Kdyby psi umìli mluvit,
patrnì bychom s nimi vycházeli
stejnì špatnì jako s lidmi.
(Karel Èapek)
Tìch pejskù probìhla mým ¾ivotem celá øada. Ten první byl køí¾enec nìèeho s nìèím, nesmírnì bystrý a pøátelský, ten kus dìtství, který jsem s ním pro¾il, poznamenal nezapomenutelnì. Bydleli jsme tenkrát na Spoøilovì a on podnikal výlety do blízkého i vzdálenìjšího okolí, zcela samostatnì, co¾ tenkrát bylo bì¾né, po Spoøilovì takových výletníkù pobíhala celá øada. Z jednoho výletu se u¾ nevrátil.
Taky jsme mìli kokršpanìly: jednoho èerného a toho vystøídal hnìdý. Tondu a Bondu. Dodnes mám výèitky, ¾e jsem se k nim nechoval tak, jak si zaslou¾ili. Mìli jsme toti¾ také siamského kocoura Jonáše a ten, kdy¾ jsem pøišel domù, tak buï na mì èekal na sloupu u domovní anebo doma v pokoji pøišel a otøel se mi o nohu a pak si šel zase za svými koèièími povinnostmi Zatímco pes, a» u¾ Tonyk èi pozdìji Bonyk, zaèal na mì vyskakovat, vrtìl ocasem a poštìkával, obíhal mì a zase vyskakoval – øíká se tomu, ¾e vítá pána. A vzhledem k tomu, ¾e pán – tedy já – byl po celodenní šichtì, která zaèínala v osm ráno a konèila v jedenáct veèer po pøedstavení, znaènì uondán, nekvitoval jsem to vítání zrovna pøívìtivì. Dával jsem oèividnì pøednost koèièí vláènosti pøed ¾ivelným a tak trochu zbìsilým poskakováním pejskù. Jinými slovy odhánìl jsem je od sebe, namísto toho, abych byl za jejich projev sympatie vdìèný. Stydím se za to dodnes.
Tonyk – ten hnìdý kokr – s s kocourem Jonášem skamarádil a neustále se škádlili. Kdy¾ na kocoura pes zapomnìl, Jonáš se dostavil pár centimetrù pøed nìj, polo¾il se naznak, rùznì se pøevaloval a tlapkou se do¾adoval pozornosti. Tonda se pak po chvilce zvedl a vyhovìl: zaèal se rovnì¾ pøevalovat, chòapat po kocourovi – to všechno s jistou dávkou velkomyslnosti.
Výèitky svìdomí za to své nìkdejší nevlídné chování, které se èasem dostavily, zpùsobily, ¾e jsem své poèínání zrevidoval. Tìm dalším psùm mého ¾ivota jsem u¾ tu svou nìkdejší nevrlost vynahrazoval. Byl to jednak bobtail – bobtailice Pepina, co¾ byl vlastnì chlupatý ètyønohý èlovìk, se kterým bylo mo¾no porozprávìt a který s velikým pochopením naslouchal. Jednou jsme jí chtìli udìlat radost a pozvali jsme pìt majitelù bobtailù a jejich psiska na návštìvu. Prohlí¾eli se navzájem, oèichali a pak se Pepina oddìlila od tohoto stáda a šla si lehnout ke mnì. Tohoto jejího gesta jsem si nesmírnì vá¾il.
Dneska se v rodinì mého syna, která bydlí jedno patro pod mým patrem, vyskytuje nesourodá dvojice dvou fenek: kokr a labrador. Zpoèátku k sobì hledaly cestu, moc spolu nekomunikovaly, vrèely na sebe a vymìòovaly si projevy vzájemné nedùvìry. Ale to trvalo jen nìkolik dnù. Dneska to jsou nejvìtší pøítelkynì, které si spolu hrají, vzájemnì se respektují a nehnou se od sebe. Obèas mì tahle nesourodá dvojice pøijde navštívit, dorá¾ejí na mì, vyskakuje, èmuchá a já jim tentokrát projev sympatií vracím jak se sluší a patøí. Jsem jim vdìèen za jejich návštìvy, proto¾e sám psa nemám, byl by celé dny sám doma a to by nebylo dobré. O to víc okukuji kdejakého psa na ulici, pøemýšlím jak asi vnímá okolní svìt, kdy¾ (alespoò si to myslím) nic nedoká¾e pojmenovat, všechno jsou pro nìj objekty, jejich¾ smysl je mu nejspíš utajen – èlovìk je pro nìho jakýmsi robotem, který je na svìtì proto, aby èas od èasu naplnil jeho misku pøíslušnou potravou… Ale pak si všímám psích oèí a z jejich pohledu cítím, ¾e ten pes chápe nejspíš víc, ne¾ mám za to. Vyslovím vìtu a on vykoná to, co mu pøikazuje. Proto¾e si nemyslím, ¾e dovede èesky, øekl bych, ¾e je tu ve høe jakási intuice. Nejspíš šestý smysl, který nám lidem schází. Pes, který vyète z melodie vìty, z intonace hlasu, co se po nìm chce a vykonává to, je pro mne záhadou. Záhadou hodnou mé úcty.
Jiøí Suchý
* * *
Ze všech zvíøat mám nejradìji psy
A to od té doby, co se mì jeden zastal. Byl to mùj herecký partner ve høe Jiøího Suchého Èlovìk z pùdy. Ten pes byl vlastnì fena a jmenoval se Daisy. Èistokrevný nìmecký ovèák, s upøímnýma oèima. Já jsem v té høe hrála Karkulku a Daisynka vlka, který se jmenoval Dusík.
Dlouho pøed vstupem na jevištì jsem se s Daisynkou seznamovala a chodila za doprovodu cvièitele a majitele feny v jedné osobì – pana Pokrovského, na procházky s Daisy na vodítku. Nejvíce si Daisynka pochutnávala na oøíškové èokoládì, kterou jsem jí pøi výcviku láskyplnì nabízela.
Premiéra mìla úspìch. Nevím u¾, kolikátá to byla repríza, kdy¾ se Jiøí Suchý, jak si pøedepsal do scénáøe, na mì rozkøikl, ale tentokrát udìlal malé extempore a zvedl na mì výhru¾nì ruku. Ale to nemìl dìlat. V tom okam¾iku mìl Dusíka zakousnutého v nohavici, a¾ se z toho zaèal Jiøí strachy dusit.
Vypadalo to dìsivì, ale nakonec to dopadlo celkem dobøe. Bez zranìní. Pro diváky byla scéna velice efektní a já ji tak chtìla dìlat poøád. Ale pøedstavte si, ¾e Jiøí Suchý byl zásadnì proti.
Jitka Molavcová
Suchý Jiøí – textaø, zpìvák, skladatel,autor, herec,dramatik, re¾isér a výtvarník se narodil 1. 10 1931 v Plzni; 1948 – 58 pracoval v reklamní grafice. V roce 1958 byl spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí a v roce 1959 zalo¾il s J. Šlitrem divadlo Semafor, v nìm¾ rozvinuli podnìty Osvobozeného divadla a svìtové muzikálové tvorby do svébytného tvaru autorského divadla malých forem. Jako textaø písní výraznì pozvedl úroveò èeské populární hudby 60. let (Pramínek vlasù,, Léta dospívání, Marnivá sestøenice, Klokoèí). Je autorem textù asi tisíce písní, zejména J. Šlitra - asi300 titulù. Herecky se podílel na filmech “Bylo nás deset”, “Kdyby tisíc klarinetù” a televizního muzikálu “Dobøe placená procházka”.
Od roku 1990 je øeditelem Semaforu. A pes? Pøesto¾e je má moc rád, je pro nìho bytost záhadná.
Jitka Molavcová narozená 17. 3. 1950, zpìvaèka a hereèka. Od roku 1970 èlenka divadla Semafor. S mimoøádným smyslem pro improvizaci a klaunskou komiku se uplatnila v øadì inscenací - Kytice,Zuzana v Lázni, Jonáš dejme tomu v úterý, Šest ¾en, Ni¾ní Novgorod. Hodnì hraje i píše pro dìti. Je známá z rolí ve filmech: Hvìzda padá vzhùru, Lidé z metra, Jonáš a Melicharová, Saský les, pruská sláva. Nelze opomenout její úspìch pøedstavitelky Dolly Leviové v muzikálu Hello, Dolly!
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“.
Zobrazit všechny èlánky z knihy
Pes bytost záhadná
