SeniorTip

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 6

JOSEF SCHEYBAL, znalec mordů a senzací uplynulých staletí, část první

Josef Scheybal, správce sychrovského zámku, proslul v druhé půli dvacátého století jako archivalista a vynikající znalec mordů a senzací uplynulých staletí. Když jsem zazvonil u sychrovské branky, měl už pan Scheybal většinu dávných archiválií světa zločinců uloženu v krabicích a měl proto radost z mé zvědavosti. Celá jeho rodina se vším všudy opouštěla zámek Sychrov, protože stohy knih, tisíce kramářských písní, svatých obrázků, fotografií a soch tu totiž zúžily životní prostory do té míry, že nezbylo, než pořídit si jiné, větší.

I když jsem měl možnost prolistovat jen část jeho velkého kriminálního archivu minulosti, uvědomil jsem si, že pikanterie, napětí a senzace ukryté v šednoucích listech papíru už stojí za to, aby jim člověk obětoval část svého pohodlí. Jsou lidé, kteří se rádi obklopí krásou, jsou sběratelé, kteří se štvou za vysokou cifrou inventárního seznamu. Jiným působí radost vlastní tvorba a jsou i tací, kteří si chtějí jen docela prostě po svém odpočinout. Pan Scheybal, jak sám říkal, nesbírá proto, aby měl, ale proto, aby znal.

Dali jsme mu za pravdu, když jsme se probírali jeho sbírkou. To, co člověk objeví pod smyčkou oprátky, na pranýři, či pod katovským mečem, nebývá obvykle obsaženo v učebnicích dějepisu. Pan Scheybal shromáždil bezpočet katovských pamětí; jedny z nich psalo sedm generací pařížských popravčích mistrů Sansonů. Student, pročítající dějiny francouzské revoluce se snadno nadchne strhujícím během událostí. Ale čtenář, listující autentickými zážitky Sansonovy rodiny, jak je v osmi dílech vydal Honoré de Balzac, zůstane otřesen. Na projížďku francouzskou revolucí v káře popravčího mistra se totiž hned tak nezapomíná.

Psal se rok 1662, když v krčmě „U vytažené kotvy“ v obchodním městě Diepe, přistoupil k mladému šlechtici Sansonovi de Longval neznámý cizinec, bezmála stařec v červeném plášti. Jak píší anály, zahleděl se rytíři do dlaně a rozčileně prohlásil: „Narodil jste se na hrozné planetě, pane, v hlubokých rýhách vaší ruky vidím, že nad vaším životem vládne osud, jakých je málo. Nepokoušejte se nadzvednout olověnou oponu, kterou prozřetelnost zavěsila mezi vaše oči a dny, které vám ještě zbývají.“ „To, co mi oznámíte, je asi velmi hrozné, soudě podle opatrnosti, s jakou mě na to připravujete. Tedy až do hrobu mě bude pronásledovat osud, který jste odhalil v mé ruce? “ „Bude vás pronásledovat až za hrob, přejde i na vaše potomky“, vysvětlil neznámý.

„A za mého života?“ Cizinec na chvíli zaváhal a pak se otočil ke společníkovi mladého šlechtice: „ Vy milujete toho mladíka“, řekl. „Je to můj bratranec“, řekl de Longval. „Nuže, tento mladík zemře vaší rukou.“ „Paule“, zděsil se šlechtic, „jediný příteli, já tvým vrahem!“ „Můžeme zabít a nebýt vrahem, pane.“ „Nerozumím vám.“ „Kat není vrah, to nevíte, pane?“ podotkl cizinec už mezi dveřmi.

Dnes sotva kdo dokáže, že ono setkání proběhlo tak, jak ho zapsala ruka posledního ze Sansonů. Jisté je, že zanedlouho poté se Charles Sanson oženil s dcerou popravčího mistra a že téměř na sklonku života svého bratrance skutečně popravil. Tchán, mistr Pierre Jouanne mu předal popravčí úřad a sedm generací Sansonů tak bylo odsouzeno vykonávat krvavé katovské řemeslo. Stali se vyděděnci, kteří osaměli uprostřed milionů. Nenašli ruku, která by stiskla ruku jejich, nikdo jim nenabídl pohár, aby si s nimi připil.

A přece poznali život a osudy bezpočtu lidí líp, než kdyby se pohybovali v ohnisku společenského života. Viděli totiž lidskou existenci zorným úhlem posledních několika minut před popravou. Nejděsivější úděl zřejmě postihl třetího z dynastie, Charlese Jeana Babtistu Sansona, který převzal katovský úřad po svém otci jako sedmiletý chlapec. Protože nebylo možné, aby příšerné řemeslo vykonávalo dítě, určil parlament prozatímního zástupce. Ale sedmiletý člen sansonovské dynastie musel být přítomen, aby potvrdil zákonitost poprav.

Rukama Sansonů prošli spekulanti, podvodníci, pobudové, šlechtici, atentátníci a vrazi. A přestože praotcové dynastie byli donuceni stínat, čtvrtit koňským spřežením, rozbíjet klouby odsouzenců železnými tyčemi před vpletením na kolo, žádný z nich by zřejmě neměnil s Charlesem Henry Sansonem, který vyjížděl s popravčí károu do ulic revoluční Francie. Hrůzu masových poprav nezmenšil ani fakt, že bylo stínání mechanizováno guillotinou. Historii tohoto mechanizmu je mimochodem věnována v Scheybalově sbírce samostatná část knihovny.

Bylo jistým paradoxem, že v této historii má své místo i Ludvík XVI. Když se německý mechanik Schmidt, doktor Guillotin, jehož jménem byl stroj pokřtěn a Charles Henry Sanson roku 1792 radili o konstrukčních detailech v královském paláci, objevil se znenadání v jejich společnosti francouzský král.“ Ten nůž v podobě půlměsíce, je to vhodné?“, zeptal se. „Myslíte, že takový nůž se dá přesně přizpůsobit na všechny krky? Na některé bude příliš velký, na jiné zas příliš malý. Zeptejte se na jeho mínění“, řekl Ludvík XVI a ukázal na Henryho Sansona, který bezděčně pohlédl na králův krk. Viděl, že je mnohem větší než půlměsíc načrtnutý Schmidtovou tužkou. „Pán má úplně pravdu“, poznamenal Sanson. „Forma nože by mohla působit jakési nesnáze.“ Král se spokojeně usmál, vzal pero a místo půlměsíce nakreslil šikmou čáru. O několik měsíců později doprovodil pařížský kat krále Ludvíka ke guillotině, kterou si jeho veličenstvo samo upravilo.

A když doktor Guillotin ještě dávno předtím, než začaly masové popravy, propagoval v národním shromáždění myšlenku bezpečně pracujícího mechanizmu, prohlásil, že tento způsob popravy nepůsobí žádnou bolest. Unešený proudem myšlenek, dodal: „S tímto strojem vám v mžiknutí oka srazím hlavu a vůbec vás to nezabolí.“ Páni poslanci, kteří v té chvíli vypukli v neutuchající smích, netušili, že už zakrátko se budou moci osobně přesvědčit. A Sansonové si jednou ve svých memoárech povzdechnou: „Zdá se, že jen pro nás jste udělali revoluci!“ Tak největší individuality Francie, špičky aristokracie a honorace měst, která by včera ještě Sansonům nevěnovala ani mrknutí oka, nabízela teď velmistrům meče své kadeře k ostříhání. A od chvíle, kdy podali velcí lidé Francie katovým pomocníkům ruce, jež měly být před popravou spoutány, stal se Sanson de Longval jejich posledním společníkem. A jedině on mohl pak zapsat, v jakém myšlenkovém rozpoložení a na jakém stupni odvahy či zbabělosti zastihla smrt elitu Francie.

Markýz de Favras, obviněný z přípravy povstání a z pokusu o únos krále si ještě tváří v tvář smrti zachoval svůj rozkazovací tón: „Konej svoji povinnost!“ řekl katovu pomocníkovi. Ludvík XVI kráčel vznešeně, Marie Antonietta vystupovala po stupních se stoickým klidem a když na okamžik zbledla, pošeptal jí Charles Henry Sanson: „Odvahu madam!“ „Děkuji, pane, děkuji“, řekla minutu předtím, než projela vzduchem stříbrná čepel guillotiny. Charlota Cordayová, odsouzená k smrti za vražedný útok na předáka revoluce Marata, přihlížela z káry rozvášněným davům lhostejně. „Shledáváte to velmi dlouhým, že ano?“, zeptal se šetrně kat Sanson. „Oh, stále můžeme být jisti, že dojedeme.“ A když vládce guillotiny přikryl tělem stroj, aby ušetřil dívku pohledu na vražedný mechanizmus, vyklonila se Cordayová přes Sansonovo rameno a poznamenala: „Mám právo být zvědavá, nikdy jsem ji neviděla.“ Vévoda Orleánský přemáhal násilím své rozčilení, a když mu chtěli pomocníci sejmout boty, vykročil k prknu a prohlásil: „To je maření času, zujete mě snáz, až budu mrtev. Pospěšte si!“

A pokaždé, když opustila kára zdi vězení, provázel ji ohlušující křik davu a Sanson slyšel tutéž bouři, když cestoval ve společnosti šlechticů, stejně jako v okamžicích, kdy doprovázel druhou garnituru, zástupce bohaté buržoasie v konventu – girondisty. Projevy davu se nezměnily ani tenkrát, když vyjel na svou poslední cestu poslanec Hébert se svými přáteli, pod jejichž tlakem se dostal teror na pořad revoluce. Dával přednost přátelům, stojícím v řadě, a když prostor mezi ním a guillotinou se vyprázdnil, zanaříkal: „Ještě ne!“ „Jen si zakuř“, volal dav „a jestli jsi zapomněl dýmku na kamnech, vypůjč si nějakou od Sansona, ale dej pozor, abys mu ji nerozbil!“ A když Hébertova hlava padla, vykřikl dav nadšeně: „Ať žij republika!“

Pak stanul před porotou tribun revoluce Danton. Na obvyklé otázky po jménu a bydlišti odpověděl: „Jsem Danton, dosti známý v revoluci. Mým bydlištěm bude zítra nicota, mé jméno bude žít v pantheonu dějin. Ani jeho neminula cesta v popravčí káře. Když kočí pobídl koně a kára se pohnula, prohlásil Danton“ „Ti pitomci budou křičet – ať žije republika -, až nás uvidí. Za dvě hodiny bude republika bez hlavy. Jeho společník, významný publicista revoluce Desmoulins se vyklonil z povozu a vykřikl: „Na mé volání padla Bastila! Nepoznáváte mně? Já jsem první apoštol svobody. Její socha bude postříkána krví jednoho z jejích dětí. Pomoz lide 14. července, nenech mě zavraždit!“ Odpověděli mu řevem. Danton se k němu znechuceně obrátil a povídá: „Mlč, myslíš si, že dojmeš tu sprostou luzu?“ A když přišla ta poslední ze všech chvil, byla jeho poslední slova adresována Sansonovi, který ho vyzval, aby se odvrátil, zatímco budou odklízet předchozí mrtvolu“ „O něco víc, o něco méně krve na tvém stroji, co na tom. Hlavně nezapomeň ukázat mou hlavu lidu. Takové on nevidí každý den.“ Když podle jeho posledního přání nosili Dantonovu hlavu kolem popraviště, skandoval dav v prvních řadách: „At žije revoluce!“

A nakonec se toutéž cestou ubíral Robespierre a jeho káru doprovázeli tančící Pařížané. Jedna žena se chytila vozu a vykřikla zlomenému revolucionáři do tváře: „Jdi do pekel, zločinče, proklínán všem manželkami a matkami!“ Uťatou hlavu Robespierrovu, jako kdysi hlavu královu a Dantonovu, pozdravil dav opakovaným potleskem. Není divu, že i Sansonovi došly síly. Ukazovali mi karikaturu, napsal do svých memoárů, která koluje po městě, a na níž jsem vyobrazen, jak se sám guillotinuji uprostřed pláně, do nedohledna pokryté těly bez hlav a hlavami bez těl. Třese se mi ruka, a třese se tolik, že už nemohu stříhat a svazovat odsouzence. Ti jsou tu, jedni plačící, druzí modlící se, všichni přesvědčeni, že prožívají svou poslední chvíli. Jen já se nemohu přesvědčit o skutečnosti toho, co se děje. Vodím je na smrt a nemohu uvěřit, že zemřou. Je to jako sen, z něhož se nemohu probrat.

Je jistě mnohem snazší, vidět dějiny očima školních učebnic než pohledem kata, myslím si uprostřed listování ve Scheybalově sbírce. A přitom ta malá ukázka autentických vzpomínek je jen nepatrným zlomkem obrovského archivu.

Slavomír Pejčoch-Ravik

* * *
Zobrazit všechny články autora

Datum	Jméno	Téma
26.02. 09:01	Ivan
24.02. 16:20	ferbl
24.02. 11:47	oga janíčková
24.02. 08:33	Von

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás