Stane se internet, sociální sítì, umìlá inteligence nebo dokonce všechny tyto technologie dohromady zkázou pro lidstvo? To je samozøejmì filosofická otázka, ale dovolím si tvrdit, ¾e není zdaleka nereálná, a ¾e zániku naší civilizace jsme blí¾e, ne¾ si jsme ochotni pøipustit.
V souèasném svìtì existuje enormní mno¾ství kritických bodù a svým zpùsobem tanèíme mezi køehkými vejci a skoro se a¾ mù¾e zdát, ¾e otázka CO zapøíèiní zánik lidstva je podru¾ná a mo¾ná bychom se mìli ptát jen na KDY…? Bude to však vyhynutí celého našeho druhu, nebo „pouze“ zhroucení civilizace tak, jak se odehrálo u¾ mnohokrát v dìjinách? Koneckoncù i onen pùvodní Biè Bo¾í, Attila Hun, pøispìl k zániku celé epochy a jedné z nejvíc fascinujících a nejdéle trvajících civilizací svìta. Mo¾ná kdyby Øím pøetrval a nepøišel temný støedovìk, tak souèasné generace lidí u¾ kolonizují vesmír… A nebo neexistují? Mo¾ná by nám urèitý restart myšlení a ¾ití na tak úplnì neškodil, nezdá se vám? Navíc ka¾dá civilizace je u¾ od svého zrodu odsouzena k zániku. Proto¾e jediné, co trvá vìènì, je zmìna. Tahle esej vznikala témìø dvanáct mìsícù a je zajímavé i zará¾ející, jak se za tu dobu zase o kus dál posunul svìt a lidské schopnosti. Mo¾ná, ¾e kdy¾ ètete tyto øádky, jsou u¾ nìkteré otázky zodpovìzeny a jiné pøekonány.
Mezi všemi myšlenkami, kterými jsem se probírali, se neustále dokola vracela idea toho, ¾e na jedné stranì jako lidstvo neustále posunujeme hranice mo¾ného a tvoøíme ú¾asné vìci, souèasnì se ale v¾dy najdou jedinci, a ¾el Bohu ne málo, kteøí tyto skvìlé nástroje zneu¾ijí. ®e naše mravní stránka zaostává za tou technologickou. Jen¾e èím vyspìlejší technologie, tím vìtší riziko. Z nástroje pomoci se stává zbraò. Z dobrého sluhy zlý pán. Osobnì cítím velkou rozporuplnost nejen ohlednì sociálních sítí a umìlé inteligence, ale i ve vztahu k samotnému internetu. Jen historie jednou rozsoudí, zda to byla správná cesta, slepá ulièka, nebo schody do pekel. Kdy¾ si vzpomenu na devadesátá léta minulého století, léta, kdy poèítaèe vykukovaly z plenek, monitory byly krabice velikosti malých mrazákù a internet se teprve chystal na zválcování všeho, co do té doby platilo, nevím, jaké pøízvisko té dobì dát… Byla jiná, ne lepší, ne horší, prostì jiná…
Ale svìt byl takový „zaplnìný“ lidmi, i kdy¾ jich reálnì ¾ilo ménì ne¾ dnes. Svìt byl také „pomalejší“ a ne tolik „smart“. Ne o všem se hned vìdìlo, ne ka¾dý se ke všemu vyjadøoval, ne ka¾dý nosil v kapse mobil a kdekdo na nìm nebyl závislý. Po ulicích se netoulaly o¾ivlé zombie, které hypnotizují malou krabièku místo toho, aby se rozhlédly pøi pøecházení silnice èi naslouchaly svému srdci. Kdy¾ se èlovìk ztratil, zeptal se nìkoho na cestu místo hledání v online mapì. Nedìlili jsme svou pozornost, myšlenky, emoce ani èas mezi „dva svìty“. A proto se není èemu divit, ¾e dnešnímu pøelidnìnému svìtuponejvíce schází právì skuteèní lidé. Èím více nás pohlcuje digitální rozmìr našeho bytí, a» u¾ z donucení èi na základì dobrovolné volby, tím ménì kapacit zùstává na ten reálný. Mnozí to však nepova¾ují za škodu, mnozí to naopak vítají. Jednou uvidíme, kdo mìl pravdu.