Osudový mariáš Karla Poláèka
Karel Poláèek
* 22. bøezna 1892
+ 21. ledna 1945
Karel Poláèek je pozoruhodná postava naší literatury. Po mém soudu neprávem opomíjený, mo¾ná i zásluhou dobové kritiky. Humorista nadaný Bohem, mo¾ná ¾idovským, ale jemu to bylo jedno. Cítil se prý být vlastnì dvojím vyvr¾encem. Jako ®id nebyl vùbec ortodoxní, spíš se vùbec ®idem necítil. A jeho pùvod z malého mìsta, Rychnova nad Knì¾nou, mu dal do literárního vínku i neúctu k malomìstu a jeho morálce. Jeho zatím nedocenìná tetralogie Okresní mìsto, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní mìsto a Vyprodáno je i nádhernou satirou na morálku malomìsta.
Ovšem jeho bibliografii zdobí i tituly jako Mu¾i v offsidu, Hostinec u kamenného stolu a další. Nedávno jsem prohlí¾el jednu knihovnu a našel tam výtisk „Hostince“ z roku 1941. Jako autor podepsán Vlastimil Rada. Poláèek u¾ jako ¾idovský autor nesmìl vyjít. Rada ho „pokryl“. Nejen Rada Poláèkovi za války pomáhal. Tøeba i Olga Scheinpflugová. K jeho literárnímu odkazu bych ještì pøidal vzpomínku J. Firtha, který ho jako øeditel nakladatelství vydával. Sám také ®id, svou rasovou pøíslušností nijak nestrádal. Vzpomínal, ¾e první Poláèkovy literární pokusy byly a¾ pøíliš zlé, posmìvaèné. Na jeho radu je zvlídnil, zlidštil. Ku prospìchu vìci.
Pøátelé a známí na Poláèka vzpomínali jako na mu¾e kaváren, hospod, skvìlého mariášníka. Ostatnì o mariáši napsal i zasvìcenou knihu. Jevil se v¾dy jako výraznì rodinný typ, který od mariáše chodil domù. Intimnìjší pøátelé ovšem vzpomínali, ¾e jeho man¾elství bylo velmi podivné, takové neosobní, a jeho asi jedinou skuteènou láskou byla dcera Jiøina. O Poláèkovi koluje øada historek, byl to urèitì èlovìk velmi osobitý, originál, ale usedlý, flámù se nikdy pøíliš nezúèastòoval, ¾enská srdce nelovil. Jen¾e...
Osud mu rozdal zvláštní karty. Spíše ¾aludy, ale ani na betla to nebylo. Do ¾ivota mu ve zralém vìku vstoupilo také srdcové eso, velká láska. Dora Vaòáková byla o patnáct let mladší ¾idovská advokátka, sama u¾ rozvedená. Zdá se, ¾e na své okolí nepùsobila právì lidumilnì. Poláèek se ovšem zamiloval ve ètyøiaètyøiceti létech, tedy nìkdy v r. 1936. Do té doby rodinný typ rozvrátil man¾elství, opustil rodinu, naprosto neprakticky, zahoøel pozdní, o to horoucnìjší láskou. Propadl jejímu kouzlu a z hodiny na hodinu, tak jak byl, jenom snad v saku, bez jediného zavazadla, odešel ke své milé do vršovického bytu. Zdá se ovšem, ¾e dcera Jiøina stranila spíš tátovi. Aè ještì nedospìlá, cítila napìtí v rodinì a matky se trochu bála. Bez nadsázky lze tvrdit, ¾e Dora s Poláèkem zachránili jeho dceøi ¾ivot, kdy¾ ji v hodinì dvanácté dokázali poslat do Anglie.
Potom pøichází období malomìš»áckých trapností. Jeho ¾ena je rozhodnutá se man¾elovi za odchod pomstít, „stáhnout ho z kù¾e“, co¾ se jí u rozvodu daøí. Nepraktický Poláèek rozluku prohrál, do toho okupace zemì, vyhození z redakce Lidových novin pro jeho pùvod, povinnost nosit potupnou ¾lutou hvìzdu. Poláèek prý øíkával: ®id nepatøí do pøírody, ®id patøí do kavárny. No a právì ty mìl zapovìzeny.
Tady se vzpomínky trochu lámou, rozcházejí. Podle jednìch mìl mo¾nost vèas utéct ze zemì, ale zadrhlo se to, podle jiných, a tìch je vìtšina, utéci nechtìl. Jako èlovìk nepraktický, jazykovì nepøíliš vybavený, pøesnìji tedy neangliètináø, se obával neznámého prostøedí, zùstával za pecí doma, i kdy¾ ta pec pová¾livì studila. Potom u¾ dostaly vìci rychlý spád. Zamilovaný pár se ocitl v Terezínì, tam prý Poláèek pùsobil tichým, posmutnìlým dojmem, zatímco jeho dru¾ka si ani tam mnoho pøátel nezískala.
Osud zaèal rozdávat skvìlému mariášníkovi u¾ jenom špatné karty. ®idovský Terezín mìl zprávy o „úspìších“ Nìmcù na frontách a tak doufal, ¾e u¾ nebudou ty povìstné transporty do dìsivìjšího inferna. Ale pøišly. I tady není dùvod Poláèkova zaøazení jasný. Patøil k jistým terezínským prominentùm a mo¾ná by se ho podaøilo pøed transportem zachránit. Jedna verze øíká, ¾e Poláèek šel dobrovolnì s Dorou, kterou se zachraòovat nikdo nepokoušel. Druhá tvrdí, ¾e naopak šla dobrovolnì Dora se svým druhem. Dnes u¾ to asi není podstatné. Jako není podstatné datum spisovatelovy smrti. Uvádìl se øíjen 1944, podle nìkterých pamìtí se zdá, ¾e ¾il ještì v lednu 1945.
K takovým malým paradoxùm Poláèkova ¾ivota asi patøí, ¾e nejvíc popularity získal pùvabným vyprávìním o š»astném dìtství v rodném mìsteèku. Bylo nás pìt vyšlo a¾ po autorovì smrti, ale ¾ije dál nejen geniální rozhlasovou interpretací Františka Filipovského, ale i televizním zpracováním. Zdá se, ¾e autorovo dílo zraje jako kvalitní víno.
Vzpomeòme celo¾ivotního vyvr¾ence, který dokázal nadìlit tolik lidského humoru svým ètenáøùm.
Josef Hejna
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora