Na státní hranici
Nìkolik mìsícù pøed nì¾nou sametovou revolucí jsme vyjeli na Západ. Miloslav Šimek, Jiøí Krampol a já. Tìšil jsem se do zemì za drátìným plotem. Vycestoval jsem na vysnìný Západ poprvé, kdy¾ mi bylo ètyøicet osm let. Byl jsem jako ten švec v Pyšné princeznì, co si chodil povyskoèit a zazpívat za hranici do sousední zemì. Do prohlášení jsme napsali, ¾e jedeme na svatbu. Samozøejmì, ¾e jsme jeli hrát pro exulanty, kteøí bolšána opustili bez jeho souhlasu.
Na hranici se Spolkovou republikou Nìmecko jsme stáli sami. Venku nevlídné poèasí, mrholilo a foukal studený vítr. Slávek Šimek, náš šéf, se na mne ohlédl a dával mi diplomatické rady:
„Pepo, prosím tì, chápej, - jseš od pohledu podezøelej, kam pøijdeš. V¾dy» se znáš. Seï vzádu jako puta a ani nedutej. Mù¾e být mezi nima nìjakej vùl a nepustí nás nikam!“
Jirka Krampol pøikývl: „Pepo, ¾ádný provokace! Chápej!“ vìdìl jsem, ¾e moji kamarádi mají pravdu. Tenkrát nebylo moudrý ¾ertovat se státními orgány. A to ještì na státní hranici. Ale trochu mne to urazilo, ¾e mne mají za takové trdlo. Koneènì k nám pøistoupil jeden z hranièní kontroly, a kdy¾ poznal známé tváøe z televize, øekl to dalším. Okolo našeho auta se semkl hezký hlouèek. Málem chtìli, aby Jirka se Slávkem pøedvedli Suria Maria. Vesele se na nás smáli a já zarytì mlèel. Jeden malý policajt, kapitán, se témìø nesmál. Ironicky nás pozoroval a nezdálo se mu mé mlèení. Poka¾dé, kdy¾ se na mne podíval, sklopil jsem oèi a dìlal blbì nevinného.
„Poèkejte, kluci,“ øíkal jsem si v duchu, „chtìli jste, abych se choval jako puta, tak vám to pøedvedu. U¾ jsem byl tak podezøelý, ¾e si toho všiml i Slávek.
„Pepo,“ zašeptal s rukou u úst, „prosím tì, neblbni a aspoò nìco øekni. Jseš podezøelej!“
Ve chvíli ticha jsem nahlas oslovil z otevøeného okénka auta toho malého kapitána:
„Soudruhu strá¾mistøe, ¾e se nesmí pøes státní hranici pašovat kokain a marihuana?“
Kapitán vytøeštil oèi a zasípal:
„To víte, ¾e ne!“ Pokynul jsem Jirkovi a Slávkovi významnì rukou:
„Vidíte, kluci, já jsem vám to øíkal!“
Na té hranici v Rozvadovì jsme stáli ještì za dvì hodiny.
Z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
