterou si oèi divákù, namáhané mrkáním projektoru, ještì mohly dovolit. Tak se promítal Výlet do Itálie, Bitva u Casablanky èi Ruská pìchota s hudbou. Ale také u¾ „Východ dìlnictva z Ringhoferovy továrny na Smíchovì“, co¾ byla podle reklamy „snímka skuteèná“
Byla k tomuto jarmareènímu podnikání od Aloise Jalovce notná dávka odvahy! Jalovec riskoval a Josef Brabec šel s sebou. V krátkém èase se vypracoval od nosièe reklam k vrcholným stupòùm filmového ¾ebøíèku. Brabec tenkrát, bez nároku na honoráø èi patent, vylepšil obloukové svìtlo projektoru; získal si ovšem dùvìru šéfù a kdy¾ se Illusion pøestìhoval do bývalé šermírny na Václavském námìstí, byla Brabcovi svìøena dokonce kamera. Jalovec si toti¾ uvìdomil, ¾e mù¾e jedny a tyté¾ diváky pøivábit znovu jen tehdy, jestli¾e jim nabídne, stejnì jako Køí¾enecký, vlastní aktuality. Nehledì na to, ¾e zaèala Illusion tlaèit ke zdi konkurence spoleènosti Kinofa, která si vepsala na své plakáty první filmové snímky vlastní produkce.
Tak tenkrát v døevìné boudì vedle biografu vzniklo nové Brabcovo království – laboratoø se standardní kvalitou zpracování filmového pásu. Tady na nìkolika metrech, jen spoøe osvìtlených èervenou lampou, èernaly pruhy celuloidu, které projely neforemnými kamerami typu Erneman. On sám kromì práce za kamerou vymyslel námìt, napsal scénáø, a kdy¾ bylo tøeba, vystoupil i jako herec, zatímco tu malou chvíli toèil klikou kamery výrostek, anga¾ovaný na tìch pár minut.
Ve spolupráci se starým panem Jalovcem vznikla dokonce veselohra o cholerové nákaze v Praze. Aby se odlišili zdraví Pra¾ané od naka¾ených, kolorovali dokonce oba pánové film a to mìlo podle svìdectví tisku úspìch pøímo strhující. Ale ve filmu se tenkrát nesèítaly jen úspìchy; došlo i k zoufalým debaklùm, které potom konèily v povìstném Stallichovì pytli. Pan Stallich byl jakýmisi „sbìrnými surovinami“ èeského filmu a tak celuloid, kterému nemohl proud svìtelných paprskù propùjèit ¾ivot, proto¾e nebylo co o¾ivovat, poslou¾il aspoò k výrobì viksu na leštìní bot.
Kvùli svìtlu se nejradìji toèilo na støechách mezi komíny anebo na dvorku hned vedle biografu. Na støeše paláce Assicurazioni Generali natoèil Brabec zábìr tehdy módního tance, argentinského tanga. Jen¾e v nejlepším zasáhla konopištského pána srbská støela a tak se stalo, ¾e zase jednou výstøely dìl umlèely múzy. Zmlkl i Illusion a Brabec se musel hezky ohánìt, aby ho Ernemanka ušetøila zákopové války. Èlovìk se dnes neubrání úsmìvu, kdy¾ listuje dlouhým seznamem dìl, která jednou prov¾dy zaznamenalo sklenìné oko Ernemanky, je¾ pøi Brabcovì vyprávìní stála na kuchyòském stole jeho bytu. Byla to historka chudého dìvèete, které bylo svedeno lehkomyslným malíøem, vyhledalo pomoc u pokoutní andìlíèkáøky a nakonec zemøelo. Snímek o prvním máji zase vypráví o dobrodru¾ství mladého mu¾e, který je svìdkem zásnub své milé se starým záletníkem. Na city diváka zaútoèil i film, v nìm¾ si záletná ¾ena pana stavitele podrobila mladého in¾enýra. A podobnì; na soudobém plakátu se dozvíme“ ceny míst k sezení Kè 3,-, k stání Kè 2,-. O lask .pøízeò a hojnou úèast prosí majitel.“
V sentimentalitì si nezadal s pøedchozími díly další film: „Vaše citlivá srdce jistì ustrnou, a¾ zøíte, co vytrpí a zkusí dráteníèek – tklivý to román uneseného dítìte o šesti dílech, jej¾ pøedvádí na vánoèní svátky bio Konvikt“. Ve filmu „Kdy¾ valèík zní“ zase natáèel Brabec lásku operetního zpìváka k dìvèeti z myslivny. Podobných filmù byla spousta.
Ale nejhezèí léta strávili Brabec a jeho Ernemanka pøece jen ve vlastním studiu na Vinohradech. To se tenkrát spojil kameraman se spisovatelkou Theou Èervenkovou, aby zalo¾ili Filmový ústav, firmu, která mìla konkurovat zaèínajícím akciovým továrnám AB s americkým kapitálem. První film se stal propadákem. Zkoušeli tu i první pøepis Babièky; zaèal tu filmovat také re¾isér Václav Wasserman, který tu s Brabcem vytvoøil první filmový pøepis Nerudovy povídky Kam s ním? Všechny exterierové snímky vznikly na Malé Stranì. Bìhem filmové úpravy Kvapilovy Bludièky, nahromadily se v útrobách Ernemanky dlouhé metry zkrouceného filmu a kameraman musel prohlásit k hercùm:“ U¾ se, pánové dámy, nenamáhejte, mám v aparátu støeva!“ Re¾iséøi a producenti si v takové chvíli rvali vlasy, herci je konejšili a kameraman se stoickým klidem nabíjel nové kazety. A všude z pavlaèí a dokonce i z intimních koutù domácího pøíslušenství pøihlí¾eli diváci a hlasitì komentovali herecké výkony. Truchlivé scény je na sebe upozornily vèas zvukem gramofonu nebo harfy, které mìly zøejmì navodit náladu hercù. A kdy¾ se vyklubalo z mrakù slunce, mohl Brabec opìt nastoupit ke kameøe.
Ale jednoho dne Brabec s Theou Èervenkovou ztratili své šance v konkurenèním boji a poèala likvidace Filmového ústavu. Kameraman s cylindrem, jak se Brabcovi øíkalo, nakonec pøešel do ateliérù AB, které ho vzaly na milost. Ernemanka pracovala pro cizí pány a¾ do chvíle, kdy ke slovu pøišly kamery se záznamem zvuku. Na takovou u¾ Brabec nemìl a tak skonèil jako støihaè negativù pøi úpravì práce š»astnìjších kolegù. Starou neforemnou Ernemanku o váze 16 kg si však ponechal. „Byla to kolikrát šmíra, co jsme dìlali,“ øekl s omluvným úsmìvem. „Promítali jsme všechno, co jsme natoèili. Ka¾dý metr byl pro nás dobrý. Ale i návštìvníci byli tenkrát daleko ménì nároèní, ne¾ dnes.
Text: Slavomír Pejèoch Ravik
Kolá¾e: Olga Janíèková
Foto: Bedøich Kocek
Zapomenuté osudy - 9
dy módního tance, argentinského tanga. Jen¾e v nejlepším zasáhla konopištského pána srbská støela a tak se stalo, ¾e zase jednou výstøely dìl umlèely múzy. Zmlkl i Illusion a Brabec se musel hezky ohánìt, aby ho Ernemanka ušetøila zákopové války. Èlovìk se dnes neubrání úsmìvu, kdy¾ listuje dlouhým seznamem dìl, která jednou prov¾dy zaznamenalo sklenìné oko Ernemanky, je¾ pøi Brabcovì vyprávìní stála na kuchyòském stole jeho bytu. Byla to historka chudého dìvèete, které bylo svedeno lehkomyslným malíøem, vyhledalo pomoc u pokoutní andìlíèkáøky a nakonec zemøelo. Snímek o prvním máji zase vypráví o dobrodru¾ství mladého mu¾e, který je svìdkem zásnub své milé se starým záletníkem. Na city diváka zaútoèil i film, v nìm¾ si záletná ¾ena pana stavitele podrobila mladého in¾enýra. A podobnì; na soudobém plakátu se dozvíme“ ceny míst k sezení Kè 3,-, k stání Kè 2,-. O lask .pøízeò a hojnou úèast prosí majitel.“
Ale nejhezèí léta strávili Brabec a jeho Ernemanka pøece jen ve vlastním studiu na Vinohradech. To se tenkrát spojil kameraman se spisovatelkou Theou Èervenkovou, aby zalo¾ili Filmový ústav, firmu, která mìla konkurovat zaèínajícím akciovým továrnám AB s americkým kapitálem. První film se stal propadákem. Zkoušeli tu i první pøepis Babièky; zaèal tu filmovat také re¾isér Václav Wasserman, který tu s Brabcem vytvoøil první filmový pøepis Nerudovy povídky Kam s ním? Všechny exterierové snímky vznikly na Malé Stranì. Bìhem filmové úpravy Kvapilovy Bludièky, nahromadily se v útrobách Ernemanky dlouhé metry zkrouceného filmu a kameraman musel prohlásit k hercùm:“ U¾ se, pánové dámy, nenamáhejte, mám v aparátu støeva!“ Re¾iséøi a producenti si v takové chvíli rvali vlasy, herci je konejšili a kameraman se stoickým klidem nabíjel nové kazety. A všude z pavlaèí a dokonce i z intimních koutù domácího pøíslušenství pøihlí¾eli diváci a hlasitì komentovali herecké výkony. Truchlivé scény je na sebe upozornily vèas zvukem gramofonu nebo harfy, které mìly zøejmì navodit náladu hercù. A kdy¾ se vyklubalo z mrakù slunce, mohl Brabec opìt nastoupit ke kameøe.