Jsou vìci, kterým bychom se mìli od svých psù uèit.
Kdy¾ dlouhosrstý jezevèík Derik pøíle¾itostnì bydlel u mne, lítali jsme spolu karlínskými ulicemi po ránu, ne¾ jsem šla do redakce, tedy asi v sedm. Mnì vlála stará zvonová d¾ínová suknì a¾ k uším, jemu uši a¾ k nebi. Øidièi na nás troubili a mávali.
V karlínském parku u kostela Cyrila a Metodìje vyš»áral v trávì nìco, co vypadalo jako ošklivá stará kost. „Okam¾itì to zahoï“, poruèila jsem nesprávnì nepsím jazykem. Pustil tu vìc a roš»ácky se zasmál. Nalítla jsem. Vìru to byl jen kus vìtve.
Prima èíslo bylo ranní nakupování rohlíkù; samozøejmì ¾e taky v Karlínì, v umolousané staré samoobsluze. Já šla dovnitø, on úhlednì a netrpìlivì èekal v koutku u vchodu. Ty rohlíky musely vonìt, ¾ádný salám v dohledu nebyl. „Hop!“ – to øíkal on, kdy¾ jsem vyšla, a štìkal. Sousto rohlíku – a vyletìl po nìm skoro metr. Doskákali jsme tak s peèivem a¾ domù, kde se napil vody a plácl sebou u topení.
Byl poøád stejnì milující, i kdy¾ jsem ho opouštìla a chodila do práce. V redakci jsem nad rukopisy dumala, co tam asi dìlá. Coby: spí; má psí sny o buøtech nebo lesích, srnce, mo¾ná o té divé lysolajské kokøici, co sedávala rozcapená na polorozpadlé psí boudì a pøivádìla k šílenství všechno psí dobyvatelstvo Lysolaj (to sebou ve snu v¾dycky házel a trochu kníkal, proto¾e se jí jako všichni bál), pak se jde do kuchynì najíst, napít a zase zpátky na pelech spát a snít.
Naveèer mì vítal s nevysvìtlitelnou psí radostí z èlovìka; proskákali a procárali jsme ulice plné svùdnì páchnoucích popelnic, rohù a kandelábrù (jak ú¾asná zmìna proti sterilnímu venkovu!) – a kdy¾ jsem pak veèer psala a on nespal, sedìl vedle a díval se moudrýma oèima jak z èokolády øíznuté fernetem.
Dneska si u¾ívá roš»áctví i noblesu nìkde jinde…
Al¾bìta Šerberová
Al¾bìta Šerberová se narodila v roce 1946 v Pøíbrami. Vystudovala elektrotechnickou prùmyslovku a filozofickou fakultu UK. Vydané knihy: Dívka a dívka, Manekýnka, K mé kávì tvá dýmka, Ptáci na zemi a ryby ve vodách, Vítr v síti, ®ena v síti, Sbohem, Mìsto M, Ta druhá, Poslouchali jsme Let it Be. Povídky a fejetony publikuje èasopisecky. A co pro ni znamenal pes? Náhodný, zajímavý a pouèný vstup zvíøecího elementu do osobního ¾ivota.
* * *
Bezdomovec
Lezavé karlínské ráno. Rozmáèené spadané listí rozpouštìlo zlatou barvu v kalu¾ích, povadlé trávníky se napily a zazelenaly, zèernalé vìtve se klátily ve vìtru. Ještì neoschly špièaté vì¾e kostela s pozlacenými køí¾i, ani nádherný Mánesùv bìlavý portál.
Jezevèík si opatrnì vybíral cestu, aby se zbyteènì neucoural. Jen tu a tam, kdy¾ chytil pach hárající feny, ztratil sebekontrolu a vášnivì zavrtal èumák do mokra.
Uprostøed parku na Invalidovnì se konal tradièní psí snìm. Vévodil mu svou výškou, ladností i rychlostí irský setr, urèoval smìr a tempo honièky. Ostatní èlenové tlupy beznadìjnì kopírovali dlouhé vláèné skoky a motali se mu pod nohama. Pod kovovou rezatostí jeho srsti hrál ka¾dý sval.
„U¾ mì štve,“ rozèilovala se jedna paní. Její uválený kokr zapomnìl v zápalu hry na dobré vychování a neúnavnì dorá¾el na nohatou potvoru, která ho kutálela bláto nebláto.
„Èí je ten setr?“ zeptal jsem se.
„Asi se zabìhl. Lítá tu u¾ od vèerejška,“ øekla naštvanì. Nedivil jsem se. Kokr musí do vany. „Zkusím ho chytit,“ øekl jsem furiantsky a doufal, ¾e si neuøíznu ostudu. Pes se hnal jako divý, uši mu vlály, ale kdy¾ jsem zapískal na píš»alku, zastavil se a nechápavì se rozhlí¾el. Aha, tak pøece. Došel jsem k nìmu: byl mohutný, jen trochu pohublý. Z pootevøené tlamy s vyplazeným jazykem se mu kouøilo a blýskaly v ní zuby. Je mladý, na hlavì má ještì nepøepelichanou štìtièku z dìtství. Tøásl se, napjatý jak tìtiva. Pak zavrtìl ocasem a zpùsobnì se posadil. Dámy si oddechly.
„Ty tuláku, èípak jsi?“ Zvedl ušlechtilou hlavu, dùvìøivì a dobrácky se na mne podíval.
„Je to krásný pes,“ øekla stará paní s voøíškem. „Vzala bych ho domù, ale to víte, dva psi v bytì. Nezvládla bych to. A co vy, pane?“
„Co, já?“ S jezevèíkem, který mì pochybovaènì pozoruje a snad tuší, co se ve mnì dìje. Co øeknu? Kdy¾ kývnu, sakramentsky si zkomplikuju ¾ivot. Pohladil jsem toho úplnì cizího psa po hlavì. Vdìènì se otøel o moje kalhoty.
„Tak já to zkusím,“ øekl jsem nakonec.
„To jste hodný, psí pámbu vám to oplatí,“ øekla tøetí, majitelka ufunìného buldoèka. „Víte co? Pojïte se mnou, bydlím tu kousek a mám telefon na psí útulky a ochranu zvíøat. Zavolejte jim.“
Další pejskaøka mi vnutila stovku – na maso. Bì¾ná psí lapálie a tolik lidské úèasti? Trochu mì to vyvedlo z míry. A ten lehkomyslný kolohnát jde vedle mne ledabyle, jako by se nechumelilo. Jezevèík, aè tušil zradu, mu pùjèil svoje parádní vodítko a otrávenì se coural za námi.
Pøed dveømi jsem setra postrèil na roho¾ku, jezevèíka strèil do kouta a zazvonil.
„Víš, kdo tu taky bydlí? AL®BÌTA ŠERBEROVÁ, spisovatelka.“ Bylo mu to oèividnì šuma fuk.
„Ty nemáš klíèe?“ divila se Al¾bìta, a kdy¾ otevøela, zkoprnìla hrùzou, ¾e nám jezevec najednou tak maxifíkovsky vyrostl. Pak se rozesmála a taky jeho kráse podlehla.
Podlehla i domácnost. Zaèala se pod psími rejdy pová¾livì kývat, kymácet a kácet. Setr lítal jako splašený, chlemtal vodu z døezu, mròavý starousedlík zhrzen zalezl pod postel, z ní¾ ho vystrnadil velikán.
Spím teï s konìm, konstatovala Al¾bìta. Vonìl trávou, vzduchem a dálkami.
Jen¾e „kùò“ byl nespavec. Vstávali jsme ve ètyøi. Al¾bìta se v liduprázdném karlínském parku uèila na prádelní šòùøe (nic pevnìjší a delšího jsme nemìli) toho divocha jak¾ tak¾ zvládat. Plápolala za ním jako prápor, padali a oba se øehtali – krásné povyra¾ení po ránu. Jen¾e takhle to dál nepùjde! ®havili jsme telefony, na»ukali cedulky, vyvìsili – ovšem: nalezenec nemá jméno, krom obojku ani psí známku, ani tetované ucho. Jen si bydlí, lítá, mazlí se a baští. Venku øádí a chlubí se, co umí: ke mnì, k noze, sedni, lehni, zùstaò, volno – jako hodinky. Pac podává samozøejmì a vznešenì dlouhou tlapou. I plavat umí. To kdy¾ ¾uchnul na Vítkovì do staré vodní nádr¾e za kachnou. Kachna frnkla a on tam zùstal. Musel jsem za ním. Pìknì jsme páchli. Al¾bìta nás na roho¾ce umyla.
Zkoušeli jsme jména: od A, od B… a¾ do ®. Bé se mu líbilo – bude tedy BERT.
Máme teï spoustu nových známých. Zastavují nás, kdy¾ jdeme spolu, a ptají se: Tak co? Pøibrzdí favorit, i policajti se vyptávají. Frajer ze Slovenska, co ráno vypadl z vinárny za rohem, nutil Al¾bìtì „pet tysyc“, ¾e si ho hned odveze do Šamorína. Spisovatelka byla lehce dotèená, ¾e nechce do Šamorína ji. Nikdy tam nebyla.
Je skoro k neuvìøení, jaké má ten moula osobité èaro.
Jen¾e marná lásky snaha. Jezevèík teskní. Musíme se s jeho sokem chtì nechtì rozlouèit. A tak jednou v podveèer jsem naposledy vyrazil s obìma psy na špacír a skálopevnì si pøísahal, ¾e zítra toho velkého odvedu do útulku, kdy¾ v tom nás míjel otøískaný trabant kombi s dvìma vlèáky vzadu. Pøibrzdil, a øidièka køikla: „Bime, jsi to ty?“ Setr byl dvìma skoky u ní, a mnì bylo jasné, ¾e i hafani mají své patrony.
„Je kolegy, se kterým cepujeme slu¾ební psy.“
Odvezla vlèáky na cvièák a nalo¾ila nás tøi. Sotva jsme zastavili na Palmovce, Bim na nic neèekal a vyrazil. Zaškrábal na ty správné dveøe: „Jéééééé, Bime!“ zajásal asi desetiletý kluk. Dveøe zaklaply a bylo.
Nikdo se nedivil.
P. S.: Stýská se nám a všechno je pøi starém. Máme èisté povleèení a náš ukøivdìný jezevèík zase spí s Al¾bìtou.
František Èadský
* * *
František Èadský se narodil 20. 3. 1943, profesí letecký mechanik, publikuje pøíle¾itostnì èasopisecky. A pes? Jedním slovem pespøítel.
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“