Mariánské Láznì a Miroslav Horníèek
Pøijmìte tento èlánek jako vzpomínku na Miroslava Horníèka k jeho výroèí. (red)
Kdy¾ jsme z domova vyjí¾dìli na relaxaèní týden do Mariánských Lázní, bylo léto pøesnì v pùli. Plán na novináøskou èást této etapy dovolené u¾ jsem mìla dávno promýšlený, tìšila jsem se.
Mariánské Láznì jsou plné nádherných památek, zajímavých pøíbìhù, historie tu dýchá z ka¾dého lázeòského domu, z ka¾dé sochy, pomníku, tryská z ka¾dého léèivého pramene.
Vybrala jsem si Miroslava Horníèka. Proè? Já vlastnì ani nevím. Vzpomnìla jsem si, jak jsem rok pøed tím stála u jeho pamìtní desky na lázeòském domì Svoboda. Vìdìla jsem, ¾e tu pobýval mnoho let, v¾dy ve stejnou dobu, ve stejném pokoji, ¾e tu psával své povídky. A tak jsem si øekla: Co kdybych prošla Mariánskými Láznìmi v jeho stopách… Co tu mìl nejradìji? Kam chodíval?
Pamìtní deska M.Horníèka na lázeòském domì Svoboda
Vzala jsem si na pomoc jeho knihu „Vyznání Mariánským Lázním“, a hned jsem si podtrhla jednu z prvních vìt - „Pro mne se toto mìsto vznáší, miluji to mìsto v lese a les ve mìstì…“
Nejradìji tu chodíval jen tak, bez cíle, odnikud nikam. Urèitì ale taky sedával na nìkteré z mnoha lavièek v parcích, mo¾ná i na té v zákoutí u sochy J. W. Goetha a jeho Ulriky, kde tak ráda s knihou sedávám i já. Urèitì, jako ka¾dý, ochutnával a pil vodu ze zdejších lázeòských pramenù. Ale kde pøesnì? Nevìdìla jsem.
J.W.Goethe a jeho Múza
U¾ doma mìsíc dopøedu jsem pøemýšlela, koho se zeptat, a pak mì to napadlo. Tøeba v tom lázeòském domì pracuje nìkdo, kdo si na nìj pamatuje- nìjaký vrátný, lázeòská, spolupacient- v¾dy» tam jezdil 26 let, rok co rok, na mìsíc. A tak jsem jen tak, nazdaøbùh, napsala do lázeòského domu a napjatì èekala, jestli se nìkdo ozve.
Lázeòský dùm Svoboda
A pøedstavte si, ozval se. Pan primáø MUDr. Pavel Knára! Napsal, ¾e byli kamarády, a ¾e si se mnou o nìm velmi rád popovídá, má na nìj spoustu krásných vzpomínek. Má fotografie, dopisy, obrázky, Miroslav Horníèek mu daroval nìkolik ze svých kolá¾í, jimi¾ se zabýval v posledních letech ¾ivota.
Pan primáø mu vìnoval i jednu z kapitol své kní¾ky „Jak jsem potkal lidi“, v ní¾ vzpomíná na své slavné pacienty. A tak jsme se sešli.
Pan doktor Knára vyprávìl a mnì pøed oèima vyvstával Miroslav Horníèek- ne umìlec, herec, spisovatel, ale Miroslav Horníèek- èlovìk. Dozvìdìla jsem se o jeho povìstné hùlce, která v rukojeti skrývala štamprlièku, o jeho toulkách nádhernou krajinou skøítkù a rusalek v nedaleké chránìné krajinné oblasti Kladská, krajinì rybníèkù, rašelin, divokých kachen.
Chránìná krajinná oblast Kladská
Vzpomínal na pøátelská posezení se starousedlíky i pravidelnými hosty, na grilovaèky, pøi kterých se dlouho do noci vyprávìly pøíbìhy z umìlecké bran¾e. Pan primáø mi prozradil, co jsem nevìdìla. Kdysi v proslulých Hovorech H se pan Horníèek zmínil, ¾e miluje èervené víno.
A od té doby, a» pøišel kamkoliv, všude ho uctívali èerveným. Jen¾e to byla jen umìlecká nadsázka, která se hodila do pøíbìhu, ve skuteènosti mìl rád bílé, ale to málokdo vìdìl.
A tak s panem primáøem sedávali spolu na terase jednoho z lázeòských podnikù, popíjeli bílé a povídali si o ¾ivotì dlouhé hodiny. Klasickým vtípkem pana Horníèka bylo, ¾e svou útratu platil zásadnì dvoukorunami. Na rady lékaøù u¾ moc nedal, Køí¾ový pramen, který mìl doporuèeno pít, sice obèas ochutnal, ale jinak… Navzdory svému pomìrnì vá¾nému zdravotnímu stavu se ale do¾il vysokého vìku 85 let.
Velkou pýchou Mariánských Lázní je Zpívající fontána na lázeòské kolonádì. Uchvátila i Mistra, v jednom rozhovoru se pøiznal, ¾e ho dojala k slzám. Sedl a napsal nádherný dvoustránkový text „Vyznání vodì“. Nikde jsem ho nemohla najít, pan primáø ho ale mìl, ofotil ho a vìnoval mi ho. Tady je krátký úryvek:
„.. Je cosi milostného v tìchto místech, génius jeho koutù, síla, která dává Goethovi zapomenout na jeho vìk, síla, která dává prstùm Chopinovým schopnost tkát nì¾ná krajkoví hudby, síla, která dává tryskat vodám zdejších pramenù. ®ivým a ¾ivotodárným vodám a která tu zvedá i Tvoji vodu v opojných a opojených køivkách, fontáno…“
Zpívající fontána
Pan Horníèek ka¾doroènì poøádal improvizované Hovory H i v místním divadle. Bylo v¾dy beznadìjnì vyprodáno a pamìtníci dodnes vzpomínají.
Na ko¾ené pohovce v kanceláøi pana primáøe se vršily mé poznámky, obèas nìkdo za»ukal a lékaøská péèe samozøejmì dostala pøednost pøed mou zvìdavostí. Poèkala jsem chvilku na chodbì a pak poslouchala dál.
„Byl to velký umìlec, miloval lidi, miloval ¾ivot a miloval Mariánské Láznì,“ zakonèil své vyprávìní pan primáø. S úctou schovává vìci, pøipomínající mnohaleté pøátelství, dáreèky, které mu Mistr vìnoval.
Svùj text jsem nazvala „Mariánské Láznì oèima Miroslava Horníèka“. Pan šéfredaktor ho pøejmenoval a uznávám, ¾e vymyslel název daleko, daleko hezèí. Èlánek vyšel v èasopise Doba seniorù koncem prázdnin pod názvem „Kde nechal srdce Mistr Horníèek“.
Eva Procházková
Zobrazit všechny èlánky autorky