Setkání v Rakovníku
Rakovník je mìsto, které mám rád. Narodil se v nìm mùj vnuk Josef. Odcházeli jsme od Horníkù, kde jsme se zastavili na kousek vyprávìní a na dobrou kávu.
„Támhleten pán se na tebe poøád dívá“, ukázala nenápadnì Jarmila na malinkého staøíka, který stál a rohu námìstí. Nevìnoval jsem tomu pozornost. Po nìkolika krocích jsem za sebou zaslechl nadšený hlas.:
„®e jste to vy? O vás pan Krampol èasto mluví v televizi! Co mu za to dáváte? Nebo dává za to on vám?“
„Nic“, øekl jsem vesele, „jsme pøátelé!“
„Víte, kolik je mi let?“ podával mi ruku.
„Netuším“, odpovìdìl jsem po pravdì.
„Devadesát tøi!“ prohlásil vítìzoslavnì.
„To vypadáte líp ne¾ já,“ divil jsem se, „máte stisk ruky jako kováø!“
„A vá¾ím jen padesát jedna kilo!“ pøikývl hrdì.
u¾ jsme se louèili, kdy¾ se dìda najednou zastavil a hodnì nahlas vzkøikl:
„®e se jmenujete Fousek?“
„Ano,“ pøitakal jsem. Staøík se vrátil o nìkolik krokù, chytil mne laskavì za rameno a se slzami v oèích mi øíkal:
„Vy jste mi, pane Fousek, zachránil kluka!“
„Nechápu, nerozumím“, opravdu jsem nechápal.
„Jezdil jste pøed tøiceti léty na Køivoklát, do hospody? Hrál jste na kytaru a zpíval?“
„Ano, jezdil!“ pøiznal jsem.
„Vy jste mi zachránil kluka,“ opakoval znovu staøík a pohladil mì po hlavì.
„Já vím,“ lhal jsem, „ale to víte, je to spousta let, a tak mi to prosím vás trochu pøipomeòte.“
„Vy jste mi zachránil kluka, vy jste mi zachránil kluka“, opakoval dìda znovu.
„Jezdil jste na Køivoklát?“ podíval se mi do oèí.
„Jezdil“, pøikývl jsem nechápaje.
Dìda mne znovu pohladil a zašeptal:
„Vidíte, a kdy¾ jste tam pøestal jezdit, mùj kluk pøestal chlastat.“
Z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE